Příběhy a fotografie kočiček z depozit
ODPUSŤ MI
21. srpna 2010, Eva Beranová
Karolinka chtěla kocourka. Rodiče jí to rozmlouvali. Jejich byt byl až ve 2. poschodí a v domě bydlelo dalších devět rodin. Nebylo by možné pustit kocourka po schodech dolů před dům, aby se proběhl. Slibovali jí místo kocourka morče, křečky nebo bílé myšky, ale Karolinka byla jako umanutá.Bodejť by ne! Holčička ze sousedství, která bydlela s rodiči ve staré vile obrostlé břečťanem, ta kocourka měla. Krásného, zrzavého, hebkého jako klubíčko vlny.
Holčička z vily se jmenovala Běla. Byla to modrooká nevýrazná blondýnka s pihovatým obličejíkem a bledou tvářičkou. Jméno Běla se k ní náramně hodilo.
Karolinka jí kocourka Zrzečka trochu záviděla. Běla k němu přišla tuze snadno. Přidal se ve městě k její mamince. Z tašky jí vonělo maso a salám. Lákavá vůně kočičího bezdomovečka tak omámila, že došel až k „břečťanové“ vile. Jak ho Běla uviděla, už ho nedala.
Ze špinavého vyzáblého kotěte se vyloupl blahobytný kocourek s medovýma očima, nadýchanou zrzavou srstí a bílým čumáčkem. Rád jedl, pospával na sluníčku a procházel se po zahradě jako pán. Měl klidnou přátelskou povahu, nechal se od holčiček kartáčovat, česat, navlékat do šatiček pro panenky. Nejvíc mu slušela zelená vestička. Zrzek si nechal skoro všechno líbit. Díval se na holčičky s blahosklonně přivřenýma očima a čekal, kdy konečně bude za tu svou trpělivost odměněn nějakou dobrotou. Jestliže ho hry holčiček už přestaly bavit, začal nervózně mrskat ocáskem a šel se ukrýt do hloubi zarostlé zahrady, kde husté keře vytvářely tajemná loubí.
Bělin tatínek postavil na zahradě děvčatům dřevěný domeček, v létě tam přespávaly. Zrzek měl svůj košík uvnitř mezi jejich válendami. Ve dveřích měl udělaná sklopná kočičí dvířka, aby mohl v noci vycházet do zahrady.
Zdá se, že žádná radost a pohoda netrvá věčně. Zrzeček začal najednou hubnout, smutně posedával, jíst mu nechutnalo. Rostla v něm tasemnice. Veterinář ho odčervil a doporučil zakoupit obojek proti blechám, které jsou, odborně řečeno, mezihostitelem tasemnice psí.
A zase bylo na čas dobře. Zrzeček ztloustl, srst měl jako hedvábí, očka jasná a veselá. Po necelém roce opět zhubl a posmutněl. Vyrostla další tasemnice. A tak to šlo pořád dokola. Období Zrzkova blahobytného vzhledu vždy vystřídalo období vyzáblosti. Střídali se veterináři, střídaly se značky odčervovacích tablet. Až jednou veterinář řekl, že neustálé odčervování kocourkovi zničilo játra. Dal mu injekci na posílení, ale tvářil se vážně. Veterináři bylo jasné, že kocour pozvolna umírá …
Poslední noc svého života nechtěl spát v košíku uvnitř chaloupky, chtěl být sám. Holčičky tomu nepřikládaly žádný skrytý význam, nepoznaly, že je to poslední Zrzečkova noc na této zemi. To cítil jen on…
Karolinka se probudila za svítání. Měla divný pocit, že se něco stalo. Zrzeček! Kde je? Vyběhla z domečku a uviděla ho. Ležel nedaleko. Poprvé se setkala s kočičí smrtí. Ležel na boku a rosa mu namočila srst. Vypadala řídká a zplihlá. Tvářička se mu propadla, zešpičatěla, kalná panenka v očích zatlačila duhovku. Stála tam neschopná slova. Obstoupila ji podivná bázeň. Nebyla schopna Zrzkovu hlavičku pohladit. Cítila v sobě bezmocnost vůči nespravedlnosti přírody a čekala na zázrak. Zázrak se nekonal. Zrzeček dál nehybně ležel v zarosené srpnové trávě.
