Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Z Michala Míchal
26. června 2010, Jana Petrželková
Náš třetí kocourek se jmenuje Míša a jak jsme k němu přišli, se můžete dočíst dříve. Původně jsem si myslela, že kluka kočičího vyléčíme a najdeme mu novou rodinu, jenže kocour toho má za sebou od narození moc a nepěkného navrch, takže je to nervák a strašpytel a všechno ho děsí až k smrti, a z toho důvodu je ještě u nás a už to patrně tak zůstane. Říkáme mu běžně Míša nebo Prcek – i když už u nás vyrostl skoro o 2 kg - , když se s ním mazlíme je to Mišáček, Myšáček, Míšánek, Miška, Myška, Mišulka nebo Mišulínek a když na něj houknu Michale, ví že je zle, protože zlobí. Ale on v Praze nijak nezlobil, zlobit začal až na chatě.Když jsem jela letos prvně na chatu s Matějíčkem a Čárýčkem, stála jsem před otázkou, co s Míšou. Kocoura ven nic netáhlo, byl doma naprosto spokojený, otevřeným dveřím se vyhýbal jak čert kříži a na okno bych ho nedostala ani párem volů. Před cizími lidmi prchal kamsi do hloubi bytu a neukázal se pro jistotu ani 3 hodiny po odchodu návštěvy. Na jaře bychom to ještě zvládli, ale jak potom o prázdninách a dovolených? Zkrátka bylo rozhodnuto, že pojede také a snad si zvykne. Míša dostal málem infarkt ještě doma v přepravce. Nejdříve se jí snažil prokopnout, prorazit nebo rozkousat. Když zjistil že to nejde, klesl odevzdaně na dno a očekával nejhorší. Uklidnil se až když jsem přepravku s Čárou postavila tak, aby si kluci koukali z očí do očí. Co mu zlatý Čárýček namňoukal netuším, ale cesta už pak proběhla bez problémů. Ty nastaly znova až na místě. Nejprve Matěj řádným syčením a prskáním a nějakým tím šťouchem vysvětlil Míšovi, že tady to je „Matějovo“ a pak Míša zajel pod gauč a nevěděli jsem o něm 2 dny.
Třetí den se párkrát prošel po pokoji a nakonec statečně vystrčil hlavu i z kuchyně na verandu. Tam po něm opět Matěj vyjel a byl nejvyšší čas jet domů.
Do Prahy dojeli 2 kocouři otrávení a jeden nadšený, všichni z toho, že jsme zase v Praze. Další týden jsem znovu rozmýšlela co tedy s Míšou – ale nakonec jel zase. Tentokrát už po počátečním půldenním ležením pod gaučem vyšel na verandu a dokonce sešel i po schodech na trávník. Sláva, mysleli jsme si, už se začíná otrkávat. A Míša se skutečně otrkal až až. Tentokrát se všichni kluci kočičí vrátili ještě do Prahy, ale hned příští týden už zahájili letní sezonu a Míša to vzal gruntu.
Patrně se rozpomněl na dobu, kdy byl výhradně na ulici nebo v přírodě a leze po stromech jak zběsilý, prozkoumává zahradu, hlavní stan si zřídil v poléhavém tisu, z nás jsou jeho úhlavní nepřátelé před kterými je nutno prchnout, na volání zásadně neslyší a dostat ho domů je mistrovský kousek. Každý večer jsme kvůli němu vzhůru kdoví do kolika hodin než se nám ho podaří přelstít a dostat domů – většinou na jídlo. Zkrátka nás každý večer Michal namíchne. A Čára s Matějíčkem jsou namíchnutí také – za prvé jsou pravidelně zavření večer dříve než „ten přivandrovalý prcek“ a za druhé Míša neumí ani chytat myši, ani lézt přes ploty, do lesa sám nejde a bojí se porvat s úhlavním nepřítelem, tj. zrzavým místním kocourem a oni ho to musí všechno teprve učit.
Tak se pak nedivte, že se z Michala stal (na)Míchal.