Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Jak to bylo s Míšou I
9. ledna 2010, Jana Petrželková
O tom jak se k nám Míša dostal, jste se mohli dočíst v příběhu Advent. Kocourek tedy dostal jméno, bylo konstatováno že nemá kočičí mor a tak bylo plno radosti. Míšu ale ještě čekaly zlé časy, tedy z jeho hlediska. Samé trápení.Vysvětlujte kocourovi, který má s lidmi jen ty nejhorší zkušenosti, že ho „trápíte“ pro jeho dobro. Kocourek to ne a ne pochopit. Míšu jsem hned ten den, kdy docestoval z Volyně do Černošic popadla a hurá s ním k veterináři. Alice mu na cestu půjčila klasickou plastovou přepravku a vystlala mu jí měkkým teplým kožíškem – i s ní vážil celá 3 kila, teda jako pytlík brambor. Matěj v tu dobu vážil 5,5 a Čára dokonce 6 kg a proti Oppovic Mourečkovi jsou nedochůdčata oba, takže mi Míšánek připadal ještě ubožejší než opravdu byl. Veterinář Míšu prohlédl, vzal mu krev, konstatoval že mu v důsledku špatné výživy vypadaly přední zuby a že má příliš křehkou kůži na injekce a také že má plno svrabu a chlamydii a že je nastydlý, zkrátka kocour dostal plno tabletek
a kapiček a mastiček
a mazali jsme na chatu, kde čekali Čára s Matějem. Neviděli mě skoro týden a tak jsem byla zvědavá, jak mě přivítají a zejména jak přivítají nového kocoura. Ani se neptejte! Jen přepravka od Alice zabránila krveprolití. Kocouři na sebe syčeli, prskali a snažili se k sobě probojovat a navzájem zakousnout, zadávit a roztrhat. A tak nám nastaly krušné 2 dny a 2 noci, kdy jsme museli v malé chatičce od sebe udržet 3 kocoury – naštěstí Míša nechtěl ven ani omylem, zatímco dostat naše kluky domů bylo umění. V neděli ráno jsem pak sbalila sebe i Míšu a vyrazili jsme do Prahy. Matěj s Čárou zůstali na chatě s Jirkou.
V Praze začalo léčení Míši i velké trápení. Kocour, který se ke mně mezitím upnul jako k jedinému člověku který ho kdy choval a dával mu jíst, se léčit nechtěl. Jako každý venkovní štvanec byl bdělý a ostražitý a tabletu jen tak nesnědl, ať jsem mu jí nabízela v masíčku, v sýru, v plátečku šunky, v čemkoliv. Nedalo se nic dělat – léčit se musel, šlo mu o oči a tak jsem chtě nechtě musela sáhnout k mírnému násilí. Byla bych brečela – tolik jsem se
snažila, jenže když jsem kocourka několikrát za den musela chytit a pak mu cpát do krku tablety a ještě je zalévat vodou, očíčka mu ošetřovat mastičkou i kapičkami a totéž s ušima – jak to mohlo dopadnout? Míša postupně utíkal jen mě uviděl a zalézal na celé hodiny do nejzazších, nejtmavějších koutů a nejméně dostupných koutů, které jen byl schopný v bytě najít. Dle jeho mínění jsem podle zradila jeho důvěru, znovu jsem potvrdila že lidem není co věřit a jeho léčení se stávalo nesmírně obtížným. Najíst se chodíval jen v noci, když měl jistotu, že spíme a nikdo ho nebude odnikud šťourat a zase mu „ubližovat“. 
Konečně jsme všechny léky dobrali, domazali a dokapali. Míšu už nikdo nehonil, ale on se honil sám – sice už tolik postupně nezalézal, ale jakmile jsme někdo udělali krok, utíkal. Nejlepší bylo, když jsme v klidu seděli v křesle – Míša začínal sám přicházet blíž a nakonec po pár dnech si přišel pro pohlazení nebo se pochovat na klín. Vůbec ale nereagoval na nějaké volání nebo číčání, na to jestli někdo přišel domů nebo otevřel lednici nebo konzervu kočičího jídla – pokud to neviděl. A protože je Míša hodně bílý a má růžovoučký nosíček a růžové tlapičky a malilinko do červena oči, usoudili jsem, že má něco do albína a že je tedy patrně hluchý. A že vůbec, ale vůbec nemňouká, nám k tomu přišlo naprosto logické – jak by mohl mňoukat, když to asi nikdy neslyšel? Jestli si ale někdo myslí že už bylo vyhráno, tak se mýlí. Míša byl sice docela v pořádku a hodně se za pár týdnů spravil a dokonce i vyrostl do délky i do výšky, ale ještě bylo zapotřebí ho vykastrovat. Za prvé chvílemi docela nehezky voněl a to je v bytě problém a za druhé nemohla jsem mít doma 2 kocoury kastrované a jednoho nekastrovaného, takže Čára s Matějem pořád byli „na prázdninách“. Kdyby bylo léto, bylo by to naprosto fuk, jenže byl konec října, teploty kolem nuly a dokonce i občas sněžilo a vydržet v malé letní chatičce, kde i vodu musíte nosit od studny v kýblu a kde jsou kamna jen symbolicky, už vyžadovalo docela hrdinství, takže se kluci kočičí i s Jirkou museli přesunout k němu domů. Míšu jsem teda sbalila zas do přepravky a vyrazila s ním znovu k veterináři. Už jenom cesta samotná byla pro něj stres – strašně se bál, že zas zůstane venku, že ho někde nechám. Kastrace nebyla jen tak. Míša měl jen jedno varlátko – já si původně myslela, že mu to druhé ukousl nějaký jiný kocour v rámci boje za zachování silnějšího potomstva, ale veterinářka mě ujistila, že tomu tak není, že jenom není sestouplé a je otázka kde zůstalo a že to tedy bude větší operace. Tak jsem Míšu ještě pohladila a podrbala a vysvětlila mu, že ho tam nenechám a že si za pár hodin pro něj přijdu.
A opravdu jsem ho tam nenechala a když jsem si znovu přijela, tak už Míša mžoural a vypadal jak opilý a měl na sobě fešácký kabátek z fáčů a pod ním hezkou řádku stehů. Kromě toho měl podle dohody ještě ostříhané drápky a v narkóze řádně vyčištěné uši, protože původní léčba na tu armádu svrabíků v ouškách nestačila. Když mi veterinářka sdělila, že bude muset kocour znovu dostat antibiotika a podávala mi krabičku tabletek, podlomila se pode mnou kolena. Teď, když
podruhé začínám získávat jeho důvěru a mnohem obtížněji než poprvé, ji mám opět zklamat? Vzbouřila jsem se, paní doktorka pokývala hlavou a píchla Mišáčkovi injekci, která mu nahradila ATB na 14 dnů. Byla jsem moc ráda – asi to sice bylo pro kocourkův organismus najednou velká dávka, ale další stres by byl pro něj mnohem škodlivější. Dostala jsem ještě instrukce co a jak a pořádný límec pro Míšu na krk, nakoupila jsem nějaké mňamky, naložila nás oba do auta a uháněli jsme k Neumětelům, přesněji zpátky do Vysočan. Čas, kdy se kocouři setkají na jednom území se zase o něco přiblížil. Sice jsem se toho trochu bála, ale na druhé straně se mi po Čárovi a Matějovi už moc stýskalo. Nebyli doma víc než ¼ roku! Ale o tom zase někdy příště.