První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

12. prosince 2009, Alice Oppová

Letošní slasti a strasti sekretáře Mourka

Tak nám ten letošní rok pomalu končí a já musím říct, že pro mě nakonec dopadl celkem dobře. Jednak jsem se po všech těch injekcích a trápení s veterináři úplně zázračně uzdravil. Jednak se skamarádil s Ťapem, teda vymezili jsme si svá výsostná teritoria, takže na sebe už nesyčíme a nehoukáme.

Mimoto tady mám nové podnájemníky, ježoury – děsouny, se kterými je fakt legrace, protože furt šmejdí, funí, šramotí a dobývají se ven, a ne a ne usnout, takže mám v dlouhých zimních večerech o zábavu postaráno. A navíc jsem se, jako významný sekretář a zástupce našeho kočičího společenstva, poprvé zúčastnil aukce nádherných věciček ve prospěch dárečků k Ježíšku Opuštěných kočiček z Poličky. Lidi, tam toho bylo! Dlouho jsem vybíral. Polštářek a závěsnýho kocoura na dveře pro mě už vydražila ta moje loni. Trika, hrnky, náušnice, obrázky apod., není nic pro kocoura Moura, to jistě uznáte! Tak jsem si nakonec vybral tři různobarevný skleněný kočičky, takový krásný přívěsky a zuřivě přihazoval, až byly moje! Pak už jsem jen netrpělivě vyhlížel paní poštovní, kdy mně donese ten balíček od kočiček z Poličky. A představte si, v pátek, 11. prosince, jsem se dočkal. Paní poštovní zazvonila a už od branky volala, pošta, pošta, mám tady balíček pro váženého pána Mourečka, funkcí sekretáře. No, to jsem vyrost o půl metru, konečně oficielně uznaná funkce! Hned jsem s tou mojí hnal převzít poštu a ten můj balíček. Řádně zablácenou packou jsem orazítkoval dodací lístek, úslužně se přilichotil k paní poštovní, která se rozplývala chválou nad mojí krásou a inteligencí. Po delším povídání o mně, kočičácích, přípravách na Vánocích a rozloučení, jsem honem běžel domů rozbalit balíček. Teda to vám bylo překvapení a radosti! Vevnitř šustivý papíry, bublinkatý igelit, to je něco na hraní a pak ty skleněný kočičky v pytlíčkách, však se sami podívejte, jak jsou krásný!

FOTOGALERIE

Jenže moje radováníčko netrvalo dlouho, protože si ta moje, při večerním krmení perchtiček, zlomila nadvakrát ruku. Ze špitálu se vrátila zasádrovaná za bůhví kolik hodin, už jsem měl strach, co se s ní stalo. Teď nesmí nic dělat, ani psát na počítači, já to zatím neumím, jémine, jémine, co si počnu? Tak vás všecky prosím, držte nám palečky a tlapky, ať se brzy uzdraví. Pozdravujte své chlupíky a užijte si krásnýho jéžíška. Pac a mňau Mourajz – sekretář.

Povídání 7.
Povídání 9.

Zpět