Vycházelo milostivé slunce a zahrada se rozzářila jako lampion. Tu se v Karolince cosi zlomilo a usedavě se rozplakala.
Pláč vzbudil Bělu. Vyběhla z domečku a jako zkamenělá se zastavila nad zuboženým tělíčkem milovaného kocourka. Pak se rozkřičela a utíkala domů. Přišel Bělin tatínek a Karolinku odvedl. Bělina maminka jim uvařila kakao, které měly obě holčičky rády.
„Holky, neplačte,“ řekla jim, „Zrzeček odletěl mezi hvězdičky. To, co tu z něho zbylo, je pouze jeho nemocné tělíčko, Zrzeček odletěl, už je jinde, věřte tomu a neplačte…“
„A vrátí se někdy?“ ptala se Karolinka.
„Nevrátí, je malou oranžovou kočičí hvězdičkou…“
„Proč oranžovou?“ projevila zájem Běla a utřela si oči.
„Protože byl zrzavý. Kočičky, které jsou světlé, se mění v bílé hvězdičky, černé kočičky jsou hvězdičkami se svitem namodralým…“
„A mourečkové?“ zeptala se Karolina.
„Vidíš, na to bych zapomněla! Mourečkové se někdy na zemi podívají v podobě svatojánských mušek. Všimněte si, že svatojánek svítí jako hvězdička, ale když si sedne, změní se v šedého maličkého mourečka…“
„To je pěkné,“ usmívaly se holčičky a bolest se pomalu rozpouštěla…
Za čas dostala Karolina vytouženého kocourka. Pocházel z vesnice a slyšel na jméno Míša. Byl mourovaný, s růžovým nosánkem. Měl zvláštní oči, vypadaly jak černě podmalované. To činilo jeho pohled hlubokým a odhadujícím. „Ty mně nesmíš umřít,“ říkávala mu Karolina, „ať budu kdekoliv, přijdu a zachráním tě!“ Kocourek Míša se tak docela nestal prominentním doživotním bytovým vězněm. Karolinčini rodiče koupili zahradu s chatkou, asi půl hodiny chůze za městem. Karolinka tam Míšu brala s sebou. Nastaly zase dny plné slunce a pohody. Míša byl Karolince neustále v patách. Žárlivě ji střežil jako středověký rytíř svou paní.
Léta ubíhala a Karolina měla stále méně volného času. Předmaturitní „svatý týden“ strávila s Míšou na zahradě. Lehával jí na sešitech a knížkách a tvářil se starostlivě. Míša se vlastně neustále tvářil vážně a starostlivě. Patrně to dělaly ty jeho tmavě podkroužené oči. Prázdniny po maturitě byly poslední, kdy byl Míša šťastný. Karolina ho brávala na zahradu a zbytečně nikam necestovala, jako by si chtěla domova ještě užít.
Po prázdninách začala studovat v Praze. Jezdívala domů stále méně a méně často. V Praze si našla přítele Petra. Na kocourka Míšu nezapomínala, ale patřil k domovu, kterým jen tak letmo probíhala, hlavu plnou nového života v Praze.
V srpnu konečně přijela na kousek prázdnin domů.
„Karolino,“ řekla jí maminka, „Míša se nám nějak nelíbí. Je smutný a hubne…“
Karolině zatrnulo u srdce. Vzpomněla si na svá slova, která Míšovi mnohokrát opakovala: „Ty mně nesmíš umřít, ať budu kdekoliv, přijdu a zachráním tě!“ Míša se na ni úpěnlivě díval svýma černě podmalovanýma očima smutného mima.
„Byli jste s ním u veterináře?“ zeptala se.
„Byli. Říkal, že je to stařecké chátrání, všimni si, Míšovi vypadaly už i zuby… máme ho krmit měkkým jídlem…“
Karolina vzala Míšu do tašky a odstěhovala se s ním na zahradu, jako by mu chtěla všechno naráz vynahradit. Vždyť mu není ani deset, počítala, to přece není kočičí věk na umření … a navíc nikdy nestonal…
Na zahradě se Míša od Karoliny nehnul. Vařila mu krupičkovou kaši, vajíčka, vločkovou kaši, z města mu nosila konzervy. Míša jedl málo. Nejraději měl rohlíky namočené ve vlažném mléce.
