Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Pořád se něco děje
30. září 2005, (Jana Petrželková)
Tak jsme si adoptovali kocourka Čárlího, nebo taky Čárlí nás, zkrátka vzájemně jsme se měli a začali se sžívat než přišla ta další velká a radostná změna. Čárlí u nás nebyl ještě ani týden, ale líbilo se mu u nás a dařilo a všechno vypadalo OK, takže jsem si řekla, že se konečně dojedu po 2 měsících podívat zase na chatu, na tu hrůzu plevele a trávy která tam jistě narostla během mého hledání Matěje a že nechám doma spolu 3 chlapy v chalupě – však oni se nějak obstarají a i kdyby ne, tak za 2 a půl dne ještě nikdy nikdo hlady nezemřel, zkrátka že nějak přežijí. Poručila jsem domácnost pánubohu, rozloučila se s kocourem a vyložila mu co a jak a vyjela. Na chatě to moc radostné nebylo – všechno zpustlé, zarostlé, ale hlavně: u dveří Matějův vyčištěný a připravený záchod (to je zajímavý, že ten estét běhal i ze zahrady nebo z lesa domů na záchod, žádnou hromádku nebo loužičku neudělal mimo!), v kuchyni vymyté misky na vodu a papáníčko, pod stolem plyšová myš, v křesle polštářek a na verandě otisky zablácených tlapek a kam jsem se na zahradě podívala, všude jsem toho kluka viděla….takže zase bébébé a bůbůbů a pak jsem všechno posbírala a uklidila k miskám a hračkám po již věkem odešlé pejskové a moc dobře mi nebylo.V neděli v poledne telefonoval syn s tím, že cca 15 minut cesty od nás viděl upozornění, že někdo našel kastrovaného mladého kocoura mourka a že tam je fotka a podle něj to je Matěj, ale že tam ale není adresa nálezců, jen telefon. “Tak mi ho dej, já jim zavolám” – odpověděla jsem a dozvěděla jsem se, že sebou neměl papír a tužku a sebrat v tomto případě celé oznámení ho nenapadlo. “Mami, jsi tam?” byla jeho další věta. “Ano”, procedila jsem horko těžko skrz zuby a v duchu si říkala: ‚klid Janinko, počítej do deseti, to dítě za to nemůže, pamatuj že jsi přišla do jiného stavu po Černobylu, buď ráda že jsi nedopadla hůř, klid. Když jsem si to přeříkala asi 3x, poslala jsem ho zpátky a doporučila se na to vybavit. Volal mě znovu rychle – ale s tím, že ho někdo v kradení plakátku předběhl a i když prošel celé okolí (už se bál, no já se mu nedivím) nikde žádný další
neviděl. No tak fajn, to jsme v troubě‘ pomyslela jsem si a doufala, že i když vytištění fotky dá tiskárně zabrat, přesto ti lidé dají ještě nějaká další oznámení po okolí. Chviličku na to telefonovala kamarádka – ta sice Matěje na fotce letáčku nepoznala, ale aspoň si to telefonní číslo zapsala do vlastního mobilu. Zajásala jsem a hned tam volala a dozvěděla jsem se, že kocourek je asi roční, hravý, přítulný a zvyklý v bytě, váží necelých 3,5 kg a má ulomený zub, že byl hodně zubožený ale bez blech a svrabu v ouškách, ale paní ho nemá u sebe, protože má perské kočky a nesneslo se jí to v bytě navzájem, takže kocourka dala ke známým na opačný konec Prahy, ale ti zase mají pejsky a králíky a morčata (a rodinný domek, takže na krátkou dobu to šlo). Trochu mě vyvedla z míry ta váha, Matěj měl v době útěku či ztráty přes 4,5 kg, že by byl tolik zhubl? A co ten ulomený zub? Přesto jsem ale neponechala nic náhodě a domluvila si na druhý den dopoledne návštěvu u těch hodných dočasných pečovatelů a domů jela s radostí a s přesvědčením, že teď budou mít doma jasný důkaz o mých schopnostech a důvod k tomu si mě konečně patřičně považovat a oslavovat. Jak asi tušíte, žádné oslavování, žádné vavřínové věnce a žádná opulentní hostina na přivítanou se nekonaly. Naopak, dozvěděla jsem