Příběhy a fotografie kočiček z depozit
O čmeláčkovi
17. července 2010, Jarka Svobodová
Květen je sice nejkrásnější měsíc v roce, letos ale stále prší. Leč ptákům, ani jiným tvorům, tedy kromě lidí, to nevadí. Ptáci vesele prozpěvují už od čtyř hodin od rána, až člověk musí zavírat okna, aby se ještě trochu vyspal. Ráno po procházce s naším pejskem Bellem jsem objevila v konvi na dvorečku topícího se čmeláčka. Měl velké štěstí, že jsem se zrovna koukla do konve. Obvykle totiž má pes po procházce žízeň a chce vodu „přímo z pramene“. Chlemtá ji z kohoutku, pod kterým je přistavená konev. Takový pramen by chudák čmelák nepřežil.
Listem od konvalinky jsem ho vylovila a hned dala na trávník na rozkvetlou pampelišku.
Byl to určitě letošní čmeláček, maličký a bezbranný. Druhý den jsem ho našla na stejném místě, ale bylo vidět, že pilně svačí, takže žije.
Pak v noci začalo pršet a pršelo stále víc, tak jsem ho přenesla do skrýše z listů konvalinek na záhon, aby ho naše kočka nebo pes nezašlápli.
Pršet přestalo, ale čmelák zmizel. A když jsem se k večeru koukla na trávník, zase seděl na té samé pampelišce a cpal se. Lehce jsem na něj sáhla a on zvedl pacičku, jakoby v sebeobraně, takže bylo vidět, že nechce být rušen.
„Teda mámo, ty už rozmazluješ i ten hmyz!“ řekla mi dcera, když jsem jí čmeláka ukázala. A mně už to připadalo, jako že patří do naší zvířecí smečky. Přestěhovala jsem ho proti dešti do hustého nevěstina závoje a pro případ nouze jsem mu tam dala dvě pampelišky. Myslím, že se mu ten servis líbil. Zůstal tam ještě druhý den ráno. Napadlo mě, že potřebuje vydatnější stravu. Přidala jsem mu k pampeliškám lžičku květového medu. V podstatě to bylo sousto velké jako on sám. A co nevidím?! Milý čmelák se nacpal, co se do něj vešlo a pak kamsi odletěl. Myslím, že spěchal domů, aby svým ohlásil, že je živ a zdráv.
Teď každý den koukám, jestli není na trávníku nebo v nevěstině závoji, ale kde nic tu nic. Možná, že ho doma po tom velkém vandru už nikam nepouštějí.