První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

2. ledna 2010, Dan Zelinka

Tak máme zase nového kocoura. První prázdninový týden přicházím domů a v kuchyni na zemi sedí chlupatá kulička a aniž by ji můj příchod vyrušil, vesele se láduje granulemi.
Z pokoje na mě křičí synek: „ Ahój, ten je pěknej, viď. Myslíš, že bude mít Hanka radost?“ Tím jsem si až tak jistý nebyl, no ale budiž, uvidíme jaké budou její reakce, až se vrátí ze ZOO. Tak jsem synka začal zpovídat, kde přišel k tomu nádhernému zvířátku, které se tolik lišilo od našich obvyklých opuštěných nalezenců – podvyživených, třesoucích se, vyplašených a křičících tvorečků, které není vždy jednoduché odchytit.

Kotě bylo krásně vykrmené, čisté, naprosto nebojácné a chovalo se, jako by tu bylo doma už od narození. Suverénně se ládovalo granulemi, po jídle si došlo na záchod do misky s pískem, kterou syn pohotově hned připravil, pak si mňouklo a nechalo se vysadit na polštář, kde vzápětí usnulo.

Syn kocourka našel v samém centru Prahy, jak se procházelo po chodníku hned vedle frekventované silnice. Ve chvíli kdy na něho syn promluvil, kocourek se okamžitě vydal k němu. Jirka chvíli chodil s kotětem v náručí po okolí a vyptával se lidí, jestli ho někdo nepostrádá a když neuspěl, zašel do prvního obchodu koupit kotěcí granule a zamířil k domovu.

Když přišla Hanka z práce domů, okamžitě byla z nového přírůstku nadšená, protože takového krasavce jsme ještě v péči neměli (domníváme se, že se jedná o sibiřskou kočku, nebo nějaký příbuzný druh, zkrátka mohl by to být „nějaký šlechtic“) a hned jsme začali řešit, jak se mohl dostat sám na ulici. Bylo týden po vysvědčení, tak třeba nevhodný dárek, kterého je třeba se zbavit anebo se dítě šlo pochlubit kamarádům na ulici a kotě uteklo nebo si vyšel jen tak sám kocourek do světa? V každém případě jsme se tím očividně trápili pouze my, kocour spokojeně chrupkal na polštáři a bylo mu úplně jedno u koho to bude přebývat. Vyslali jsme synka na místo nálezu, aby rozvěsil po sloupech informaci o nalezenci a pak už jsme museli vyrazit na jih, postarat se o potřebnější.
Kocourek naprosto suverénně nastoupil do přepravky, kde hned zase usnul a probudil

se až v domě Hančiných rodičů v Sezimáku u bratranců Packy a Pařeza. Ti (Pac a Pař) z jeho příchodu byli už méně nadšení než my a po krátkém očmuchání mu jasně dali najevo, jak jím pohrdají.
Na inzeráty nikdo nevolal(naštěstí) a tak jsme po dvou dnech kotě pojmenovali Kulíšek, protože se to chlupaté klubíčko podobalo té sovičce se stejným jménem a bylo rozhodnuto. Nalezence jsme tak ihned umístili – tentokrát přímo sami k sobě a vzhledem k tomu, jak výborně snáší cestování, bude z něho cestovní domácí kocour, který s námi bude pendlovat mezi Prahou, Sezimákem a Mlákou.

Kulíšek rostl jako z vody, neustále baštil a přibíral 10 deka týdně. Bohužel však jeho nejmilejší zábavou je neustálý boj a už ode dne nálezu tento hyperaktivní kocour neustále kouše a škrábe a zákeřně napadá vše živé, takže z celé rodiny neustále crčí krev. Po čase nám došlo, že právě tato jeho milá vlastnost mohla být pro někoho důvodem k jeho „vykázání“ na ulici. Dnes už je z něho čtyřapůlkilový kocour (odhaduji jeho věk na cca 8 měsíců), váhově už před měsícem předehnal Packu a za 3 týdny „bude mít“ i Pařeza. S kocourama by si chtěl hrát, ale přehání to s agresivitou (jejich boje jsou proti němu dodnes kotěcími hrátkami), skáče na ně, zakusuje se jim za krk jako kočce při námluvách a chudák Packa musí vždy před ním vylézt někam na skříň, Pařez se zatím úspěšně brání, ale jak dlouho? Oba bratranci většinou hned po našem příjezdu vyklidí dům a jdou raději ven. Mrzí nás to, protože především invalida Packa si dodnes velmi rád hraje a tak jsme doufali, že se s Kulichem budou kamarádit. My lidé chodíme po domě nebo bytě ozbrojeni stříkací pistolí, protože to je jediné co Kulicha dokáže odtrhnout od oběti.

Šestiměsíční výchova u nás, hlazení ani domluvy nepomáhají. Miloučkej je Kulich pouze vždy krátce po probuzení, to se pak nechá hladit, chovat, otírá se a hlasitě přede, ale pak najednou v průběhu mazlení do něho vjede čert a packama si vás přidrží, zakousne se a začne trhat. Říkáme, že máme bojové plemeno kočky. Každý kdo Kulicha vidí ho hned začne obdivovat, ale jen do té chvíle, než šelma zaútočí.

To zatím žádná z koček (ani divošky), které nám prošly rukama nedělala. Když vám visí zakousnuté v lýtku půlkilové koťátko, to se dá vydržet, ale pětikilový kocour, který stále roste …? Teď už je naší poslední nadějí asi jen kastrace. Poradí nám někdo, co s tím?

P.S. Jinak je to ale miláček a máme ho moc rádi, ale vysvětlujte to ostatním – cizím – napadeným lidským obětem a hlavně ostatním kočičákům, kteří mají chování !
Přílohou posílám spoustu fotek, bohužel však Kulicha téměř nelze zaostřit a vyfotit celého, neboť je neustále v pohybu a i když odpočívá, tak aspoň stále mrská ocasem.

Viz videa:
Kulich-bojové plemeno kočky
Kulíšek honící
Kulíšek - aneb pracovní den malého kocourka

Minulé příběhy:
Čištění zubů s Pařezem
Zpravodajství z Třeboně
Dobrá zpráva z Třeboně
Třeboň prosí o radu
Opravdu zlatá sobota
Naše mise byla napodruhé úspěšná
Když se chce, všechno jde

Zpět