První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

16. září 2005, Jana Petrželková

Když jsme přišli o kocourka Matěje, bylo doma pořád hrozně smutno a prázdno. Škrabadlo s domečkem a prolézačkou stálo v koutě a nepadalo 5x za den na zem, nikdo nepřevrhával koše a nehrál s odpadky fotbal po kuchyni, takže ani nebylo po čem uklouznout a kvůli čemu si od plic zanadávat, nikdo se nedovolával mazlení, chování, nošení a ňuňánkování v tu nejnemožnější dobu, nikdo nečíhal ze lednicí aby do ní hupsnul jakmile se dveře otevřou, večer v posteli nám nikdo nelehával na knize ani nedělal kožešinový límec, ani nikdo nestál po kolínka ve vodě v dřezu když se mylo nádobí, zkrátka nuda, domácnost připomínala zakleté království. Matěj chyběl i chlapům, natož mě, když se mnou kocour jezdil věrně na chatu a při nákupech cestou trůnil s přepravkou v nákupním vozíku a s radostí se dával vozit po supermarketu. Taky se nechával moc rád nosit na návštěvu do domácností, kde měli nějaké kočičího jedince a bezvadně se s nimi snesl a báječně vyřádil. Byl zkrátka společenský a téměř pořád jsme byli spolu.
„Takhle to dál nejde“ řekli jsme si, „je tady nálada pořád jak v márnici, Matěje budeme hledat dál a mezitím se ještě trochu rozmnožíme“ a bylo rozhodnuto. Ale jen teoreticky, protože ve 3 lidech je nějaké dohadování jen pro silné jedince. „Já chci nejradši Matěje“ bečel syn, „já chci koťátko, vychováme si ho od mala“ zkoušel to manžel, „dejte šanci zvířátku z útulku“ propagovala jsem já s lítostí a ohledem na toho našeho ztraceného moulu. Možná jsem nejsilnější, možná se mě doma bojí, možná chtějí mít jen klid od mého věčného remcání, ale fakt je, že jsem svůj názor obhájila a došlo k dalšímu dohadování: zda kočku nebo kocoura, zda je důležité jak asi bude zhruba vypadat, tj. zda znova mourka či mourinku nebo jestli je to fuk, jak asi staré by to zvíře mělo být, z kterého útulku atd. atd. Nakonec jsem využila toho, že manžel nikam daleko nemůže a syn líný jak vandrácká veš v červenci a došla na obhlídku do nejbližšího útulku. A tam se to stalo - na první pohled jsme se do sebe zamilovali s kocourkem Charliem, mouráčkem něco přes rok starým, nalezeným na ulici před 4 měsíci, čerstvě kastrovaným, ještě měl prdelku žlutou od jódu. Neměla jsem sebou přepravku - šla jsem přece jenom na cvičný výzkum a chtěla jsem to ještě prodiskutovat doma a tak jsem milého Charlieho zamluvila a pádila nadšená k domovu. Doma jsem od obou mužů dostala vyhubováno a vyposlechla jsem si světový názor mužů na schopnosti žen. Proč? Protože jsem kocoura hned nepřinesla! Totiž muž, milé čtenářky, by si poradil! Vzal by kocoura třeba do trička nebo by ho zabalil do košile a omotal rukávem nebo by skočil vedle do obchodu pro papírovou krabici nebo cokoliv jiného (pro jistotu blíže nespecifikováno). Moje námitky, že nešlo o život a že jsem na sobě měla jen jednodílné letní šaty a pod nimi nic (jasně chyběl ten rukáv na omotání) a že by těžko v útulku dali kočku někomu úplně neznámému kdo by přišel s papundeklovou krabicí odmítli jako trapné výmluvy. „Bože a do týhle domácnosti já přinesu dalšího chlapa“ pomyslela jsem si s hrůzou a uvažovala, jestli nemám přibrat ještě 2-3 kočičky, abych to v dámské společnosti lépe snášela. Nahlas jsem přislíbila nápravu hned na druhý den.
