Příběhy a fotografie kočiček z depozit
To byl zase den!
22. května 2010, Jarka Svobodová
Venku stále leje a leje, psa by nevyhnal, o kočce nemluvě. Kdo by si taky dovolil vyhánět do takové nepohody naši Vikinku! A protože se číča nudí, chodí jako mlsnej kocour stále z patra do patra a všechny otravuje. Pardon, měli by si považovat, že se o ně zajímá. Ale znáte lidi! Například páníček sedí u počítače a nemá radost, když se mu Viki tře o myš. Z její strany je to podobné přátelství jako kocoura Garfielda a jeho myšiček. Ale když si jí páníček dlouho nevšímá, naštve se a usedne mu na klávesnici. A teď si, člověče, budeš hrát se mnou!Když toho má dost (tedy kočka, páníček by si nedovolil), jde se podívat, co se děje u nás v kuchyni. Vyskočí na lednici, postaví se na zadní packy a významně zamňouká. Už mě má vycvičenou dost, abych pochopila i při své člověčí inteligenci, že má na něco chuť. Tak jí jdu hrabat do ledničky a milostivá si k tomu čuchne a řekne:“To tam nemáš nic pořádného?“ a otráveně přeskočí do džungle kytiček v kuchyni. Tam chvíli nespokojeně mrská ocasem (pak se divím, proč mám všechny
kytky chlupaté), a nakonec vyletí ven na zahradu. A to je malér, neboť se v cukuletu vrátí s pořádně zabahněnýma packama a projde se nám kuchyní. Pokud se mi ji podaří ulovit a hadrem jí pacičky čistit, uspořádá takový koncert vřeštění, ječení, prskání, syčení, hučení, bublání, houkání a dalších kočičích nadávek, že náhodný posluchač by myslel, že jí jde o život. Jednou manžel při této příležitosti s kýmsi hovořil mobilem a uprostřed rozmluvy slyším, jak říká:“Ne, nic se tu neděje, neboj, to jenom naše kočka dává najevo nespokojenost, že jí manželka čistí packy od bláta“. Musím ji však ospravedlnit, protože i když takhle strašně vříská, drápy nevystrčí, ani se po mně neožene. Nechá si všechno trpně líbit. Je to prostě komediantka. 
Když se někde usadí a obzvlášť jí to sluší, zaraduju se, letím pro foťák a se slovy: “Ty jsi krásná, mňoukáči, to bude fotka“, se ji snažím vyblejsknout. Leč to je chyba, ona podle tónu mého hlasu usoudí, že mám dobrou náladu a tudíž je čas na pořádný dlabanec. A úprkem se řítí do kuchyně a hop na lednici. Prostě modelka k sežrání. Ještě že máme Belláka. Ten jí aspoň občas „zvedne mandle“. Když vidí tu nespravedlnost, jak se jí pořád něco nabízí, zatímco on má ráno v misce cosi, a když to nesní, už nic lepšího nedostane. Prý že je moc tlustý. Tak ji aspoň prohání a snaží se jí na balkóně sežrat její suché žrádlo, které je tam pečlivě zakryto. Bohužel pro jeho dietu, už se mu to párkrát podařilo.
Ale dnes i na kočku došlo. A zase za to mohl náš odpadkový koš. Je to veliký koš, jehož víko se protáčí. To našeho psa už od dětství inspirovalo k tomu, aby nám demonstroval svůj hlad tím, že do něj strčil celou hlavu a „somroval“ zda tam něco dobrého není.
A kočka, unuděná tím počasím, mi zase přišla do kuchyně říct, že by si něco dala. Tak jsem vzala nějakou obzvlášť šťavnatou kočičí konzervu, dala jí do její misky porci a nesu to na její místo. Kočka se tam rozběhla, a jak pospíchala, špatně si vyměřila skok a zůstala viset na našem ručníku, který je nad odpadkovým košem. A než jsem doběhla, abych jí drápek z ručníku vyprostila, pacička se jí sama uvolnila a milá číča spadla do koše, který se nad ní v tu ránu zavřel. Honem jsem ho otevřela a lovila kočku z koše. To už jsem se dusila smíchy. To se ví, kočka měla po chuti k jídlu, loupla po nás zlým okem a zmizela podezřele rychle ze scény. Až do večera pak s námi nepromluvila. Ale do zítřka se z toho, jak ji znám, určitě oklepe.