Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kočičí móresy
13.února 2010, Jarka Svobodová
Tahle zima se zvlášť „povedla“. Nejdřív den před Vánoci velké náledí, pak zakrátko sněhová kalamita, mrazy, a teď se to střídá pořád dokola, pánbůh ví, do kdy. Leč kočky to nerozhází.
Když jsem se onehdy vracela po ránu z roznášení tisku, jak tak koukám skrze ploty zahrádek na to bílé nadělení, najednou uslyším zřetelné:“Mňau!“ A kde se vzala, tu se vzala, moje stará známá černobílá kočička Tatranka. Letěla ke mně tím sněhovým nadělením, ze kterého by naši kočku Viki určitě trefil šlak. Leč statečná Tatranka nejen přiběhla k plotu, abych ji mohla pohladit, ona vyskočila na plaňky a vždy mě po plotě kousek předběhla a stále mě lákala někam dopředu. Vždycky přiběhla ke mně, nechala se podrbat a pak zase kus dál. Až tímto způsobem dorazila do své zahrádky. Tam vyběhla po schodech k rodinnému domku, zaujala pozici u dveří jako modelka a se zřetelným mňaúúú zůstala stát. Jen málokdo by nepochopil, že chce domů. Bylo něco po osmé ráno a v noci napadl zase další sníh, takže když jsem zvonila na všechny tři zvonky, co tam byly, řekl kolemjdoucí pán: “copak nevidíte, že k domu nevedou žádné šlápoty? Tam už dlouho nikdo není doma!“
Dost mě to vyděsilo. Že by chudinka Tatranka běhala celou noc v tom sněhu a kdovíjak dlouho předtím, aniž by mohla do tepla? Nezdálo se mi to, sněhu v noci napadlo tolik, že mohl všechny stopy zdařile smazat. Navíc nevypadala zdaleka jako zimními útrapami uondaná kočička.
Sousedka s pejskem, co šla kolem, se taky zastavila a radila, co mám dělat. Obě jsme nemohly kvůli našim povedeným psům vzít Tatranku k sobě domů. Ale přece ji nenecháme v té slotě? Už teď má sněhu plné pacičky, když mi tak jasně dala najevo, co potřebuje!
Opět jsem zvonila a Tatranka nedočkavě mňoukala. Vypadalo to, že nesouhlasí s mým postupem. Asi jsem měla podle ní přelézt plot a zabušit na dveře.
Náhle se dole za dveřmi objevila ženská postava. Mladá žena v noční košili vyšla ven a než mi stačila vynadat, uviděla Tatranku a hned jí to bylo jasné. Jen mi řekla, že příště mám zvonit na ten prostřední ze tří zvonků.
Tatranka mi možná poděkuje, až mě zase potká. Teď neměla čas, jak rychle zmizela za dveřmi.
No a naše kočka? Ta mezitím seděla na sakuře, co máme u hlavní branky. Je to její strom, však ho má taky označený, jak si o něj brousí drápky. Kočky mají smysl pro osobní vlastnictví. A zatímco jsem ji také na přivítanou pohladila a řekla jí, ať se příště tolik nemaluje (ona má totiž velice výrazně zbarvené chloupky kolem očí), přisedl si nedaleko ní na větev sakury kos. A hned začal zpívat, vždyť je začátek února, a to je pro ptáčky už předzvěstí jara, takže se radují, ať se děje, co se děje.
A naše kočka – nic! Ani na něj nezačala klapat tlamou, natož mrskat ocasem. Prostě ho dokonale ignorovala! A aby toho nebylo dost, nad kosa na větvičku se posadila maličká sýkorka a také něco švitořila. Zdálo se mi dokonce, že se rozhodli naši kočku trochu „nadzvednout“. Jestli se něco nedozvěděli o v dnešní době tolik aktuální šikaně!
Leč naše kočka je, jak se zdá, slušně vychovaná. Ví, co se patří. Dělala, že tam vůbec nejsou, že je moje vítací kočka.
I když se Viki chová, že nikoho nepotřebuje, že je kočka, co všude chodí sama a se vším si sama poradí, někdy se prozradí. Když jsem celý den pryč, což je velmi neobvyklé, tak ji to dost rozhodí. Jakmile se zjevím v domě u botníku, nahoře za zábradlím vykoukne kočičí mourovaná hlava, která tam, chudáček, hlídkovala bůhví jak dlouho. Zato, když vidí, že je zase všechno v pořádku, dělá, jako že nic. Jde si po svých, a ne aby mě vítala. To přenechá našemu bláznivému psovi. A určitě by se urazila, kdyby věděla, jak ji mám přečtenou. 
Sousedka přes zahradu nedávno Vikinku chválila:“Ta Vaše kočka je lepší jak pes! Měla jste vidět, jak svinským krokem hnala od Vás pryč tu kočku odnaproti!“ No, to já vím, že nesnese v naší zahradě, dokonce ani v okolních zahradách, vetřelce. Ale ten řev, co přitom vyluzuje, je tak děsný, že se bojím, aby někdo, kdo zrovna “nemusí“ kočky, jí neublížil. Proto ji radši v noci už vůbec ven nepouštíme, protože obzvlášť v nočním tichu se její šílený jekot rozléhá široko daleko.
A zrovna tahle sousedka, co tak obdivuje naši hlídací kočku, má překrásného perského kocoura Míšu. Ten naši kočku miluje a dává jí to nepokrytě najevo. Sedí z druhé strany našeho plotu a monotónně mňouká, stále stejně žalostně, aby k němu přišla.
Ona leží opodál na našem dvorečku a znuděně přimhuřuje svoje žlutozelené oči. Já vím, že jí jeho zájem dělá dobře, ale docela ráda, jako prohnaná ženská, ho potrápí. Když pak přijde k plotu, tak akorát, aby ho flákla skrz drátěná oka. A on je tak statečný, a zamilovaný, že jsem nedávno vykoukla na dvorek, a co vidím: Míša přišel na náš dvorek, i když ví, že máme bláznivého loveckého psa, který by ho sice nezakousl, ale pěkně prohnal. A bílý kocourek Míša dokonce v touze po naší kočce (oba jsou vykastrovaní, ale on to neví), prolezl dírou ve dveřích do našeho domu. To už jsem se lekla, jestli
náš Bello neběhá někde po baráku. Naštěstí nic nevěděl, spal pokojně ve svém košíčku. No prostě, kočičí láska hory přenáší!
A ta naše obluda se o něj vůbec nebála a šla mi zahrabat do prvního patra na dveře, aby se ho už konečně zbavila. A pak si zalezla na „své“ houpací křeslo, které jako spoustu nábytku v tomto domě zabrala pro sebe, a usnula jako když ji do vody hodí.