Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Stalo se jedné noci …
4. září 2010, Václav Vlček
Byla hezká, teplá a tichá noc pozdního léta. Ukončil jsem krmení koček na posledním stanovišti a kráčel spokojeně domů s vidinou posezení v klidu u televize. V tom jsem za sebou zaslechl křik cizího kocoura kterého držely „choutky“. Šel stále vedle mě a řval a řval. Po několika desítkách metrů mě jeho uši rvoucí řvaní přestalo bavit a tak jsem mu začal domlouvat proč tak řve, kdybych já tak vždycky řval tak by to v našem poklidném městě bylo jako v džungli. Kocour nepřestával a tak jsem přidával jednu domluvu za druhou. Když jsem se nadechl k další argumentaci, najednou jsem za sebou uslyšel velice hlasitý a srdečný smích. Otočil jsem se a kousek od nás stála nějaká paní která náš rozhovor vyslechla a když už nemohla dále tak vybuchla v salvu smíchu. Trapas – ale co se dá dělat. Neměla poslouchat chlapský rozhovor. Smích paní se ozýval ještě za rohem nedalekého domu a kocour kupodivu rovněž někam nepozorovaně zmizel. Asi ho strašně vylekal smích paní. Pokračoval jsem v chůzi domů a uviděl jak uprostřed křižovatky bočních silniček stojí přímo uprostřed křižovatky auto. Pomyslel jsem si co to je za řidiče když stojí v křižovatce minuty a minuty.
Nedalo mě to a šel jsem se podívat blíž jestli se náhodou řidiči něco nestalo. Nestalo – uprostřed křižovatky byli v sobě zaklesnuti v litém boji dva naši kocouři – černý Karlík Bezouška (kdysi jsem ho našel naříkajícího s urvanými půlky uší) a světle šedý Silver. Kolem nich byl doslova oblak z chlupů. A bylo jasné proč řidič stojí. Odhodil jsem krabici s miskami a skočil ke kocourům, chytil je za kůži za hlavou a násilím je od sebe odtrhl. Kocouři se mně vyškubli a zaběhli asi o 15 m dále, vběhli pod parkující autobus a po několika vteřinách pokračovali ve rvačce. To mě tak naštvalo že jsem vyběhl k autobusu, nakoukl kde jsou rvoucí se kocouři a rychle jsem se soukal za nimi že jim to tentokrát tak osladím že je chuť na rvačky na dlouho přejde. Měl jsem nohy od kolen venku z pod autobusu a v tom jsem uslyšel že jede nějaké auto. Honem jsem nohy zasunul aby mě je auto nepřejelo a čekal až projede. Auto ale zastavilo (což mě bylo i v tom vzteku divné), slyšel jsem otevření dveří a zvolání “Policie ČR“, co tam děláte, okamžitě vylezte!“. Vysoukal jsem se z pod autobusu a stanul proti dvěma policistům. Samozřejmě bez občanky, špinavý od silnice…Nastalo vysvětlování co jsem dělal, proč jsem to dělal, a proč…
Jeden z policistů si lehl na silnici a díval se zda uvidí nějaké kočky. Neviděl nic čímž nastalo další kolo vysvětlování. Shodou okolností šla kolem paní z našeho domu která potvrdila že já jsem já. Policisté udělali ještě trochu „tytyty“ a odjeli. Vydechl jsem a s vidinou že se snad během 15 m cestou do domu už nemůže nic stát jsem rozradostněn vykročil. Bohužel, neměl jsem pravdu, stalo se. U dveří na mě čekala moje černá kočička z bytu kterou jsem večer pouštěl ven a při ukončení pochůzek v noci šla se mnou domů. Miša byla nesmírně chytrá, čistotná a mazlivá kočička ale rváč větší než oba kocourci dohromady. Zahlédl jsem ji jak s křikem žene před sebou dvě kočky.
Obě kočeny vyběhly na opodál stojící topol a Miša je zahnala asi do poloviny stromu, usadila se a čekala až kočky nevydrží a polezou dolů aby jim dala za vyučenou ohledně potulky v cizím revíru. Čas ubíhal, moje kočka neposlouchala a tak jsem se opět naštval a začal jsem šplhat na topol abych moji kočku chytil a nějak odnesl domů. Já šplhal, moje kočka šplhala, cizí kočky šplhaly. Dál už to moc nešlo a tak jsem začal přemýšlet co dělat. Než jsem stačil domyslet ulomila se pode mnou větev a já z více jak 4 m padal dolů. Asi v polovině pádu jsem se zachytil levou stranou těla o jakýsi pahýl a následovalo tvrdé přistání na matičce zemi. Po pár vteřinách jsem zjistil že asi žiji když mě bolí tělo na několika místech a tak jsem se začal pomalu posazovat. Podařilo se vše napoprvé, navíc jsem zadkem sedl do vysokého měkkého mechu což bylo příjemné. Po chvíli jsem cítil že je mech mokrý a tak jsem se zvedl na posledních pár kroků. Rukama jsem si očistil kalhoty na zadku a… Další problém – ruce byly mazlavé, mokré. Podíval jsem se zblízka a stalo se to co se stát nemělo. Nebyl to mech ale parádní velké psí… Otřel jsem ruce do trávy a šel domů. V domě klid, zhasnutá světla. Prošel jsem přízemí, stoupal do prvního patra. V tom cvakly dveře od jednoho bytu, na chodbě se rozsvítilo a dolů po schodech šla paní vynést smetí. Prošel jsem kolem ní bokem aby si nevšimla mého neštěstí. Nevšimla ale ucítila. Sledovala mě dokud jsem byl vidět. V jejích očích byl smutek – tak soused je na tom už tak špatně že ani neudrží - chudák! Samozřejmě že druhý den popsala všem jak jsem šel domů a parádně smrděl… Lidem kteří se na mě soucitně dívali jsem vysvětloval co se stalo, všichni kývali hlavou že tomu rozumí ale mysleli si to co paní. A tak jsem poprvé v životě zjistil že některá úsloví našich předků jsou opravdu pravdivá, například že „na kohosi i záchod spadne“. Václav Vlček depozitum Příbor