se, že všichni včetně kocoura Čárlího jsou hladoví, čekali na jídlo (ne na mne!) a na pochvalu jak zařídili záležitost “kocour”. Totiž: ten letáček s upozorněním na kocoura sebral náš soused který šel náhodou okolo a věděl, že takového kocoura sháníme, navíc ho dobře znal z okna a tak se domýšlel, že by to Matěj být mohl. Manžel se synem pak telefonovali jak té paní která kocoura našla, tak těm lidem u kterých kocour právě byl - a představte si, že dojednali, že se tam přijedu druhý den dopoledne podívat! Já, kdo jiný. Nevím jak to všechno tehdy bylo, ale připadá mi docela legrační, že se vlastně nikdo nepodivil nad shodou jmen, jen jim ti lidé říkali, že už jedna paní volala že také přijde dopoledne, takže se jim to hodí……ta paní jsem byla samozřejmě já.Druhý den jsem výjimečně Lukáše neposlala do školy (snad to nečte jeho třídní) a zdůvodnila to tím, že už jsem jednou domů přinesla úplně cizího kocoura a že nehodlám stejnou chybu opakovat podruhé a vůbec že to nenechám jen na sobě a vyzbrojeni přepravkou jsme vyrazili. Po cestě syn prorokoval, že jestli to bude Matěj, bude možná uražený že jsme ho nenašli dříve. Na místě už na nás čekali, vyjasnili jsme si situaci a srdečně se jí zasmáli a paní nás prosila, abychom si kocourka vzali i kdyby nebyl náš – to jsme byli ještě v zahradě. Bránila jsem se s odůvodněním, že jednoho jsem přinesla domů před týdnem, ale ta paní trvala na svém, však o jednoho více nebo méně. Když jsme přišli dovnitř a ona otevřela dveře místnosti, mohla si být jistá, že tohohle kocoura teda určitě odneseme. Matěj seděl na zemi a fascinovaně hleděl do klece s králíkem. Vedle byl další králík a tak jsme byli rádi, že tam má takovou nóbl společnost. Pak vyběhl do předsíně a když na něj syn zavolal, ztuhl. Pomalu se otočil a téměř nevěřícně na nás pohlédl. Zavolala jsem také, on udělal krok směrem k nám, ale jen jeden a pak si sedl a koukal. “Kde jste byli sakra tak dlouho?” mňouknul, “čekám na vás už přes týden”. A to byla pravda, opravdu nelhal – ta paní ho totiž našla o pár dnů dříve než jsme si vzali domů Čárlího, ale cedulku vylepila mnohem později. Hned v den nálezu s ním byla u veterináře a řekla že je to nalezenec, ale z veteriny nás neupozornili, přestože tam měli ztrátu s popisem hlášenou a opětně potvrzenou. Inu shoda náhod, ale vlastně šťastná, protože jinak by se k nám Čárlínek nedostal. A pak už se Matěj rozeběhl a skočil mi do náručí a z mého náručí oňuchával Lukáše a mňoukopředl a do toho vztekle mrskal ocáskem a vůbec se choval jako blázen a pak zas utíkal k té paní u které dočasně bydlel a pak vlezl do přepravky a zase z ní vylezl a všechno to vítání a všechna ta láska se opakovala. Když se trochu uklidnil, šoupli jsme ho do přepravky – výjimečně bez boje – a s tisícerými díky se rozloučili s tou paní, která odmítla přijmout jakoukoliv odměnu, jakoukoliv náhradu a ještě dala Matějovi na cestu výslužku, tj. kočičí konzervy které pro něj měla a nechala pozdravovat i druhého kocoura, zkrátka byla moc hodná a myslím, že se jí také hodně ulevilo, že kocourka udala a nemusí ho nést do útulku. “Tak a jedeme domů, ty tuláku tulácká, tentokrát prázdniny opravdu skončily” řekla jsem Matějovi a on se mnou souhlasil rozjařeným “mňaou mňau, mňáááááu” a vystrkoval dvířkama tlapky a my ho za ně chytali a říkali mu ahoj a nazdar a už tě mám a vůbec takové ty věci co se říkají miminkům a kočičkám. “Mami, tak mám dojem, že ho ta radost doma přejde až uvidí Čárlího” vyjádřil obavy Lukáš a já s ním chtě nechtě musela souhlasit.
