První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

31. října 2009, Eva Beranová

(Z rukopisu paní Evy Beranové )
Autorka zemřela 5.6.2007, dříve než stihla udělat korekturu.
Myslíme na Tebe, Evičko. Byla jsi náš přítel a učitel. Dala jsi nám toho moc. Respektujeme Tvoje poslání, podporujeme ty, co pomáhají zvířatům, zejména kočkám v nouzi a snažíme se potrestat ty, kteří jim ubližují. Nikdy na Tebe nezapomeneme.

I. kapitola

Kolik je zvířátek v naší čtvrti?

Musím říct, že hodně. Kdybych tu měla všechna vyjmenovat, stránka by mi nestačila. Zmíním se jen o těch, která se postupně budou s Adélkou Hromkovou seznamovat. Naše čtvrť je totiž velká. Patří do ní čtyři ulice, jedna dole, druhá nahoře, protože čtvrť stoupá do kopce, a tyto dvě ulice spojují ulice boční, které jsou také dvě. Čtvrť je na kraji města, proto máme blízko do luk, polí a lesů. Patří k ní rovněž pila se skládkou dřeva, stavení po kopcích, spousta vilek a domků a dva velké městské činžáky.

V tom větším, kromě mnoha jiných nájemníků, bydlí právě Hromkovi s Monikou, Honzíkem a kočkou Adélkou. Bydlím vedle nich, vím tedy o Adélce všechno. Ve druhém činžáku bydlí Burešovi s Pepíkem a Simonou. Pepík kamarádí s dětmi Hromkových. Jeho sestra Simona je už velká holka, učí se kadeřnicí, maluje se, kouká po klukách a chodí na diskotéku.
Dalšími kamarády dětí Hromkových je Marek Svitáček a jeho malé sestřičky Alenka s Katkou. Svitáčkovi si postavili domek hned vedle obou činžáků. Zvířátek mají plno – králíky, slepice, kozu, morče Pískátko, štěně Valdu a černé prasátko Pošmuru, které se pase na trávě. To tahle prasátka, pocházející z Vietnamu, běžně dělají. Divíte se, že nemají kočku? Ale mají! Dokonce dvě!
Jedna je „pro parádu“, protože patří do rasy ruských modrých koček. Má oranžové oči, šedomodrou jemnou srst, na krku ozdobný obojek. Sedává na okně a nudí se. Slyší na ruské jméno Duňa, Duňaša. Ta druhá kočka je „na myši“, jak říká pan Svitáček. Volají na ni „Vendulo“. V jejím kožíšku se pomíchaly snad všechny kočičí barvy – černá, zrzavá, odstíny hnědé, pak i bílá, šedá, růžová. Takovým kočkám se říká želvovinové.
Vystoupíme-li jednou z bočních ulic k pile, otevře se před námi úplně jiný svět. Jsou tu zahrady s chatkami, louky, pole, lesy. Za kopcem leží vesnice Levonosy. Stačí jít cestou od pily pořád dál, pak zahnout vlevo, přejít můstek přes potok Křemínek a jít rovnou za nosem. Dojdeme až do Levonosů. Tam ovšem jsme dojít nechtěli, tak se rychle zas vrátíme na cestu za pilu a rozhlédneme se.
Uvidíme bílý domeček se zahrádkou. Patří Janě Horáčkové, šedovlasé usměvavé paní s brýlemi a drdůlkem. Cizí děti jí říkají „babičko Horáčková“ a ji to těší, protože její syn se oženil kdesi v Kanadě a vlastního vnoučka ani neviděla.
Babička Horáčková má černou kočku Jezinu, která se k ní zatoulala z Levonosů, a kocourka Snížka. Toho našla opuštěného v městském parku. Snížek je malý, křivonohý, celý bílý. Jen ocásek má mourovatý. Víc než půl roku mu nebude
U můstku přes potok Křemínek se jako přezrálá houba prašivka krčí zchátralé stavení starého Václavíka. Žije u něho bělozrzavý kocour Kámoš. Václavík je vdovec a navíc velký samotář. Kocoura pokládá za jediného kamaráda, protože poslouchá jeho samomluvy a nehádá se s ním. Kocour je kamarád vychytralý a zlodějský, do tlapek mu padne všechno, co je u Václavíka k jídlu a není včas uklizeno do spíže. Václavík se na kocoura nezlobí, neboť jeho nejoblíbenější potravou je „tekutý chleba“, jak žertem říká pivu, a na to mu kocour naštěstí nechodí.

