14. března 2010, Alice Oppová
Jsem naštvaný kocour
nařídili mně, abych zas něco napsal. Prý pozitivního. Co asi, když kromě toho, že sněží a zebou mně packy, je všechno při starém? Lindan furt vříská a dobývá se z kamrlíku, ježci funěj ve sklepě, kachny a ptáci se cpou jak o život.
Teda ten letošní rok se zatím fakt moc nevydařil. Tolik sněhu, hladových ptáků a kachen jsem ještě nezažil. Strašně zodpovědně pomáhám při krmení kachen a s kontrolou obsahu krmítek, ale jeden se nezavděčí i kdyby se přetrh vejpůl. Od krmítek mě vyhánějí, žravé káči div nezašlápnou. Bojím se jich, radši zdrhám.
Jestli to tak půjde dál, zblajznou mě a bude po sekretáři. Jenže těm mejm je to fuk. Na výročce
si totiž zvolili mýho zástupce pro styk s veřejností, plyšovýho zrzka Barnabáše. Samozřejmě jsem byl hluboce uražen, pozoroval cvrkot oknem a vrátil se promrzlý domů, až když všichni účastníci odešli. Schválně hádejte, koho jsem na svým mourčím křesílku našel? Jak jinak, než toho zrzouna Barnabáše! To mě teda mohl trefit šlak. Taková drzost! Zaútočil jsem a packou ho odpiknul kam nejdál to šlo. Nebránil se, poseroutka, ale ráno byl zas zpátky.
Za pár dní jsem si na Bárnyho zvykl. Aspoň mám kámoše, ke kterýmu se můžu přitulit, který na mě nesyčí a nebubnuje packama do dveří, jako ten náš dravý Lindan. Ježci pořád straší ve sklepě, všechny pavouky jsem už ulovil, ven do tý sloty se mi nechce. Nudím se, jsem mrzutý, naštvaný kocour a mám děsnej hlad. Pac a mňau Mourajz, funkcí sekretář
Povídání 8.
Povídání 10.
|
Jsem naštvaný kocour
