První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

8. května 2010, Jana Petrželková

Když byl Míša po kastraci, seděla jsem s ním doma v křesle a tak ze zvyku jsem na něj mluvila, přestože jsem věděla, že je kluk hluchý jak poleno a že je to v podstatě mluvení spíš pro mě. Kocour ale zvedl hlavu a koukal jak sůva z nudlí. Já také, aby se to nepletlo. Zkusila jsem znovu na něj mluvit a kocour zase reagoval. „Lukáši, Míša slyší“ řvala jsem na syna, aby mě přes 2 pokoje a kuchyň slyšel. Míša dostal málem infarkt jak se lekl a tím potvrdil, že doopravdy slyší, protože jindy naše podobné halekání bral se stoickým klidem. Lukáš přiběhl a znovu jsme na kocoura mluvili a zvonili zvonečkem a tleskali mu za hlavou a Míša reagoval správně a tak jsme se začali radovat, že už nemáme hluchého kluka. Byla jsem moc ráda že mě napadlo požádat veterinářku, aby mu v narkóze pořádně vyčistila uši, protože domácím čištěním bych všechen ten humus z jeho oušek nikdy nedostala a kdoví, jaké potíže by to ještě časem mohlo způsobit! Jenomže člověk se nemá radovat předčasně.

Míša nebyl na nic zvyklý, kromě ticha. Cinkla lžička o hrneček? Šup a Míša mizel pod skříní. Zasmála jsem se? Já vím že se směju jako když kostlivci skáčou po plechu, ale že by to byl důvod k takovému útěku, to zas pardon! Rádio, televize, zvonek u dveří, postavení kastrolu na sporák...všechno Míšu lekalo, ze všeho byl vyplašený, všeho se bál. Naše ochočování plachého jedince mohlo začít znovu od začátku. A tak jsme se snažili mluvit potichu, nekřičet na sebe z místnosti do místnosti, návštěvám jsme radili aby klepali na okno pokud už za každou cenu musí přijít, já sedávala kousek od televize aby neřvala, ztlumili jsme telefon, zkrátka vše pro kocoura. Postupně, jak si Míša zvykal, jsme přidávali. A jak asi tušíte, první ze všeho si Míšánek zvykl na zvuk otevírání lednice a kočičích konzerv. Teď už dávno naštěstí žádné ohledy v tomto směru nepotřebuje. A také konečně ví, že je Míša, do té doby

to nevěděl

A tak jsme najednou měli doma zdravého kastrovaného kocoura, který dokonce i slyšel a strašně nahlas předl, ale vůbec nikdy, ani jednou jedinkrát, žádným způsobem nemňoukl, necekl, nezakňučel, prostě nevydal ani hlásek, byl němý. Šla jsem s ním znovu k veterináři na kontrolu oušek a společně s veterinářkou jsme se radovaly z toho, že zase slyší a já si postěžovala, že „nemluví“. „Bude mluvit, nebojte“ smála se veterinářka. „Nemňouká z prožitého stresu a utrpení, potřebuje spoustu času a klidu a lásky a dočkáte se“. „Dočkáme, dočkáme“ brblala jsem cestou domů, „když jakákoliv cesta z domova je pro něj další stres a utrpení a k veterináři tuplem a ještě potřebuje 2x očkovat a kdoví co se ještě namane a zatím ani nejsou Matěj s Čárou doma a až se vrátí, dají mu třapec. Já se toho jeho mluvení snad ani nedožiju“ a byla z toho trochu smutná.
Doma jsme si ještě vzpomněli na pohádku od pana Čapka, jak kočí Šulitka naučil Voříška štěkat a tak jsme na kocourka mňoukali jak nejlépe jsme uměli. No, asi moc opravdu mňoukat neumíme. Užili jsme si u toho hodně smíchu a legrace, ale Míša na nás koukal jak na blázny a mňoukat se samozřejmě nenaučil. Zbývalo to na kluky, na Matěje s Čárou, aby to Míšu naučili oni. Už opravdu jen pár dnů chybělo k tomu, abych je vzala domů, čekali jsme jen, až z Míši vyprchají všechny jeho hormony a bude to nefalšovaný kastrovaný kocour domácí a budou si všichni 3 rovni. I tak bude mít Míša výhodu – bude se považovat za rezidenta a Matěje s Čárou považovat za přivandrovalce, ale to bylo v pořádku s tím se právě počítalo.

Po Matějovi a Čárovi už se mi mezitím tááák stráááášně stýskalo! Nebyli doma v Praze už víc než 4 měsíce, pomalu 5. Bydleli prozatím u Jirky a co to bylo platné, že jsem za nimi obden chodila na návštěvu, drbat je a chovat a ňuňánkovat a nosila jsem jim vybrané lahůdky? Nebylo to ono. Pacholkům u Jirky nic nechybělo, měli péči, lásku i prostor u osoby, se kterou předtím byli pár měsíců na chatě, ale i oni cítili, že by to mohlo a mělo být jiné. Když jsem přišla, nikdy se mnou nemluvili. Trestali mě. Před hlazením uhýbali, natož aby se nechali vzít do náruče! Milostivě se později uvolili zbaštit ty nejdražší kočičí ňamky a pak si okázale dlouho čistili kožichy, aniž bych jim stála za jediný pohled. Zpravidla první to nevydržel Čára a skočil mi do klína a začal mě znát a pak už za ním i Matějíček a najednou jsem je měla v náručí oba a plnou pusu známých chlupů a málo rukou na držení a drbání takových velkých kluků. Jenomže to už bohužel čas většinou hodně pokročil a já se musela sebrat a zase jít a kocouři docela samozřejmě se mnou běželi ke vchodu, že teda půjdem – asi jako na chatě, když jsem s nima chodívala na procházku do lesa, jen otevřít dveře. „Pumprlíci, nemůžete jít se mnou“ vysvětlovala jsem jim. „Doma je mrňousek s 1. chlamydií, 2. se svrabem, 3. ještě nevykastrovaný, 4. po operaci., 5. ještě v záběhu“ měnila jsem důvody podle situace a kocourci koukali smutně. „A to už tady jako budeme bydlet napořád?“ ptali se a ničemu nerozuměli a byli udivení. „Dočkáme se kluci, všichni“ slibovala jsem nám, jenže kluci se urazili a odešli do hlouby bytu, ani nečekali až opravdu budu pryč a příště se situace zase opakovala.
Ale konečně se rozhodlo. Určili jsme den D, kdy vezmu domů Čáru. Je mírnější a klidnější, není takový uzurpátor a velitel jako Matějíček, nechce být za každou cenu velitel smečky a nemusí být pořád jen po jeho. Je přátelský a s Míšou se snadno srovná. Matějíček půjde domů o 2 dny později, v pátek, abych měla přes víkend příležitost na to pořádně dohlédnout.
Jste zvědaví jak to dopadlo? Tak zas příště!

Jak to bylo s Míšou II
Jak to bylo s Míšou I

Zpět