První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

18. dubna 2010, Jana Petrželková

Naposledy jste o Míšovi četli 9. ledna – ale vadí to?
Vykastrovaného, ještě omámeného a napůl spícího Míšu jsem dovezla domů a odklopila horní víko přepravky, takže byl jako miminko v postýlce, i se zavinovačkou. Hned se začal z přepravky hrabat ven. Bloumal po bytě jak bludný Holanďan, motal se, padal na kolínka a bral to chvilkami po nich a pak zas padnul tu na jeden, tu na druhý bok, všichni to znáte. Bylo evidentní, že jde za nějakým cílem, pevně a vytrvale. Konečně mi to došlo, kocoura jsem popadla a postavila do záchůdku. Zlatíčko kocouří čistotné! Míša vykonal potřebu, párkrát hrábnul a vypadl ze záchůdku ven, kde zůstal ležet. Už byl zas v limbu. Přistrčila jsem 2 křesla k sobě, vzniklou měkoučkou ohrádku jsem vystlala ručníky a dekou a kocourka dala lehce přikrytého dospat. Tady se mu nic nestane, nikam nespadne ani nenastydne – mám to vyzkoušené, kdysi dávno jsem tak občas ukládala i vlastní dítě J.
Konečně se kocourek zbavil posledních zbytků narkózy a začal se živě zajímat o to, co s ním je. Fešácký kabátek z fáčů se mu pranic nelíbil a hravě si s ním v nestřežené chvíli poradil. Hochu, takhle by to nešlo, pomyslela jsem si, pamětliva slov veterinářky v tom smyslu, že ránu musí mít neustále překrytou po dobu nejméně 14 dnů. Zručně jsem ho převázala novým fáčem, přes ten jsem mu natáhla pruban a měla dojem, jak jsem to vymyslela. Byl to opravdu jen dojem – Míša přede mnou hrál hodného kluka, ale jen jsem vytáhla paty z pokoje, byl fáč i s prubanem během chviličky dole a kocourek se věnoval vlastnímu ošetřování rány. Nasadila jsem těžší kalibr – přes fáč ještě kilometry náplasti a do prubanu díry na všechny 4 packy. Kam s tím na kocoura! Nedalo se nic dělat, ke slovu přišel límec. Míša se s límcem poctivě rval, ale bez úspěchu a tak nakonec usnul. Mělo mě trknout, že nespí jen tak, ale nabírá síly na noční boj. Ráno mě skočil do postele kocourek bez límce, bez fáčů, bez náplastí, bez prubanu, bez sterilních čtverečků – zato nesmírně šťastný. Zbytky límce jsem našla v obýváku na zemi. Příkazy se lehce dávají, ale hůř plní – pomyslela jsem si na adresu veterinářky a koukla mrzutě na Míšu. „Musíš si to pořád strhávat? Chceš aby ti to museli šít ještě jednou? “ ptala jsem se ho, ale kocourek už běžel napřed k miskám. A tak Míša v klidu snídal a já popíjela ranní kávu opřená o linku a koukala na toho kluka ušatého a přemýšlela. Co mám dělat – nedokážu mu zabránit v tom, aby si nestrhával obvazy a ránu neošetřoval ani když jsem doma, tak jak to udělat, když musím jít do práce? Kromě toho mě začínal tlačit čas – do kanceláře můžu přijít později a omluvit se, ale ranní trafiku, kde jsem jediná prodavačka, musím otevřít včas! Nakonec jsem dostala nápad, se kterým bych opravdu směle mohla kandidovat na titul Blbka roku a vítězství by bylo moje! Berte to, prosím, jako ponaučení kudy cesta nevede!!! Znovu jsem kocoura obvázala, oblepila a obprubanovala jak to jen nejlépe a nejpevněji šlo a pak (pozor, teď to přijde), jsem na konci bandáže u krčku a na konci u zadečku udělala otvor, kterým jsem protáhla mašličky a ty jsem mu umně obvázala kolem krku a kolem zadních tlapek a prdelky. Zatahala jsem za kabátek na obou koncích – ani se nehnul, mašličky mu nedovolily někam cestovat. S pocitem dobře vykonané práce a s úlevou jsem vyběhla do práce. Lidi, ještě že jsem měla tzv. krátkou směnu! Když jsem přišla po poledni domů, krve by se ve mně nedořezal! Míšánek ležel v pokoji na koberci uprostřed obýváku, hlavičku zvrácenou a oči vypoulené a chrčel! Ještě v kabátě jsem skočila k poličce pro nůžky a fofrem všechen ten tyjátr přestříhala. Míša se nadechl normálně a začal se hýbat a ze mě spadl balvan. Popadla jsem kocourka do náruče a začala ho dádánkovat a omlouvat se mu a zjišťovat škody. Zkrátka musím přiznat, že jsem podcenila to, že byl doposud jen venku a neměl žádné podobné zkušenosti a chtěl se obvazu za každou cenu zbavit, stůj co stůj. Nakonec, když byl doma sám, začal kabátek z obvazů tahat směrem dolů, k zadečku a mašlička kolem krku se mu utahovala a utahovala a on táhl o to víc……a protože jsem to opravdu dobře obmotala, několikrát a dobře zavázala, nemohl se z toho vyvléknout žádným způsobem a namísto svobody se začal dusit. Utahující se klička mu ještě udělala velký krvavý šrám pod krčkem. Neptejte se, jak obrovskou vinu jsem cítila, jak moc jsem si to všechno vyčítala a jakou bolest a lítost jsem z toho měla. Naštěstí to tentokrát ještě dobře dopadlo – ba dokonce tak výborně, že si to ani nezasloužím: Míša mě začal považovat za svoji zachránkyni a naše vztahy se tímhle neštěstím utužily. Já jsem pak šla do lékárny a koupila čerstvou kalciovou mastičku a tím jsem klukovi mazala bříško i krk a zbytek jsem poručila přírodě. Do práce jsem musela a nechtěla jsem už nic riskovat.

Míša si nadále ránu opatroval sám a když jsme po 3 týdnech přišli na vyndání stehů, konstatovala paní veterinářka velmi nespokojeně, že tam těch stehů k vytahání už moc nezbylo a že bude mít Míša velkou jizvu. „Kdybys tak holka věděla“ myslela jsem si na adresu veterinářky, ale nahlas jsem ani necekla. A Míšovi jsem v duchu říkala: „Třeba 10 jizev, hlavně náš a v pořádku, viď, fešáček jsi i tak“. A to je pravda, našemu Míšovi to fakt móóóc sluší!.

Jak to bylo s Míšou I

Zpět