Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Mates simulantem
7. června 2010, Lenka Mašková
Jednou se kočičák Mates vrátil z toulek poněkud pochroumaný. Ač kastrovaný, zřejmě se popral s nějakým jiným kočičákem o území. Byl samý škrábanec, zcuckané chlupy a napadal na levou přední tlapku. Nabaštil se, uložil se do pelíšku a chrněl celou noc a kus následujícího dne. Když se vzbudil, tak pořád na packu napadal. „Budeš mít pár dní domácí vězení, bitkaři jeden!“ řekla jsem mu, protože jsem se bála, že by mohl někam spadnout a ublížit si ještě víc, když je oslabený. Byl doma dva dny, pořád pokulhával, ale už jsem ho musela pustit na zahradu, protože jeho neustálé mňoučení u dveří a oken se nedalo poslouchat. Když už byl venku nějakou chvíli, začal se ozývat šílený kocouří řev, oznamující velkou kocouří vřavu a bitku. Běžela jsem jako smyslů zbavená ven, protože mi před očima běželo, jak chudinka Matýsek s nemocnou tlapičkou je bit zlým, obrovským, nelítostným kocourem ze sousedství. Pravda byla ale jiná. Náš zrzavý simulant byl v rozsoše velkého ořešáku na zahradě, řval a sekal směrem nahoru, kde ve větvích byl uvězněn malý kocour a snažil se být pro tu chvíli ořechem nebo neviditelným stínem, protože Mates vypadal, že hned, jak ho dostane dolů, ho bez lítosti roztrhá na kusy. Zahnala jsem milého simulanta, aby kocourek mohl slézt a odpelášit domů. Od té chvíle nebylo u Matýska po pajdání ani památky.