Začaly přípravy - syn došel koupit zásobu kočkolitu a připravil kočičí WC, manžel se o berlích dobelhal do obchodu pro kočičí žvýkačky a kočičí bonbóny (jako bychom neměli doma ještě hromady po Matějovi), já pohledala po bytě kočičí hračky, postavila škrabadlo na místo a přichystala do pelíšku nový polštářek, prohlédla misky a zkontrolovala stav kočičího krmení a pak už jsme se těšili na druhý den. Přepravka stála připravená a nově vystlaná v předsíni a já si uvědomila, že tolik příprav a takový shon se nekonal ani když jsem šla do porodnice.
Druhý den byl dnem zklamání. Byl čtvrtek, v Útulku nebyl návštěvní den a paní vedoucí byla mimo Prahu, takže mi kocoura neměl kdo vydat. Paní vedoucí nabídla sobotu a tu já jsem musela odmítnout, protože jsem měla v pátek v poledne odjet na víkend na dávno slíbené rodinné setkání (a také jsem rozhodně chtěla být u toho až k nám Charlie přijde, jinak pro něj klidně v sobotu mohl jít syn, v červenci mu bylo 18), takže nám nezbylo nic jiného, než vydržet ještě do pondělí. To byste nevěřili, jak se některé dny táhnou!
V pondělí jsem z domova vyrazila asi 2 hodiny před slíbenou hodinou předání, ačkoliv to mám do útulku tak 15 minut cesty, ale co kdyby mě něco zdrželo, ať ten drobeček nečeká! Cestou jsem to vzala ještě přes chovatelské potřeby a koupila krásnou rohovou misku na vodu a ještě jeden balónek a jednu myš na gumičce a hůlce a taky ještě kapsičky Whiskas, které prý náš očekávaný přírůstek miluje. Vybírala jsem tak zodpovědně, že jsem nakonec málem přišla pozdě. V útulku jsem byla znova podrobená křížovému výslechu a zdálo se, že moje odpovědi paní vedoucí sice uspokojují, ale přesto váhala - minulý kocour se nám přece ztratil a byla to naše vina. Jéje, já se bála! Vyčítala jsem si, že jsem o Matějovi vůbec mluvila (na přímý dotaz bych rozhodně nelhala, ale ta moje prokletá ukecanost!) a slibovala, jak se u nás kocourek bude mít dobře, jak se na něj všichni těšíme a přísahala, že tenhle neuteče, že ho budeme hlídat jak oko v hlavě, že do okna vždycky dáme síť nebo se raději udusíme než nechat jen tak otevřeno, byla jsem ochotná přislíbit i zazdění oken, popř. přestěhování se z přízemí do vyšších pater, asrgumentovala jsem slušností celé rodiny a zamotala do toho i 30 let mrtvou babičku......nakonec nejvíc zapůsobila věta, že se Matěj neztratil kvůli tomu že bychom o něj nestáli nebo o něj špatně pečovali, ale díky naší nezkušenosti a že kdo jednou prožil takovéhle martýrium a takovou ztrátu, dá si setsakramentský pozor aby se to nestalo podruhé. Paní vedoucí pokývala hlavou a začala vyplňovat předávací protokol. Rána od kamene který mi spadl ze srdce musela být slyšet až na opačném konci Prahy. „Tak Čárlínku, rozluč se, jdeme pa“ řekla jsem kocourovi. „Počkej chvíli, nevidíš že právě nosí večeři?“ mňouknul zpátky a odkráčel k jedné z misek a dal se s klidem Angličana do jídla. „No ty jsi ale chytrej kluk, jestli si nakonec nejsme podobní, viď“ řekla jsem mu a zase jsem si vzpomněla na dobu kdy byl čas jet do porodnice: protože jsem si nebyla jistá co mě čeká, usmažila jsem si když mně začaly bolesti nejprve 2 volská oka, uvařila si pořádné kafe a spucovala jahody a pak teprve zavolala sanitku.
