25. července 2010, Jarka Svobodová
Stejně jako pošťáci mám i já, protože pro změnu roznáším po ránu noviny, mnoho rozmanitých příhod se psy. Ta dnešní mne pěkně rozhodila.
Ráno kolem šesté hodiny, kdy jsem byla už v polovině své práce, jsem si najednou povšimla, že se ke mně nějak moc má drsnosrstý jezevčík. Kde se vzal, tu se vzal. A zblízka mi nadával, ale pořád šel za mnou. Radši jsem dělala, že ho nevidím, neboť zrovna nedávno jeden jezevčík prokousl našemu loveckému psu packu. To když se na něj náš pejsek vytahoval.. Jezevčíci jsou totiž muži činu.
Když jsem zamířila k dalším dveřím jednoho z paneláků, pes se na ně vrhl a začal štěkat a hrabat a dával mi seč měl sil najevo, že mu musím otevřít. Pustila jsem ho dovnitř a pes vyběhl pár schodů a zase seběhl ke mně. Štěkal na mě a celým tělem mi dával najevo, že ho mám následovat. Kdyby se asi nebál, že se leknu a uteču mu, určitě by mě rval po schodech nahoru za kalhoty, jak to bývá ve filmech. Nechala jsem tedy tašku na kolečkách s novinami dole u schránek a pustila se za ním. Zastavil se u výtahu a začal znovu štěkat a hrabat na dveře.
„Škoda, pejsku, že neumíš mluvit, abys mi řekl, kde bydlíš!“ povídám mu a on ke mně obrátil svoje krásné jezevčí oči s takovou důvěrou a prosbou o pomoc, že mě houby zajímalo, zda moji tašku na kolečkách i s novinami někdo ukradne. Já jsem vlastně úplně zapomněla, že roznáším noviny!
Ten pes v tomhle domě bydlí, a tak mu musím najít páníčka! Určitě se jeho pánovi udělalo nevolno nebo se mu přihodilo něco nečekaného, že byl nucen nechat svého psa takhle blízko hlavní silnice. Jinak jsem si to nedovedla vysvětlit. Vždyť tahle silnice se právem v Praze nazývá silnicí smrti!
Zaklepala jsem na dveře poblíž výtahu. Stejně ti lidé musí slyšet, jak pes štěká, takže určitě už je někdo vzhůru.
„Kdo je tam?“ ozval se opatrný ženský hlas za dveřmi.
„Prosím Vás, já jsem našla psa, který zřejmě v tomhle domě bydlí, mohla byste mi říct, jestli ho neznáte?“
Dveře se otevřely a stála v nich rozespalá žena se psem v náručí. Jestli si ho vzala na svou obranu, vážně nevím. Byl dost maličký.
„Jak jste se sem dostala?“ Zahájila výslech.
„Já u vás roznáším noviny. A tenhle pes je určitě z vašeho domu. Označil mi ho! Nějaký pejskař ho tu musí znát.
Neznám ho. Odsaď nebude.“ Žena nejevila touhu pomoci mně, ani psovi.
„A výtah vám nefunguje.“ Marně jsem mačkala tlačítko. Výtah v přízemí stále ukazoval číslo tři.
„Nojo, to je teď často. Asi se zasekl.
A nebydlí ten pes ve třetím patře?
No, někdo se tam nedávno přistěhoval. Ale nevím, zda má psa.“ Problém velkých domů. Nikdo nezná nikoho, kolikrát ani na svém patře.
Žena zase zavřela dveře, ale já jsem se nevzdávala. Hlavně úpěnlivý psí pohled mě nutil něco dělat.
Vyběhla jsem do třetího patra. Pes evidentně nebyl zvyklý chodit po schodech, a tak jsem doufala, že čeká dál u výtahu. Jezevčíkům nedělá kvůli páteři chůze po schodech dobře.
Ve třetím patře jsem zalomcovala dveřmi výtahu a radši seběhla dolů, co to udělá. Pes tam stále čekal a měl radost, že se vracím. A výtah už k nám sjížděl. Pes se do něj nahrnul a já za ním. Připadala jsem si jako v jámě lvové. Za svůj život už jsem byla dvakrát zavřená ve výtahu, ale nikdy ne takhle brzo ráno, a s cizím psem k tomu. Co když výtah, který se teď, podle té paní, často porouchává, se zasekne znovu? A právě teď?! A psovi v té stísněné prostoře povolí nervy?
Vyjeli jsme do třetího patra, výtah se otevřel a pes hurá k nejbližším dveřím.Už to bylo jasné. Vrhl se na ně a štěkal a hrabal ostošest. Zazvonila jsem. Nic. Začala jsem zvonit jako na poplach. A pes na mě kulil svá důvěřivá kukadla.
Po chvíli se dveře otevřely a v nich stála hřmotná mužská postava. Evidentně jsem ho vzbudila z libého spánku. Pes se o nic nestaral, vrhl se do předsíně a vzápětí jsem až na chodbu slyšela, jak chlemtá kdesi v bytě vodu. Asi mu z té úzkosti chudákovi vyschlo v krku.
„Prosím Vás, jak to, že toho psa necháváte chodit samotného venku!?
No,“ pána můj tón vůbec nepřekvapil, „já se sem nedávno nastěhoval a on mi při procházce pořád utíká. Tak ho nechávám chodit samotného.
Proboha, to ho nemůžete vzít na vodítko? Vždyť je takového psa škoda (hlavně pro něho), tak si na něj příště dejte pozor!“ Měla jsem toho právě dost a seběhla jsem po schodech dolů.
Dole jsem byla překvapená, že vidím svou tašku, i s novinami.
Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. Tak proto ten výtah mají v poslední době často „zaseknutý“! Jen doufám, že ten chlap dostane konečně rozum. A troufám si tvrdit, že inteligencí ho jeho pejsek značně převyšuje. O citu ani nemluvě.
|
