Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Ze života městské kočky
6. března 2010, Jarka Svobodová
Zima ještě neskončila, takže pilně sypu ptáčkům za okno. A protože u nás je zmlsaný každý živočich, manžela a syna nevyjímaje, otruby, které jsem dostala od sousedky a naházela jim na dvoreček, zcela ignorují. Také slunečnicová semínka a kousky jablka, jak radila ekoložka naše dcera (prý je to pro ně nejvhodnější strava), neuspěly. Ptáci už jsou jako lidé, a tak málo dbají na to, co je pro ně zdravé.
Takže houska nadrobená za okno, a hned pořádají na parapet nálety. A naše kočka šílí. I když je okno zavřené, číhá na ně, nejlépe v džungli našich kytek naproti kuchyňské lince. Občas si některou ukousne. Musím jí přiznat, že je sečtělá, a tak má nejradši aloe.
Obzvlášť jeden kos, ze začátku docela štíhlý, s delším rozcuchaným ocáskem a pěkně žlutým zobáčkem, sedí na našem parapetu, i když mě i přes záclony v okně musí vidět, jak něco v kuchyni připravuju. Ale nerozhází ho to. Přičinlivě zobe, prochází se a vybírá si nejlepší sousta. A pak se najednou začne na parapetu natřásat a něco si prozpěvuje. Spíš je to ale pokřik. Hned mi to bylo divné. Zdálo se, že se předvádí, ale ptáci tohle nemají ve zvyku.
I kočka zpozorněla.Začala mrskat ocasem, kos ji naštěstí nezpozoroval. A kde se vzala, tu se vzala, připlachtila hnědá kosice. Sedla si vedle něj, prohlédla si to, na co ji lákal, a pustila se do zobání.
Nestačím se divit. Tak u kosů je to naopak: nejdřív žaludek a pak láska. Ale ten manévr nezůstal bez odezvy. Kosové, sedící do té doby poklidně na stromech blízko našich oken, asi bledli závistí. A už jsou na okně taky! Nakonec jim vyplašená kosice ulétla.
Kočka už toho má taky dost a hrrr na ně! Tak jsem musela zakročit. Popadla jsem ji a strčila pod deku na jejím křesle. Zase mi při té akci předvedla své operní árie, ale já ji zahrabala, aby byla v teple. Normálně v tom křesle prospí i den. Jenže teď se smrtelně urazila. Ihned se z něj vyhrabala a uháněla vedle do pokoje, kde má na zemi pelíšek náš pes.
Nejenže mu na něj vlezla, ale aby mě ani okem nespatřila, pořádně se do něj zahrabala, takže nakonec nad sebou vytvořila jakýsi stan. A vůbec ji v tom rozčilení nezajímalo, že náš pes se může pěkně naštvat, že mu zabrala pelech. Jenže ten měl víc rozumu než ona a nechal ji tam prospat celé odpůldne. 
Syn mi nedávno říkal:“To by ses divila, když tu nejsi, jak si Bellák s kočkou rozumějí! Přišel jsem do ložnice a oni spali na jedné posteli, jenom kousek od sebe. Když se o tebe nemusí prát, tak mu Viki nevadí.“ Takže náš hrozně žárlivý pes nechce být sám doma a pak je mu kočka dobrá.
Co se však týká potravy naší kočky, vyžaduje různorodost. Taky chodí na parapet kontrolovat, zda jsem ptákům nedala něco lepšího než jí. Projde se vztyčeným ocáskem až na konec parapetu a zase nazpátek, až mám strach, je to přece jen v prvním patře. Pak se zase jde podívat na svoje akvárium, a když vidí, jak dávám rybičkám žrádlo, chce taky. Tak jsem jí dala jednu tabletku, která má být pochoutkou pro sumečky. Ale, jak se zdá, je největší pochoutkou pro Viki. Dokonce jí chutná ještě více než olivy. Samozřejmě, než ji omrzí.
Pokud se vyskytuje v bytě – například zahrabaná mezi svetry ve skříni – spolehlivě ji dostanu do kuchyně, když začnu krájet maso. Dokonce i spící kočka v přepravce je v tu ránu vzhůru při tom zvuku. U té rozhodně láska neprochází žaludkem, ani opačně. Tam je jen ten žaludek. Ale abychom jí nekřivdili, když se nikdo nedívá, je ráda, že nás má.