Po jídle se kocourek začal loučit s personálem, bylo vidět, že jsou sice rádi že zase jeden jejich svěřenec nalezl domov, ale na druhou stranu že jim bude chybět. Dostávala jsem další a další rady: „pořádně ho krmte, podívejte jak je ještě hubený“ (no u nás bude spíš opačný problém, abychom ho nepřekrmovali), „potřebuje spoustu vitamínů, má velké tlapičky, ještě hodně poroste“ (ano, já vím, už na něj čekají), „nezapomeňte mu dávat pacholíky a sýry“ (klidně koupím krávu jestli to bude zapotřebí), „každý týden by měl dostat jedno vejce“ (slepice může bydlet v koupelně, to není problém), „hodně se s ním mazlete, má to rád“ (my taky, nebojte), „podejte zprávu jak se zabydlel“ (ano, hned zítra zavolám), „hlídejte mu očičko, měl ho nemocné“ (radši jdu k doktorovi 2x zbytečně než něco zanedbat), „přijdeme se k vám podívat“ (jste kdykoliv vítání) atd. atd. Do otevřené přepravky mezitím vlezly 2 jiné kočičky a odmítaly ji opustit a tak se náš odchod protahoval. Nakonec dal Čárlí všem pac a pusu, ochotně vlezl do přepravky a vyšli jsme.
Po cestě Čárlí občas tázavě mňoukl a mě udivilo, jak jemně a decentně mňouká, Matěj proti němu přímo řval. „Mňaou?“ ozval se kocourek a já si to přeložila jako „kam se zas stěhuju?“ „Neboj, u nás se ti bude líbit, už se na tebe všichni těšíme“ uklidňovala jsem kocoura a mířila s ním na stanici tramvaje, protože se kluk pronesl. „Mňau mňááu“ komentoval Čárlí situaci v pražské MHD. „No, nejedou, pacholci“ souhlasila jsem s ním a uvažovala , jestli protentokrát nemám štípnout kocourovi lístek a schovat mu ho na památku. Za dalších 15 minut už jsme byli doma. Postavila jsem přepravku v obýváku na stůl a otevřela dvířka. Kocour si mohl připadat jak filmová hvězda - na jeho vystoupení čekali nadšení diváci, dav (o třech lidech) se tísnil kolem stolu a napjatě sledoval věci příští, chyběla jen světla a kamery. Kocourek plavným krokem vystoupil z přepravky, protáhl hřbet a suše konstatoval : „mňau.“. Volně přeloženo: aha. Potom seskočil ze stolu a pomalu se vydal na obhlídku pokoje. Kouknul sem, čuchl támhle, prošel celý pokoj a šel vizitýrovat dál. Cestou očuchal i nás a nechal se od každého pohladit. U svého WC se zastavil, prohrábl packou podestýlku a patrně byl spokojený, protože nic neříkal. U misky se zdržel o něco déle, asi tak 2 minuty, tj. než stačil zhltnout kapsičku. Pak se vrátil do obýváku, lehl si doprostřed na koberec a začal si čistit kožíšek. „Vypadá to, že jsme prošli“, oddechli jsme si a tak u nás Čárlí začal bydlet.
