Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Teddy píše Mourajzovi II
11. září 2010, Věra Věrčáková
Ahoj Mourajzi,pěkně, po kocourovsku Tě zdravím a dnes Ti budu vyprávět svůj další hrůzný zážitek. Stalo se to loni v létě a začalo to celé sdělením, že pojedeme do nějaké chaty. Nevěděl jsem co to obnáší ale vzhledem k tomu, že jsme měli jet všichni, jsem se ani nebál, že by mě mohli eventuelně někde nechat u cizích, jak už se mi to jednou stalo. Zabalili nám naše oblíbené pelíšky a kobereček na válení a jednoho dne jsme byli všichni nastrkáni do přepravek a odneseni na chodbu. Tohle to nesnáším, protože se jde většinou k doktorovi a toho já nemám rád, ale tam nikdy nechodíme všichni, tušil jsem, že tohle bude jiný zážitek. Vůbec jsem o něj ale nestál. Nesnáším změny, mám rád svůj klid a nerad se přesunuju kamkoliv. Nejradši jsem doma tam, kde to znám. Vždycky, když mě vlekli někam jinam, bylo mi to nepříjemné. Nastrkali nás v přepravkách do auta ve speciálním pořadí. Já můžu být jen na kraji a ve vedlejší přepravce dlouhosrstá Marlén, protože s tou já tak s jedinou slušně vycházím a nesyčíme na sebe. Vedle ní Péťa, protože se s ní dobře zná, jen tak mimochodem, Péťa byl, když jsem do téhle rodiny přišel v bytě, kde dřív bydlela Marlén v kočičí polepšovně, protože mě mlátil. Vydržel tam sice jen krátce, polepšení patrně u něj proběhlo rychle a než jsme se nadáli, byl zpět, na oplátku brzy na to v naší polepšovně přistála Marlén ječící na plné kolo bez zjevné příčiny. I u ní proběhlo polepšení zázračně rychle, ale už u nás zůstala a tak se stalo, že jsme tu vlastně čtyři. Vrátím se ale k výletu na chatu. Vedle Péti umístili Nitku, to je mrňavá britská kočka, patřičně britsky vzteklá a vrčící skoro na všechny. Přikryli nás prostěradlem, aby byl od nás po cestě pokoj. Jeli jsme dlouho a docela jsem i usínal, ale najednou se cesta změnila v něco nepopsatelného, házelo to s námi strašně a vůbec jsem nevěděl, co se bude dít. Musím říct, že jsem se trochu i bál a trochu jsem se od strachu i počůral. Hůř na tom byla o dost nervózněvší Marlén, ta se z toho rovnou pokadila. No, u každého se strach projevuje jinak. Najednou jsme byli v cíli, na chatě v lese. Ven nás nepustili, ani bych nešel, kdoví, co by tam na mě číhalo a odnesli nás dovnitř do domečku.. Marlénu z nejhoršího omyli a u sudu s vodou jí přeprali i vnitřní zařízení přepravky. Urazil jsem se smrtelně, jako vždycky, když mě vlečou někam, kam nechci a hledal jsem temný, odlehlý kout k zalezení. Zakrátko jsem ho našel, pod policí s botama a panička smutně konstatovala, že tohle je to poslední a jediné místo, kde zatím neuklízela, protože nepředpokládala, že se zrovna tam půjde někdo válet. Byl jsem uraženej, ale spokojenej, protože zalezlej tam, kam za mnou skoro nikdo nemohl. Páníčci se sice snažili přilákat mě na moje oblíbené plněné sýrové polštářky, ale nevzal jsem si, nejsem na prodej. Jednou jste mě odvlekli z tepla a pohody domova, tak teď trpte! Jinak ale musím říct, že to tam špatné nebylo, měli ještě místnost po schodech nahoru v patře, kde se krásně a v šeru dalo spát pod postelí a bylo tam teploučko. Jen ty schody byly kapánek příkřejší, než doma máme a párkrát jsem z nich taky spadnul a trochu si namlel, protože jsem šel moc rychle.
Celkem se z těch schodů ale dalo skvěle nahlížet do kuchyně, rovnou do hrnců, zda se nevaří pro kočky nějaká dobrota. Využíval jsem tuhle možnost často, jsem celkem dost zvědavej a taky tím pádem všechno vím. Když je něco dobrého, já jsem u toho první. Směli jsme se dívat síťovými dveřmi ven do lesa, jenom ven jsme nesměli, ani na krok. Pravda ale také je, že jednou večer zdrhla Marlén a jindy zase Péťa, ale byli lapeni hned za dveřmi, protože zůstali vyděšeně sedět na místě a zírali do tmy. Nic zvláštního se celkem nestalo, kromě těchto dvou úprků , které skončily zrovna tak rychle, jako začaly.
Jednoho dne nastal čas odjezdu, zase nás nastrkali do našich přepravek a jelo se k domovu. Už jsem se nebál, ale všimnul jsem si, že moji sloužící dvounožci přehlédli důležitý fakt, že jsem se po cestě sem trochu počůral. Oni mi to Mourajzi nevyprali, představ si, asi zapomněli, nebo si toho nevšimli a jak byly ty naše přepravky zavřené v autě, nikdo na to nepřišel. Bylo pozdě na to, si začít stěžovat, ale nemlčel jsem. Celou cestu jsem vřeštěl, jak to jenom nejvíc nahlas šlo. Občas kvůli mně zastavili a starali se, jestli mám dost vzduchu a pohodlí, když tolik řvu. Protrpěl jsem těch padesát zpropadených kilometrů, před domem jsem už skoro ochraptěl. Konečně jsme byli doma a mohl jsem opustit svou nevonnou přepravku. Panička pořád pátrala, jestli mě něco neštíplo a pak na to konečně přišla. Pozdě, ale přece. Trochu se mi smála, trochu mě i litovala a celou tu nemilou příhodu nakonec uzavřela slovy.:„No Teddy a že jsi něco neřek´?“ Pak se v těch dvounohých vyznej, vždyť jsem jí to říkal celou cestu. Že se ti lidi konečně už nenaučí mňoukat, byla by komunikace o dost rychlejší.
Ještě teď se třesu odporem, když si na to vzpomenu.
Tlapkou zamávání a srdečné mňouknutí posílá
Tvůj Teddy