2. kapitola

Pes Jedák

Mezi městem a Levonosy běhává velký žlutý pes Jedák. Má opelichanou srst a z tlamy mu vykukují dva zahnědlé špičáky. Prý vypadají jako

jedové zuby hada, tak mu lidé říkají Jedák. Spíš bych řekla, že ho pojmenovali po jeho nezřízené chuti k jídlu. Stále by jedl. Nelze se tomu divit. Ten pes nikomu nepatří. V Levonosech schlamstne slepicím krmení, kočkám vylízne misku, menší psy obere o voňavé kostičky, zahrádkářům krade zásoby. V noci běhá do města a vybírá popelnice. Nejdřív si každou ovšem převrhne, aby mohl pohodlně přebrat její obsah. Je trnem v oku městské policii. Až ho dopadnou, poputuje do útulku v krajském městě.
Jedák je pes docela zlomyslný. Rád straší menší zvířátka nebo jim alespoň svými vrčivými poznámkami kazí náladu.
Stalo se tak i Snížkovi. Je to kocourek velmi zvědavý. Podlezl vrátka a honil na louce motýly. potom začal zkoumat, kam vede cesta, po které se babička Horáčková vrací s nákupem. Chodí z té strany, kde je v dálce vidět placatá střecha, nějaké dřevěné budovy a dřevěný domeček. To je pila s hlídačovým domkem. Ne, tam nepůjde, hlídač má podivného psa, vypadá, jakoby dostal ránu do nosu. Snížek nevěděl, že tak vypadají všichni boxeři.

Druhý konec cesty ho lákal víc. Cesta mizela v lese, odkud vítr přinášel nezvyklé vůně. Kocourek vykročil směrem k lesu. To neměl dělat!
Od lesa právě běžel pes Jedák.
„Hele, voběd! A jde mi rovnou do tlamy!“, vrčel Jedák potěšeně a vycenil své dva pověstné „jedové zuby“.
Snížkovi se podlomily nožičky a nebyl schopen ani utíkat. To bylo dobře. Psi běží vždy za tím, co před nimi utíká.
Najednou cosi šedavého vletělo Jedákovi před tlamu. Byl to velký a silný mourovatý kocour. Postavil se bokem, tělo prohnul do podkovy, ocas měl naježený jako kominickou štětku, zlobně prskal a syčel.
„Ty obludo vypelichaná, že se nestydíš děsit koťata!“vřískal kocour.
Jedák couval. A divil se. Ještě se mu nikdo takhle nepostavil, všichni se ho báli a jen se uctivě přikrčili. Tenhle rozzuřený kocour je docela nepříjemný protivník.
„No…já…jen klídek, šéfe, já to tak nemyslel…“ breptal Jedák. „Já chtěl to kočičí vyžle jen postrašit, aby podruhý neutíkalo k lesu,“ smířlivě couval pes před kocouřími drápy.
Kocour přestal výhružně sekat tlapkou, zježená srst se pomalu urovnávala a kocour řekl:
„Jsem Škubíno, italský kocour, zcestovalý světák, mimo jiné i umělec…mám v hrdle „italský tenor“,“ chlubivě se představoval. Jedákovi to bylo jedno. Odfrkl a upaloval zpátky přes les do Levonosů.
Snížek se z leknutí už oklepal. Prohlédl si Škubína a řekl:
„Já už nejsem žádné kotě. Jsem kocouří mladík…a ty mi chodíš na granule…ať ti je paní Procházková taky koupí…“
„Nebuď malicherný,“ zavrčel Škubíno. „Je načase, abych tu začal kočičí život trochu organizovat…a můžeš si přijít poslechnout, jak s madam von Spazier zpívám,“ řekl blahosklonně a sebevědomě odkráčel.
„Asi jsem mu měl přece jen poděkovat,“ pomňoukával si provinile Snížek a utíkal k chaloupce babičky Horáčkové. „Je to ale náfuka,“ ulevil si, když podlízal vrátka.

3. kapitola

Kocour Škubíno

Blízko domečku babičky Horáčkové stála v jedné zahradě zvlášť pěkná chatka. Trůnila na kamenném tarasu a byla zděná. Mohlo se v ní bydlet i v zimě. Zahrada patřila Burešovým a v chatce se zabydlela Hermína Procházková, uměleckým jménem Hermine von Spazier, operní pěvkyně na penzi. Byla to teta paní Burešové, ale kdoví z jakého „kolena“, jak se říká.

Přicestovala s deseti obrovskými kufry a kocourem Škubínem, který se k ní přidal v Římě, když na terase jedné kavárny popíjela kapučíno. Přivezla si také italského trpaslíka, který původně stál v gondole a v ruce držel bidlo na odrážení. Při stěhování se sádrovému trpaslíkovi urazila gondola, takže mu zbylo jen bidlo. Říkala mu Vincenzo a postavila si ho do zahrádky.
Škubíno byl mluvící kocour. Paní Procházkovou šokoval, když vyskočil na terasu kavárny, prošel se mezi hosty a zastavil se právě před ní.