A taky že jo. V předsíni jsme otevřeli přepravku, Matěj z ní vyskočil jak kdyby přijel po dvou dnech z chaty a ne po 7 týdnech (na den přesně) kdovíodkud a rozběhl se do obýváku. V půli cesty se potkal s Čárlím, který se naopak z obýváku běžel podívat, co se děje v předsíni. “Co je to tady za cizáka?” zařval Matěj a ocasem mlátil vztekle tak, až jsem se šla málem podívat jestli není puštěný větrák. “Kdo tě sem zval ty přivandrovalče?”
kontroval Čárlí s hřbetem naježeným. Pak Matěj znova zařval, zaprskal a zasyčel a Čárlí vyklidil bitevní pole útěkem do Lukášova pokoje. Matěj dokráčel k miskám se žrádlem a zbaštil všechno do posledního kousíčku. “To tak, ještě tomu drzýmu hloupýmu cizímu kocourovi, který se tak hnusně mezitím vetřel do přízně mých lidí nechávat něco k jídlu” zamňoukal a šel dál do obýváku. Vzala jsem ho do náruče a dadánkovala jsem ho a říkala mu, že Čárlí bude jeho kamarád a jak se na něj těšil (to jsem lhala, Čárlímu jsme předem nic neřekli) a jak jim bude spolu veselo a jak si budou hrát a že jsme si vlastně Čárlíčka vzali proto, protože se nám tak moc stýskalo po něm, po Matějíčkovi a že Čárlímu taky nebylo moc dobře tam kde byl a že je Matějíček nejhodnější a nejrozumnější kocourek a že je naše zlatíčko atd. atd., znáte to. Matěj mi položil tlapky na ramena a hlavičku taky a fňukal “jak jste mi to mohli udělat, bébébé, vy jste na mě zapomněli” a já ho zas pro změnu ňuňánkovala a utěšovala a vymlouvala jsem mu tyhle nápady a ujišťovala ho o nehynoucí lásce a pak si ho vzal zase do náruče manžel, protože Čárlí se mezitím proplížil k miskám a když zjistil že v nich není vůbec nic a ještě se panička mazlí s tím cizím kocourem, tak spustil nářek i on a tak jsem zase vzala do náruče jeho a společně jsme vyndali z lednice pláteček kuřecí šunky
na uklidnění……jéžiš, to bylo divadlo! Nakonec to skončilo tak, že jsme seděli každý v jednom křesle s jedním kocourem a chovali a chovali a pak si ty kluky zase vyměnili a zas jsme chovali a chovali…..až konečně přišel domů i Lukáš (který musel předtím cestou změnit trasu směr škola) a vystřídal nás aspoň na chvilku. No, mělo to zkrátka trochu zajímavý průběh a zkušení chovatelé by nám řekli že jsme to vzali za špatný konec, ale aspoň jsme do toho skočili rovnýma nohama. Večer jsem musela dát klukům misky se žrádlem na opačné konce kuchyně, ale se záchodem nebyly žádné problémy – alespoň v tom smyslu, že by jeden nechtěl pustit druhého. Na noc jsme si kocoury pro jistotu rozdělili, abychom zabránili nočnímu vraždění: Čárlí šel spát s Lukášem a Matěj se mnou. Pracovala jsem ještě nějakou dobu na PC a Matěj ležel na posteli a nemluvil se mnou, byl uražený. Když jsem pak konečně šla spát, musela jsem ho přenést z postele na židli a to se choval, jako by byl dřevěný a ani se nehnul, ale když jsem si opravdu zalezla pod peřinu a vyndala knížku ke čtení, bylo vidět, že po mě pokukuje z područek židle. Nadzvedla jsem peřinu a hup – Matěj byl u mě, úplně jako za starých dobrých časů, zalehl mi knížku a nacpal se mi pod bradu, zadníma tlapičkama se zapřel o noční stolek a nastavoval hlavičku kde chtěl drbat a hladit a tak jsem ho drbala a hladila a taky jsem mu bručela do kožichu tu jeho oblíbenou houpy houpy náš Matěj je hloupý……a on mě hladil předníma tlapkama opatrně po obličeji a předl jak o závod. “Tak Máťo, kde jsi všude chodil, víš jaký jsme měli o tebe strach? Počkej až ti budu vyprávět jak jsem tě hledala, to se nasměješ” říkala jsem mu a kocour jen mávl tlapkou, jako by říkal “ani se radši neptej, to ti byla holka hrůza” A pak zas mňouknul: “ale ten cizák půjde zítra pryč, co?!” “No to teda nepůjde, teď jste oba naši” ujistila jsem ho a Matěj se nasupil a šel spát zase na židli. Tak si tam Matěji spi když se ti chce, však ono se to dříve nebo později změní, myslela jsem si a pak jsem zhasla a Matěj si to k ránu rozmyslel a zase si ke mně vlezl. Druhý den se kocouři obcházeli navzájem kolem dokola a prskali a syčeli na sebe, hřbety naježené a ocasy v pohybu, zkrátka vyjasňovali si pozice, občas to Matěj nevydržel a spustil rvačku, ale tak jako ubývá oblačnost