Čárlí se tvářil jako suverén, ale přece jenom bylo vidět, že je trochu ostražitý. Ochotně se nechával hladit, přímo nastrkoval hlavičku a cpal nám jí do dlaně, přivíral blaženě oči, ale nepředl a nepřišel si pro pohlazení sám. Velký dojem na něj nepochybně udělala miska se žrádlem, její umístění v bytě si vryl do paměti nesmazatelně a ještě několikrát za večer se šel podívat, co v ní je. Když byla prázdná, zaujal vedle ní pozici ležícího střelce a beze slova čekal. Žádné žebrání, žádné mňoukání, jen bezmezná trpělivost, jakoby věděl, že tohle na mě působí nejvíc, takže pokaždé ještě dostal malý nášup. Ukazovala jsem mu pelíšek, škrabadlo a jeho hračky - všechno si prohlédl, ale nic víc. Největší počet bodů u něj patrně ten den zaznamenal syn - když se díval na televizi ve svém pokoji z postele, vlezl si mu kocour do nohou a sledoval film společně s ním. Nadmuli jsme se pýchou - máme kulturního kocoura! Celou noc spal kocour v obýváku na sedačce, připraveným pelíškem prozatím pohrdl, po bytě necestoval, jen ráno byla miska zase prázdná a on už u ní ležel.
Druhý den jsme se chodili na Čárliho dívat jestli je vůbec živý, připadal nám jako dokonalá plyšová hračka. Nedělal totiž vůbec nic, s výjimkou ozdoby otomanu. Uznávám, že i to je důležitá kočičí práce a že s tím může mít svědomitý a pracovitý kocour plné tlapky aby to stihnul., ale Čárlínek opravdu jen pořád spal, žádné šounění po bytě, žádné skoky na linku, po stolech pořád ani chlup, šustění papírů v kuchyni a otvírání lednice ho nechávalo úplně v klidu, zvonění listonošky ignoroval. Mockrát za den ale zalehl u misky a čekal. To víte že vždycky trochu dostal i mimo hlavní hodiny krmení, ale jen trochu. Bylo mi ho líto - on nejedl, on přímo hltal, jedno co a přitom se ohlížel na všechny strany.
Dneska je u nás Charlie už pomalu týden a vypadá spokojený. Občas sice přijde, postaví se před někoho z nás a tázave mňouká, ale nám se zatím nedaří rozšifrovat, co chce. „Hochu, já tu tvojí kočičinu ještě neumím, Matěj mluvil nějak jinak, ale neboj, tohle doladíme“ říkám mu a on se tváří vlídně a shovívavě, protože co jiného také s náma může dělat, vždyť jsme jen hloupí lidi, žádný kočky. Ostatně, komentuje úplně všechno, tak zatím nevím jestli bude jen upovídaný, nebo kocour rejpal co by všechno udělal líp a jinak. Po bytě už si našel svoje oblíbená místečka, už umí žebrat pokud jí někdo něco jiného než má on v misce, sám vyžaduje dlouhé mazlení a chování, vzal na milost pelíšek ale spí v něm jen přes den (v noci pořád spí na sedačce), ráno čekává až někdo vstane, aby hned hupsnul do teplých peřin, v době krmení začíná projevovat netrpělivost (asi mám pomalý servis), pozorovatelnu si udělal z jídelního stolu a je úzkostlivě čistotný. Ze všech sil se snaží umýt i nás, neustále nás olizuje. Miluje potichu puštěnou vážnou hudbu. Pořád ale si nehraje a pořád příšerně hltá, i když už se konečně přestal u jídla ohlížet. A drápy, drápy si ten pacholek zatím brousí kdekoliv, ale já ho naučím.
Tak a teď už nemám čas, musím jít pustit Čárlínkovi ........ovo Čtvero ročních období a mezitím vykostit a naporcovat kuřátko a natřást macíčka, aby si pak náš chlapeček mohl v klidu sladce zdřímnout. Sakra, neměla bych mu ještě před spaním něco přečíst, když je tak hodný?

P.S. Na Matěje nezapomínáme, pořád ho hledám a pořád ještě doufám, že nakonec budeme mít kocoury dva. Roznesla jsem další lístky po domech a širokém okolí, zadala inzerát do místního zpravodaje a ještě potvrdím v dalších útulcích, u veterinářů a na internetu, že pátrání trvá. Stále necháváme v jednom pokoji spolehlivě zajištěném před Charliem okno otevřené. Naděje umírá naposledy. Matějíček je dnes pryč 48 dní. (10.9.2005)

Zpět