První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

25. září 2005, Soňa Jahelková

Milenci z Verony, aneb o hluboké lásce dvou kočičích nalezenců,
Šmudlíka a Sarky.
Na rozdíl od tragické pověsti o Romeovi a Julii však v tomto případě láska trvá a tak vaše srdce nemusí jímat žal Sarčin a bolest Šmudlíkova, protože těmto chlupatým milencům se daří nadmíru skvěle a nikomu jejich láska nevadí, právě naopak.

Z mého minulého příběhu "Kočičí lázně" si možná pamatujete, že u nás kromě našich x kočiček tzv. domácích, žije i x kočiček tzv. venkovních, tedy těch, které kde se vzaly tu se vzaly, najednou tu prostě byly a pak u nás našly jídlo, laskavé slovo a přístřeší a tak už zůstaly, protože se jim u nás líbilo a protože chtěly. Postupně jsme ty ubohé bezdomovce vyléčili, vykrmili, koťata umístili a dospěláky nechali vykastrovat. A mezi ně patří i Romeo-Šmudlík a Julie-Sarka, kteří se drží stále pospolu, společně papají, společně spinkají, navzájem si čistí kožíšky, hrají si, tulí se k sobě, zkrátka mají se moc rádi. Lidé, kteří chodí okolo našeho domu obdivují láskyplné dovádění Šmudly a Sarky, s radostí se chodí na ně dívat i děti z mateřské školky při svých procházkách a všichni se nás často ptají, jak to, že ty dvě kočičky drží tak pěkně pospolu? Jenže my vlastně nevíme a tak odpovídáme; bodejť by ne, vždyť to jsou naši "milenci z Verony".
Nejdříve vám je představím:
Šmudlíkovi je dnes asi 6 let, je to krásný černobílý kocourek.

Před jeho příchodem na svět k nám začala chodit pro krmení nová venkovní kočička, nádherná a dlouhosrstá, která měla tak neodolatelný a roztomilý kukuč, že nám nezbylo nic jiného, než jí začít říkat Sovička. Zdálo se nám, že Sovička čeká koťátka – byla pěkně kulaťoučká a když nám ještě předvedla kolik toho dokáže spořádat, jaký má apetit, byli jsme si téměř 100% jisti. Pak jsme Sovičku pár dnů neviděli a když opět přišla a my zjistili že někde zapomněla svoje kulaté bříško, hned jsme s manželem věděli, že někde porodila koťátka a byli jsme zvědaví kde asi a zda nám je přivede časem ukázat.

Za pár dnů jsem slyšela při ranním krmení zoufalé tenké mňoukání. Běžela jsem za tím kočičím nářkem a co nevidím: za domem ležel na zemi malinkatý kocoureček, naříkal, stěžoval si na svět a prosil kočičí řečí o pomoc, plakal pro svojí kočičí maminku a bečel strachy. Vzala jsem to kočičí miminko opatrně do dlaní a pak ho schovala před zimou do náručí a společně jsme šli hledat jeho domov a zjistit jak se mohlo stát, že se ocitl tak sám a opuštěný. Brzy jsme všechno objevili, pochopili a vyřešili. Totiž Sovička byla moc hodná a starostlivá maminka a tak koťátka porodila v té nejméně přístupné části půdy a ještě když musela odejít, tak koťátka schovala za trám – no a tenhle malý rarášek a neposeda prostě vypadl na dvůr. Donesli jsme ho zdravého, celého a z podobných dobrodružství alespoň na chvilku vyléčeného k jeho mamince a tam jsme objevili 5 dalších krásných a zdravých koťátek. Hrdá a pečlivá maminka Sovička potom s naší pomocí šťastně odchovala všechny tři kluky a všechny tři holčičky a oni nám naši lásku vrátili tím, že se z nich staly naše další venkovní kočičky. Žádná další koťátka už ale od nich mít nebudeme – když přišel jejich čas, nechali jsme je všechny vykastrovat. A ten uplakaný neposedný černobílý kocourek který jako miminko zkoušel létat z půdy, byl právě Šmudlík.
Čtyřletá kočička Sarka

má dlouhý rodokmen a kdyby chtěla, klidně by si mohla říkat „Sarka from Ovčín, protože celé generace jejích předků pocházejí z vedlejšího ovčína. To je ale jen tak naoko, aby se lidi nebáli, protože ve skutečnosti je to úplně jinak. Sarka totiž patří do rodu „Černé mafie“, protože je černá jako uhel a její maminka je taky černá jako uhel a babička je ještě černější než uhel a prababička byla černá jako dva uhle a tak dál a tak dál. A proto jsme ji nazvali po loupežníku Sarka Farkovi. Nevěříte? Tak se přijďte podívat! Dodneška k nám chodí na návštěvu jen tak občas pobýt ale hlavně na dobré papáníčko nejen maminka Sovička, ale i babička Veverka

Kočička Sarka měla původně ještě další dva sourozence, ale ti neměli takové štěstí a dnešního vyprávění se bohužel nedožili. A tak je kočička Sarinka jako kastrovaná poslední příslušnicí slavného místního kočičího rodu.

A teď už víte jak se vlastně Šmudlík se Sarinkou našli. Tak se spolu spřátelili, že takřka neudělají jeden bez druhého ani krok, jsou největší kamarádi jaké si lze jen představit. Šmudlík je statečnější než Sarka a občas nás jde navštívit i do domu, kde rád posedí u psacího stolu

a ještě radši se pomazlí. Ale to se kočička bojí a tak sedí zaraženě u dveří napůl uražená na Šmudlíka, že šel někam bez ní a napůl uražená na nás lidi, že dovnitř Šmudlíka zveme i když víme že ona nepůjde, trochu hartusí, ale jen tak v dobrém aby se neřeklo a přitom trpělivě čeká, až se kocourek s lidma pomazlí a vyzví všechny novinky a vrátí se zase k ní. A když Šmudlík konečně vyjde ven, Sarka se k němu hned tulí a ukazuje mu jak se jí stýskalo a kocourek jí to oplácí a mňouká jí do ucha že jemu se stýskalo ještě víc a pak jí povídá všechno co v domě zažil a viděl a kočička poslouchá a žasne a vůbec se k sobě nádherně chovají. Určitě nikdy žádná Julie nemilovala svého Romea tak jako Sarka miluje Šmudlíka a určitě nikdy žádný Romeo tolik nepečoval o svojí Julii jako Šmudlík o Sarku. A my na ně koukáme a usmíváme se a něco z té jejich radosti a lásky padá i na nás a krásně to hřeje u srdce a přejeme si, aby tak spolu užili ještě spoustu krásných a dlouhých let a aby stejně šťastní byli i všechny ostatní kočičky a kocourci, kteří se u nás usadili nebo narodili.

Zpět