Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Jak doma pomáhám aneb výchova Marcely
3. dubna 2010, Marcela Vávrová
Ahoj, všechny vás zdravím. Velikonoce jsou tady a jsem tu zase já, abych vás informovala o příkořích páchaných na hodné, tiché, bezproblémové čičince, teda jako mně, Mančince! Zakoupili zajíčky, jehňátka, kachničky a mně nedali tu možnost je zadávit. Schovali je. A tak se mi líbili, ale já si počkám, až je vystaví, to se teprv budou divit, jak budou chlupy a péří lítat. Sice tvrdili, že jsou čokoládoví, ale věř jim, prolhaným.
Taky zakoupili orchidej, prý byla levná, no, ochutnala jsem ji a za ty prachy nestála. Fuj, vůbec nechutnala po masíčku, po granulkách ani po kapsičkách, nevím, kde ji vyráběli, ale v masně to rozhodně nebylo. Dokonce nechutnala ani po šantě a po té se můžu utlouct.
M. má rozbitej PC, takže fotky jako předmět doličný nedodám, má je ve foťáku.
Ráno jsem se po ní prošla v půl 4 a prý jí prý překazilo spánek. No nevím, poslední dobou začíná být nějaká přecitlivělá, musím začít s ráznou výchovou. Vždyť hladu se poroučet nedá a já se vzbudila hlady právě tou dobou. Protože proč: málo jsem povečeřela. Uznejte, dostala jsem jenom granule, kapsičku a konzervu a to je žalostně málo, není se proto čemu divit. Musela jsem se dorazit trochou koberce a papírů, co má pod lavicí v krabici, prý na tříděný odpad. Taky nemusí třídit podle svého, má se mě zeptat. Já vlastně šetřím popelnice, páč část z toho vytřídím k obrazu svému. Jó, kočky, vždyť já třídila už dřív, než mě našli, Mancha von Popelnice jméno mé.
Jo a taky se mi řádně nevěnují, ač nevím proč? Když si chci jen hrát, teda hlavně rdousit Marcele ruku, tak nemá čas a zase něco čmárá...tady pauza! Jauvajs, vona mě p r a š t i l a !!! No si teda budu stěžovat Martě Kubišové. Když si čtu všechny ty články o nás – nepochopených, urážených kočičkách a kocourkách, běhá mně mráz po kožichu. Osmikilové kočičáky nutí do diet, některým z nás zasíťují balkóny a okna, krmí nás jen párkrát!!! denně, berou nám hračky jako ponožky (prý jsem vykousla palec), igelitové tašky (prý jsem prokousala rohy), toaletní papír (prý nešel už smotat a byl uslintanej), mobil (dokonce se mi povedlo vyťukat nějaké číslo) atd. atd.
Ostatní spolubydlící nemají pro mě taky vůbec pochopení – buď furt spí (Cindy) nebo dokonce chodí do práce (Marcela, Petr), odstraňují z dosahu kytky (chtěla jsem pouze udělat jarní zástřih), linka v kuchyni zeje ZEJE prázdnotou . Ještě že Petr – prý nezdárný synáček – poskytuje aspoň trochu prostoru k seberealizaci – tedy mé. Smradlavé ponožky hozené na koberci v jeho pokoji, óóó, jaká slast, rozválená postel – poleženíčko na mužném odéru v ní, to úplně fetuju, zbytek jídla na neodneseném talíři. A těch možností něco shodit z jeho stolu – to je nádhera!!, páč má všude krámy.
Ale aby to nevypadalo, že si pořád stěžuju, to ne. Výchova se mi začíná dařit. A že jsem kočka potřebná, dokazuju dnes a denně.
Petrovi uklízím pokoj, sloužím jako mop a vytírám mu prach, vlezu do všech koutů i šuplíků, můj kožíšek snese hodně, zvláště, když mám módní melír, tudíž to až zas tak na něm není vidět.
Zarovnávám kytky, uklízím v koupelně, na lodžii rovnám prádlo ze šňůry na zem, jen sebrat si to M. musí sama, peru, stelu.
 |
 |
 |
Na závěr jsem si nechala fotku, která značí nepochopení k mému rovnání záclony v ložnici (hodila po mně kartáč!!).
Sami uznáte, že M. potřebuje opravdu hodně vychovat, aby to vše viděla a uznala, ale jak jsem již předeslala, lepší se to. Jsem v domácnosti nepostradatelná, kupte si Manču, zastanu vše a je to ZADARMO!!