ubývalo k odpoledni i rvaček a večer se kluci najedli z misek postavených vedle sebe bez problémů – jen oba vyluxovali misky do mrtě a pak šli zkontrolovat ještě tu druhou misku……také změnili chování u kočičího záchodu, pro mě téměř k zbláznění: předhánějí se, kdo dřív půjde do čerstvě vyčištěného, jeden sleduje se zájmem z největší blízkosti počínání druhého a jakmile se místo uvolní, hupsne tam sám, a tak pořád dokola, s očima vykulenýma s námahou ze sebe mačkají aspoň kapičku nebo sebemenší bobeček a hrabou jak hraboši obecní, jako kdyby na tom závisel jejich život, zkrátka záchod jim čistím snad 20x denně a spotřeba kočkolitu je ohromující, snad abych si na to pořídila vlastní továrnu. Zkoušela jsem jim udělat druhý záchůdek, ale odmítají mít každý svůj, chovají se úplně stejně na obou, jen s tím mají mnohem víc práce – a tak jsme zase při jednom. Na noc šli kocouři zase každý jinam. Třetí den už kluci na sebe neprskali ani nesyčeli ani se neobcházeli v kruzích, jen se prostě občas poprali – tu rvačku ale vždycky začal Matěj, i když musím přiznat, že Čárlí mu pak už nezůstal nic dlužný. Nikdy bych nevěřila, že umí kocouři takhle ječet, jejich řev a skřeky připomínal pavilon ptáků v ZOO. “No, tak do tohohle by tak mohli přijít z útulku podívat se, jak se daří Čárlímu , to by mi tak ještě chybělo ke štěstí” myslela jsem si v duchu a snažila se nevidět, jak se kocouři zakusují jeden druhému do ucha. A pak jsem byla příjemně překvapená, protože kocoury rvačka nejen zcela vyčerpala, ale patrně se při ní i cosi důležitého dohodlo, protože za chvíli oba spali, ne sice láskyplně bok po boku, ale na jedné posteli, pouhých 30 cm od sebe. A to byl zlom, ne že by se kocouři láskyplně navzájem olizovali (asi soudí že se to pro pořádné chlapy jako jsou oni dva
nehodí), ale vycházejí spolu velmi slušně a kde je jeden kocour, tam je vždycky i ten druhý, zdraví se nosíčkem a nechat je spolu doma samotné už neznamená buď je oddělit nebo jít pořídit nové. Několikrát denně se teď řítí bytem jedna čára a za ní druhá čára a vzápětí se kutálí nazpátek podivné klubko s osmi nohama a strašně řve, ale už jsme si zvykli, už nevyskakujeme pokaždé jak diví a nehledáme lékárničku a příručku první pomoci. Navíc já nejsem tak zkušená abych poznala co je ještě hra a co už je rvačka, ale vzhledem k tomu že nelítají chlupy a neteče krev, tak se řídím radou doporučovanou psychology a vidím ve všem to lepší a díky tomu si libuji jak si ti naši chlapečkové pěkně hrají – a pak jdu a znova pověsím obrazy, postavím převržené židle, narovnám koberce a sesbírám ze země ubrusy a dečky a telefon a skleničky a někde cestou mezi tím se zastavím v kuchyni a vezmu si další prášek na bolení hlavy a je mi fajn. Život s těmahle kocourama ale v sobě skrývá ještě další úskalí, Tak například nejčastější věta která se teď u nás doma ozývá, je: “ a ty jseš kterej?”, protože je až neuvěřitelně těžké je od sebe rozeznat, zejména když jsou v pohybu. Jsou totiž oba mourci, oba zhruba stejně staří, oba stejně velcí, oba mají kolečko na hlavičce a černý pruh přes záda – jenom jeden je do stříbrna a druhý spíš do hněda, ale to je vidět leda za plného denního světla, jakmile nesvítí sluníčko nebo svítíme doma tak ten rozdíl není vidět a pak ještě jeden má bradičku kulatou a druhý špičatou – to ale zas vynikne jen když sedí za “způsobné kocoury” a pokud možno ještě vedle sebe, což bývá ovšem spíš jen tak náhodou a tak v tom máme zmatek a maglajz a kocouři z nás buď mají srandu nebo si o nás musí myslet, že jsme úplně pitomí, protože i když se náhodou dohodneme který je který, tak se zase často přeřekneme, no nemají to zkrátka s námi lehké. A kdy jsou za způsobné slušně