Jednou potřebovala odjet za kamarádkou. Chtěla se tam zdržet dva dny. Provázely ji Míšovy černě podkroužené vyčítavé oči a byl v nich takový smutek, který bezhlesně doslova křičel.
U kamarádky neměla stání, večer jela domů. Spěchala za Míšou. Seděl zimomřivě skrčený u chatky. Vzala ho do náruče.
Náhle se jí zdálo, že jeho srdíčko zpomaluje běh. Sedla si s ním v chatce na válendu, dveře nechala dokořán, aby viděla do tmavnoucí zahrady a na první vycházející hvězdy. Nerozsvítila ani svíčku. Seděla ve tmě, Míšu na klíně. Pod rukama cítila, jak je hubený a seschlý… Bolest jí sevřela srdce a začala mu tichým hlasem povídat.
„Vzpomínáš, Míšo, co jsme všechno spolu prožili? Co jsme se naběhali po louce, tys plašil motýly … honili jsme se kolem domu ve sněhu … obírali jsme spolu jablka, lezl jsi po větvích, jako bys mi ukazoval ty největší… trpělivě jsi naslouchal, když jsem se učila, seděl jsi u mě když jsem stonala… ty můj kamaráde … vzpomínáš, jak jsi mě vytlačoval z gauče, když jsme se dívali na televizi? Vzpomínáš, jak jsi mi radil, když jsem vařila? A vzpomínáš na tu štíhlou černou kočku, která tě chodila svádět sem pod zahradu? Podobala se argentinské tanečnici tanga v upjatých černých šatech … vzpomínáš na Vánoce a stromeček … líbily se ti svíčičky .. jednou jsi dostal míček hopík…“
Její hlas vroucněl, vzpomínky navlékala jako korálky na pavučinku věčnosti … a nebude nic, nic…
Míša si několikrát tiše vzdychl jako člověk a pokašlával. Náhle se jeho tělo začalo natahovat. Srdíčko pod Karolininou dlaní zpomalovalo … zpomalovalo … ještě dvakrát tlumeně ťuklo … a Míša nebyl. To vyhublé mourované tělíčko, které leželo Karolině na klíně, se Míšovi jen podobalo… Míša odletěl mezi hvězdičky…
Korálky vzpomínek přetrhly pavučinku věčnosti a proměněny v horké slzy padaly na Míšův kožíšek.
„Odpusť mi, odpusť mi…“ šeptala Karolina a dívala se otevřenými dveřmi do tmavé zahrady. Ani nevěděla, jak dlouho tak seděla. Zaslechla dva údery věžních hodin z města. Podívala se na hodinky. Bylo půl druhé…
Na nebi se třpytily hvězdy, věčné, studeně krásné a povznesené nad drobný lidský bol.
„Odpusť mi!“ vykřikla zoufale do tmy a hlasitě se rozplakala. Neplakala jen pro Míšu, ale plakala pro všechno krásné, co jí kdy uplynulo mezi prsty a nedá se to vrátit.
Když ji pláč vysílil, ulevilo se jí. Z půdičky chatky stáhla náruč voňavého sena a vystlala v předsíňce Míšovi krabici. Zítra mu s tatínkem udělají hrobeček…
„Odpusť mi, Míšo, že jsem přišla pozdě…“ zašeptala už bez slz a pohladila mu chladnoucí hlavičku. Zamkla chatku a pomalu sestupovala dolů do města. Domů přišla kolem třetí.
„Co je, Karolino,“ rozespale zamumlala maminka.
„Míša umřel,“ řekla Karolina. Maminka už zase spala. Karolina si sedla v kuchyni k otevřenému oknu a dívala se na hvězdy.
Zdálo se jí, že Míša žije dál, ale kdesi mimo její vnímání. Jeho malá oddaná kočičí dušička poletuje v její blízkosti jako vánek… Pomalu se jí v duši rozléval usmířený klid.