První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

7. listopadu 2009, Jarka Svobodová

Při svém zaměstnání denně naběhám a s kolem najedu spoustu kilometrů. Mám dokonce tři okrsky, jeden je v moc krásné pražské čtvrti, a sice ve Vokovicích. Ale platí nepřímá úměrnost, čím krásnější čtvrť, tím horší roznášení novin a časopisů, včetně příšerných mediapostů (ty dříve nosili pošťáci). Je to tím, že Vokovice jsou velice členité, je tam les, je tam koupaliště Džbán, samý kopec a údolí, čím prudší, tím krásnější výhled. Ale co chudák doručovatel, když přijde náledí nebo sněhová kalamita?
Vloni na podzim jsem na kopci blízko Džbánu potkala koťátko. Bylo kapánek odrostlejší a mělo na kožíšku velice zajímavé znaky. Bylo zrzavomourovanožíhané. A strašně mazlivé. Udělala jsem tu chybu, že jsem je pohladila. A od té chvíle za mnou šlo. Hned mi bylo jasné, že tak to nechat nemůžu, neboť za necelou půlhodinu dojdu na frekventovanou Vokovickou a pak dokonce Evropskou ulici. A tam by bylo po koťátku!
Tak jsem se mu snažila utéct. Ale kdepak! Kotě bylo asi z gumy, nejenže mě lehce dohnalo, ale ještě si přitom tu vylezlo na strom, tu proběhlo přes plot do cizí zahrady, ale vždy se honem vrátilo na chodník, aby mě mohlo následovat. Přece ho nezavřu v cizím domě! Co když tam mají psa nebo někoho, kdo nesnáší kočky!
Vždy jsem ho vzala a strčila do zahrady. Ale bez problémů se ke mně vrátilo. Bylo mi z toho nanic.
Nakonec se mi povedlo vylézt na jeden plot obzvlášť zarostlý nějakými chlupatými a střapatými křovinami. Kotě jsem tam vhodila a prchala jsem pryč.
Když jsem se posléze ohlédla, nikdo za mnou neběžel. Ale zato jsem slyšela ještě z velké dálky nešťastné mňoukání. Jako když osamělé zvířátko volá o pomoc. Jako když se mu ztratila maminka.
Znělo mi to v uších až domů. Hned jsem to rozhlásila a manžel a dcera, jako jeden muž, nastartovali auto, já vzala kočičí přepravku a všichni tři jsme jeli do Vokovic hledat to kočičí chuďátko.
Prošli jsme celou mou trasu tam i nazpátek, povedlo se nám dostat i soukromé číslo známé osoby, která asi také miluje zvířata, neboť se snažila pomoci s hledáním. Ale žíhané koťátko nikde. Dcera usoudila, že určitě něčí ten gumový diblík je.
"Ale že se o něj ten dotyčný nebojí?! Vždyť to kotě jde zřejmě s každým, a jak se pak má vrátit domů?" No, vrátili jsme se tedy bez kotěte a já pak ještě kolik dnů ráno podvědomě čekala, kdy se ke mně žíhané stvoření přidá.
Až pak v zimě jsem zase na tom kopečku spatřila, jak se ke mně žene povědomé zvířátko. A mělo kočičí obojek na krku. Tak přece někomu patří!
Už jsem byla chytřejší. Otevřela jsem dveře do jedné firmy, kotě tam vběhlo a já děla k vrátnému (byli to milovníci koček, pár jich tam v areálu měli): "Počkejte, prosím Vás, až odejdu tak pět minut, a pak to kotě vypusťte! Ať mu zatím uteču!" Vrátný se smál a hlásil, že to provede. Druhý den říkal, že to dobře dopadlo. Ale ať už jim tam další kočky nevodím, mají prý svých dost.
Zima ještě neskončila a včera jsem viděla někde poblíž lesa ve tmě ležet zvláštní barevný kámen. Když jsem přišla blíž, bylo tam "moje" kotě, už pěkně velké. Ale tentokrát ke mně nešlo. Kdepak! Tím manévrem s vrátnicí, kam jsem ho podle zavřela, jsem si u něj trvale rozlila ocet.
Od té doby, jak doufám, už se bude držet jen svých lidí.

Zpět