vychované kocoury? No třeba v době jídla nebo když si s nimi povídám. Povídám si s nima docela často, např. v kuchyni. Říkám “tak, kluci, teď vezmeme vařečku (a ukážu jim vařečku, oni ji zkontrolují) a zamícháme to aby se nám to nepřipálilo......ták, míchy míchy míchy mích......ještě to podlít.....tak, už to je...a dáme na to pokličku aby se to vařilo.....no to bude dobrota, to si kluci dáte” a tak dokola jak s malými dětmi nebo jako cvok a kluci sedí jak přibití, oči na mě upřené a pozorně poslouchají - jenom Matěj při tom často mívá hlavičku na stranu a to prý je u koček znamení rozpaků - patrně přemítá jestli jsem se nezbláznila. A když je doba krmení? To je teprv legrace. Čárlí je z útulku zvyklý na přesné hodiny krmení a tak se jich držím, aby to pro něj nebyla taková změna najednou. Už 20 minut před tou dobou zalehne Čárlí u misek a trpělivě čeká, Matěj je zatím v pohodě kdoví kde. 5 minut předem přijde i Matěj, ale dělá že ho to vůbec nezajímá, že je vlastně v kuchyni jen tak úplně náhodou a Čárlí si pro jistotu sedne. V hodinu H se Čárlímu zvětší oči a začne být nervózní, Matěj si začíná mimořádně pečlivě čistit kabátek, aby dokázal, že on není žádný netrpělivec (na rozdíl od toho přivandrovalce). Pokud jsem v kuchyni a už to jídlo chystám, je to dobré, Čárlí se natahuje až na linku a žebrá, domáhá se a nakazí i Matěje. Pokud ale zrovna nedržím v rukou kočičí misky, protože např. teprve dodělávám naší večeři, propadne Čárlínek evidentně stresu ze strachu, že žádné jídlo nebude. Je mi ho kluka moc a moc líto, musel zažít strašlivě hladu někde venku a tak se snažím ze všech sil jeho dobu jídla dodržet. Když už konečně nandavám do misek, sedí oba kocouři těsně vedle sebe a očima mi počítají lžíce, kolik do které misky dávám - já je ostatně počítám taky, abych náhodou některého neošidila. Jen doufám, že to nedovedu do té absurdity, že jim budu jídlo odvažovat na lékárnických vahách! No a pak je důležité, kam misky položím: vždycky musím položit Matějovu misku vlevo a Čárlího vpravo, ale těsně vedle sebe aby si do těch misek navzájem viděli a oni pak jedí a pomalu vypadají, jako koťátka u maminky, nalepený jeden na druhého. Misku na vodu a velkou misku se suchým krmením mají dohromady neustále k dispozici, dávají si u nich zdvořile přednost. No a po jídle si kluci umyjou tlapky a kožich a pak se zpravidla krátce servou, řeknu Vám, mají ty kocouři divné zvyky.
Pak ještě máme šanci rozeznat kocoury podle toho kde odpočívají nebo podle chování. Některá místa v bytě si oblíbili oba, to jsou např. židle u psacích stolů, křeslo u Lukáše v pokoji, umývadlo apod., ale třeba Čárlí si rád chodí lehat na desku obrovského akvária s morčetem nebo na židle zasunuté pod jídelním stolem a Matěj zas s oblibou pospává na škrabadle nebo v knihovně u Lukáše, to jsou takové neklamné možnosti identifikace. No a
Matěj je na jednu stranu ten rozvážnější a klidnější a pomalejší, ale rozhodně větší perousek a Čárlí ten zvědavější, pohyblivější a mazlivější. Nechá se klidně hladit i před Matějem, i když to pravé nefalšované mazlení, které oba tak milují, lze provádět jen když ten druhý není v dohledu. S mazlením, chválením a napomínáním stejně musíme být opatrní - Matěj si občas vzpomene na domnělou křivdu z druhého kocoura a pak se urazí a nemluví s námi různě dlouhou dobu, zkrátka žárlí že už není ten jediný opečovávaný, ale pak zase na to zapomene a je to fajn. A tak si myslím, že to všechno půjde, že se všechno v dobré obrátilo. Kocouři se chvílema chovají jako samostatní výzkumní kocouři, tj. každý na vlastní pěst, chvílema se perou a chvílema společně vyvádějí různá alotria, ale když pak společně zalehnou na sluníčko na široký parapet okna a spí nalepení jeden na druhého, nebo těsně vedle sebe koukají z okna a vzbuzují v kolemjdoucích pocit že poněkud přebrali a vidí dvojmo, jsou prostě k sežrání. Vy ještě nemáte dvě kočičky?