Příběhy a fotografie kočiček z depozit
*Reciprocita kočky v naší rodině
20. března 2010, Jaroslava Svobodová
Téměř každý večer syn chodí posilovat do komory v našem rodinném domku. Nedávno však přišel do kuchyně velice rozezlen. „To bys měla vidět, co ta naše sviňka provedla!“ rozčiloval se. Překvapilo mě to. Na rozdíl ode mě nikdy nepoužívá silná slova a vcelku své emoce držívá
na uzdě.„Schválně se jdi podívat, co udělala dole v bazénu. Prosím tě, mohla bys to uklidit?“ dodal žebronivým hlasem.
Samozřejmě řeč byla o naší kočičce.
Tak jsem vzala smetáček a lopatku a šla jsem dolů. Leč když jsem spatřila to kočičí nadělení, byla tahle výzbroj málo.
Abych čtenáře uvedla do obrazu, máme na zahradě bazén, který na zimu vždycky přeléváme do bazénu ve sklepě. Manžel se pak v něm v zimě šplouchá, aby si vylepšil zdraví, a hlavně kvůli svému operovanému kotníku. Jenže už v listopadu loňského roku došlo k havárii, kdy bazén téměř vytekl do sklepa, takže se musel zbytek vypustit a poté jsme nechali sklep pootevřený, aby vyschl. A pak nastala tahleta krutá zima, která zatím ještě neskončila, a kdoví, kdy jí bude konec.
Takže když jsem vstoupila do sklepa, udeřil mě do nosu takový puch, že leckterý estét by prchl. Jenže já jsem holt už na ledacos zvyklá, vždyť jsem léta pracovala jako sociální pracovnice. Jen ten smetáček a lopatka byly málo. V bazénu, pěkně v kruhu, byly naskládány kočičí hromádky v různém stavu rozkladu. A že se jich za tu zimu nastřádalo! Některé opravdu nebylo lze uklidit jinak než rýžákem a horkou vodou. Tak jsem se šla dovyzbrojit těmi prostředky, nadechla jsem se, jako ti lovci perel, když se spouští do hlubin, a spustila se do útrob bazénu. A jak tak smýčím a plahočím se po bazénu, kde se vzala, tu se vzala, naše Vikinka. Asi mi chtěla ukázat, jak se do bazénu dostávala. Nejdřív ho chvíli obíhala, pak se rozběhla a hop!, už byla na sklepním okénku a odtud se ladně spouštěla po stěně bazénu až na jeho dno. Měla náramnou náladu, předla, až se to v tichém sklepě rozléhalo. Moc se jí líbilo, že tu není sama, začala chodit po obvodu bazénu a s radostným krrrrr! mě sledovala. Prostě moc spokojená kočička.
Nadávala jsem jí, co to provedla, ale vypadalo to, že si myslí, že ji škádlím a považovala to za součást zajímavé hry. Jako provazolezec chodila po obvodu bazénu a chtěla, abych se jí obdivovala. „Teda, Viki, že se nestydíš! Copak tohle dělá slušná kočka? Tos nemohla chodit ven?“
„Krrrrrrrrrrrr mňaúú...“ Odvětila Vikinka radostně. Přece bych tu svou mourovatou kočičku nevyháněla do těch ledáren! Tak bych asi přeložila její projev.
A proto mně se zdálo, že si celou zimu venku moc nepobyla! Vždycky zmizela po schodech dolů, a ani ne za pět minut už zase byla doma. A to kočky, které jsem venku potkávala, šlapaly v obrovských sněhových závějích, kde je musely hodně zábst pacičky. Jen ta naše se nám zdála čím dál víc kočka domácí. Takže jsem dosmýčila a sklep nejen zavřela, ale zamkla na klíč. Jistota je jistota. Kočka chvíli chodila dole po chodbě, prošla do komory a nějak se jí to nezdálo. Nakonec skončila u dveří do sklepa a rázně tam hrabala packou.
„Túdle!“ řekla jsem nekompromisně a šla jsem se pořádně „odbahnit“ do koupelny. Kočka metelila za mnou. Samozřejmě mužští, a hlavně syn, rázem zapomněli na její hříchy a muchlovali ji ostošest. Jako by nic neprovedla.
Udělat to pes, to by vyváděli. A taky kdyby to po milostivé museli uklízet! Ráno jsem pak našla na sněhu kočičí stopy, ale netáhly se zahradou daleko. A v chodbě na mě zíraly dvě žlutozelené kočičí oči. „Tys to teda spískala!“ Říkaly. „Ale neboj, já si už nějak poradím. My kočky máme bujnou fantazii!“.
Sklep je zavřený dál. Bohužel ho nemohu větrat, i když by to potřeboval jako sůl. Ale kočka na mě nezanevřela. Zatím, než prý změknu, bude provizorně dělat bobky do květináče na dvorku u sousedů. A svede to na kosáky a sýkorky.
*