Zvedl své žlutozelené oči a zřetelně prohlásil: „Prego panna.“ Paní Procházková se lekla, až jí z ruky vypadla lžička. Ten kocour jí řekl: „Prosím chleba.“ Naučil se to na ulici od nějakých žebráků. Když kocour viděl, že na cizinku zapůsobil, zaškubal jí tlapkou za šaty a řekl: „Prego panna.“ Znamenalo to: „Prosím smetanu.“
„Hele, ty Škubíno, neškubej mi šaty,“ řekla a tím si kocoura pokřtila na Škubína. Zavolala na číšníka a kocour dostal smetanu.
Z kavárny odešli spolu a už se neodloučili. Kocour projevoval velké nadání pro řeči. Uměl obstojně italsky, naučil se brzy česky a znal i mnoho německých slov. Když se paní Procházková rozezpívávala, vřískavě zpíval s ní.

4. kapitola

Kdo je Adélka ?

Bromkovi měli kočku Adélku. Byla to kočičí krasavice. Alespoň si to o sobě myslela. Sedávala nejraději před zrcadlem a neustále se upravovala. Tvářičku měla mourovanou se zamračeným M na čelíčku, očka veliká, po celých zádech a ocásku se táhl černý pruh lesklý jako antracit. Žila v rodině, kde ji rozmazlovali, protože jako malá byla neduživým koťátkem. Nakonec z ní vyrostla hezká štíhlá kočička, která pak rozmazlování vyžadovala pořád. Svýma krásnýma velkýma očima všechno dění v rodině sledovala, pozorně naslouchala, co kdo povídá, a začala tomu rozumět.
„Podívejte se na naši Adélku, jak se moudře kouká – jen promluvit,“ rozplývala se nad kočičkou maminka Dáša Hromková.
Nedivte se, že se to stalo!

Jednoho dne Adélka pronikavě dlouze mňoukla, aby upoutala pozornost, a zřetelně prohlásila:
„Přihřejte mi mlíčko! Je studené. To chcete, abych nastydla?!
Všichni zůstali stát jako přimrazení. Tatínek Jan, maminka Dáša, děti Monika a Honzík nevěděli, jak se s tím vyrovnat. Proběhli celý byt, jestli jim tam někdo z příbuzenstva nenarafičil kazetu a nějak na dálku ji spustil, ale nic podezřelého nenašli. Zato Adélka se znovu ozvala:
„Tak co bude s tím mlíčkem? Proč běháte po bytě jako pominutí, to jste nikdy neviděli mluvící kočku?!“
„Neviděli,“ řekla poněkud roztřeseným hlasem maminka. „Kočky přece mluví jen v pohádkách…“
„Bezva, žijeme v pohádce,“ zaradoval se Honzík.
„Jedna mluvící kočka nám pohádku ze života neudělá, jen abychom neměli spíš peklo,“ snažil se zažertovat tatínek.
„Tak dočkám se toho jídla?!“ vřískla Adélka a netrpělivě ťukala tlapkou do mističky.
Od toho dne to šlo pořád dokola. Adélka chtěla být neustále středem pozornosti a rodinu sekýrovala. Kolem Adélky skákala především maminka a Monča. Tatínek a Honzík péči o Adélku nepřeháněli. To víte, chlapi!
Maminka už toho měla také dost. Něco ji napadlo. U večeře jen tak mimochodem povídá:
„Víte, na co jsem přišla? Ta naše Adélka se nudí. Potřebuje se něčím zabavit, aby si pořád nevymýšlela hlouposti a nehonila nás.“
„Naučím ji hrát šachy,“ navrhl Honzík. „Než ta její malá hlavička vymyslí, kam táhnout s kterou figurou, napíšu si přitom klidně úkoly. Budeme mít od ní na chvíli pokoj.“ Nikdo nic lepšího nenavrhl.
Honzík se hned druhý den pustil do výuky šachů.
Adélka si odmítala namáhat hlavičku a figurky cvrnkala tlapkou dolů na podlahu. Tam si s nimi hrála kočičí fotbálek. Figurky skončily pod skříní. Podobně dopadla Mončina snaha hrát s Adélkou Člověče, nezlob se. Adélka nebyla na stolní hry. Čím ji zabavit?
„Necháme ji koukat na televizi,“ řekl tatínek. „Stejně jsou tam některé pořady spíš pro kočku,“ zavtipkoval. Ale nikdo se nesmál.
Připravili Adélce pohodlné křeslo vystlané polštářky a pustili jí za bílého dne televizi. Adélku nejdřív zaujaly přírodopisné filmy, potom cestopisy, pořady pro děti a mládež… nakonec začala sledovat i pořady diskusní. Rodina si oddechla. Byl klid…

