První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

29. srpna 2010, Dana Věrčáková

Ahoj Mourajzi, dík za podporu, kterou jsi mi se svou paničkou poslal, když mi bylo nejhůř a byl jsem nemocný. Moje nová panička mi vyprávěla, že jsi byl taky nemocný a uzdravil jsi se, tak to jsem rád. Já jsem jenom kocour vnitřní, pokojový a nemám tolik pěkných zážitků jako Ty. Moc se nikam nedostanu, jenom občas na terasu, ale tam je buď horko, nebo mokro na tlapky. Prostě si nevybereš. O lezení na bezinku si můžu jen nechat vyprávět. Stejně bych na ni asi ani nevylezl, trochu jsem ztloustnul a mám co dělat vylézt po židličce na kuchyňský pult.Válet se moc nikde nemůžu, mám na kožíšku dlouhé chlupy a hned se mi na ně všechno nachytá. Češu se hodně nerad, nemám dobré vzpomínky na to, jak mě česali tam, kde jsem bydlel dřív. Moc to tahalo a nijak se se mnou nemazlili – chuchvalec popadli a vyškubli, než bys mňouknul. Od té doby, sotva vidím kartáč, nebo hřeben, prchám a moje nová panička se za to na mě zlobí. Mají mě tu rádi a já mám rád je, jen mi lezou na nervy ty jejich kočky, se kterými tu musím bydlet. Jak to prosím Tě děláš, že kolem sebe sneseš tolik vetřelců? Já jsem byl vždycky jenom sám kocourek a pak mě najednou nechtěli mít, že prý z mých chlupů mají alergii. Jednou přijelo velké auto a já se radši schoval. Cizích lidí se bojím a vždycky někam honem zalezu. Panička pro mě ale přišla a odnesla mě dolů a tam na mě koukali úplně cizí lidi a já se bál. Než jsem stačil někam utéct a líp se schovat, strčili mě do přepravky, do toho auta, co stálo před domem a jeli jsme pryč. Celou cestu jsem plakal, ale ta cizí paní, co vedle mě seděla mě pořád skrz mřížky hladila a něco mi povídala. Jeli jsme dlouho a pak nějakou divnou věcí nahoru. Pak jsem byl sám s tou paní v pokoji a honem jsem se schoval, měli tam takový látkový stan, tak jsem se do něj rychle napresoval, aby mě nikdo neviděl. Z domova jsem dostal všechny svoje mističky a polštářky a jídlo, ale neměl jsem chuť na nic. Co se mnou bude? Budu tady dlouho? Nic mě Mourajzi nebavilo a řekl jsem si, že nechci nic z domova, že už od nich nechci nic, když mě poslali z domu, kde jsem to znal. Tu paní to moc mrzelo a pořád mi něco nosila a pak mi nakonec přinesla úplně novou mističku na jídlo a na vodu, když tu svou už jsem nechtěl. Ochutnal jsem trochu tu vodu, abych jí udělal radost. Pořád mě hladila po hlavě, abych prý nebyl smutný. Byl jsem nejsmutnější kocour na světě. Za dveřmi občas mňoukaly nějaké kočky a já jsem je chtěl vidět. Nesnáším cizí kočky a vždycky, když k nám dříve nějaká vlezla na zahradu, prohnal jsem ji tak, že si sotva stačila najít díru, kudy by zdrhla z mého dosahu. Tyhle jsem chtěl taky zahnat někam daleko, ale jak mě viděly, poznal jsem, že mě už od pohledu rádi tady mít nebudou. Taková malá šedá na mě vrčela a syčela tak vztekle, že jsem radši couvnul a pruhovaný s bílýma packama se na mě rovnou vrhnul. Paní nás od sebe odtrhla a kocourovi vynadala. No nazdar, s tímhle tu budu bydlet? Co jsem na starý tlapky komu udělal, že mě tohle potkalo? Zase nás zavřeli zvlášť, abychom se nemohli rvát.
Zkrátím to hrozné vyprávění o svém trpkém údělu, nakonec nás všechny pustili, abychom si v bytě našli místo, kde budeme nejraději. Já jsem si vybral postel těch nových páníčků, ale už ji měl obsazenou ten kocour a bylo potřeba bojovat. Vybojoval jsem polovičku a abychom na sebe neviděli, udělali nám paraván z polštáře. Jak šel čas, trochu jsme si na sebe zvykli, ale když nás nikdo nevidí, rveme se s chutí a na tu mrňavou šedou syčím i vrčím. Dovoluje si a pleská mě packou po zadku, ani drápy při tom nezatáhne. Teď, když jsem byl tolik nemocný, ještě víc po mě šli, jako by mě chtěli dorazit do mrtva. Spal jsem zase s paničkou, aby mě chránila a nikdo na mě nemohl. Ještě tu máme jednu kočku, ale s tou já problémy nemám, je taková uječená, pořád nám všem všechno žere a vymáhá jídlo i mimo krmení. Každou chvíli jí něco je, tak když je chvíli zdravá, dostane všechno, co si vyječí. Já si nestěžuju, vaří tady dobře, takové konzervy, co tu otvírají jsem předtím nedostával. Dvakrát do roka přijde balík a v něm jídla, která jsem jedl doma. Nikdy se toho ani nedotknu, už nechci jíst nic, co připomíná můj starý domov. Taky tu jednou byla na návštěvě moje stará panička, ale utekl jsem před ní a schoval se. Nechtěl jsem k ní jít a ona potom trošku brečela. Už ji nechci, když mě sem dala, teď jsem doma tady. Taky měli s sebou malou holku a tu jsem za sedačkou škrábnul do ruky, když mě chtěla tahat. Malé lidi, co jim říkají děti rád nemám. Tady děti nemají, jen občas sem přijde velká holka a tu taky nemám rád. Má na hlavě černé vlasy a já mám rád jen blondýnky. Tahle ke všemu taky je cítit kočkami, tak na tu obzvlášť pozor, aby sem ještě nějaké nepřinesla, to už by mě asi trefilo. Ta uječená Marlén prý byla původně její. Úplně stačí, že jsme čtyři, někdy bych je všechny nejradši zakousnul a byl by klid.
Tak to je milý kočičí příteli dneska všechno, moc Ti děkuju, že jste na mě při mé nemoci s paničkou Alicí mysleli. Všichni na mě byli moc hodní, dostal jsem i kočičího anděla, aby mě chránil, kamarádka od paničky, co má nějaké dobré styky na svatého Františka z Assisi se za mě prý i modlila, abych neumřel. Na jaře měla taky dva kocourky a oba jí umřeli, jeden na stáří a jeden na nemoc. Plakala pro ně a teď má jenom pejsky a místo kocourků jen můj obrázek. Už je mi Mourajzi docela dobře, dneska jsem docela chvíli ležel na zádech rozvalený, to já rád, ale teď moc nemůžu, mám tam tu ránu, co mi zbyla po nemoci. Taky mi tam chybí chlupy, ale nevidím si tam, tak mi to moc nevadí.
Moc se mi líbilo Tvoje vyprávění o kachnách, jenom jsem nikdy žádné neviděl, tak nevím, jak takové kachny vypadají. Perou se s kocoury, nebo jsou přátelské? Myš tu máme jenom plyšovou, ale té Tvé na obrázku trochu podobná je.
Tak ahoj Mourajzi, posílám Ti své srdečné mňouknutí a jestli chceš, příště Ti třeba napíšu, jak jsme jeli do chaty.
Čau mňau Tvůj Teddy.

Zpět