5. kapitola

Šokující překvapení

Klid netrval dlouho. Líně se vleklo nedělní dopoledne. Maminka krájela na prkénku maso na guláš. Tatínek něco kutil na dvoře v kůlně, Monča s Honzíkem si hráli v pokoji. Adélka chtivě sledovala kostičky hovězího masa, jak se vrší na prkénku. Mňoukla. Maminka se otočila:
„Ady, chceš ochutnat?“

„To je dost, že tě to napadlo,“ zabroukala Adélka. Kostičku masa labužnicky olizovala, popoháněla ji tlapkou po linu, číhala na ni, jako by to byla myška. Když po chvíli se přesvědčila, že kousek masa opravdu neobživne, pustila se do jídla.
Tatínek se vrátil z kůlny, nasál vůni smažené cibulky a řekl: „Na gulášek se těším a na ty tvoje jedinečné nadýchané knedlíčky, maminko,“ a zašel do pokoje za dětmi. Neděle jako každá jiná. Nic nenasvědčovalo tomu, že brzy přijde šok. A přišel.
Adélka vyskočila na židli a prohlásila: „Rozhodla jsem se, že se stanu první kočkou – podnikatelkou!“
Mamince málem vypadl nůž z ruky. „Ady? Co tě to napadlo?“
„Sleduji televizi a poučila jsem se, co dnešní doba žádá,“ řekla vzdělaně Adélka. Maminku v duchu zalitovala, že Adélu posazovali před televizi.
„V čem jako chceš podnikat?“ zeptala se opatrně.
„Otevřu si na dvoře bufet pro kočky a hodné psy, kteří nehoní kočičky.“

„Ty máš nějaký kapitál, který můžeš investovat?“ zeptala se maminka, přesvědčená, že cizí slova Adélku odradí.
„Co mi tím chceš říct?“ vyjela uraženě kočička.
„Stručně řečeno – nemáš peníze na to, abys mohla nakoupit potraviny.“
„A od čeho mám vás?“ řekla Adélka s odzbrojující samozřejmostí.
Maminka jí na to neodpověděla. Nakoukla do pokoje a zavolala:
„Táto, Mončo, Honzíku, pojďte sem! Naše Adélka se zbláznila!“
Přiběhli neobyčejně rychle. Všichni chtěli vidět, jak vypadá zblázněná Adéla.
„Rodino, představte si,“ spustila maminka, „naše Adélka chce podnikat! Otevře si na dvoře bufet pro zvířátka!“
„Prima!“ zatleskal rukama Honzík. „To je správňácky ujetý! Jsem pro!“
„Kdo to bude platit?“ ptala se rozvážnější Monika.
„Přece vy!“ odpověděla rázně Adéla.
„To si fakt myslíš, že budeme přikrmovat všechno zvířectvo z okolí?“ děsila se maminka. V duchu počítala, kolik zvířátek z celé čtvrti přichází v úvahu.
„Nebojte se,“ řekla klidně Adélka. „Budu od nich vybírat kočkoruny.“
„Prosím tě, co to je?“ zeptala se maminka.
„To jsem zrovna teď vymyslela. to jsou pomyslné koruny. Ve skutečnosti nejsou. Ale třeba 1 vajíčko bude znamenat 3 kočkoruny, 1 párek 10 kočkorun, 1 jogurt 7 kočkorun…ostatní ještě vymyslím. Zvířátka mi to budou nosit a vy z toho zas budete připravovat jednohubky…no, něco pochopitelně vždycky přikoupíte…“ plánovala Adélka. Tatínek si jen přemýšlivě mnul bradu.
„Adélko, jestli tomu dobře rozumím, tak ty chceš nutit zvířátka, aby doma kradla vajíčka, tvaroh, sýry, jogurty, párky a pak z toho s naší pomocí budeš vyrábět občerstvení. Není to trochu postavené na hlavu? Když jinak nedáš, uděláme v létě několik večírků pro zvířátka s pohoštěním …teď na jaře tě už budeme pouštět s Honzíkem a Mončou ven, najdeš v naší čtvrti určitě hodně kamarádů…“
„První večírek bude se zmrzlinou a lampióny,“ hned plánoval Honzík.
Adélka se tvářila trochu zklamaně a neděle probíhala v napjatém ovzduší.
Večer si maminka posadila Adélku na klín a učinila poslední pokus Adélce tento ztřeštěný nápad rozmluvit.

„Adélko,“ řekla tiše jen pro kočičí ouška, „kočka-podnikatelka se musí naučit abecedu, přečíst aspoň několik slov a hlavně se musí umět podepsat…potřebuje mít taky živnostenský list…nevím, kde je zvířátkům vydávají…“
Adélka se mazlivě protáhla. „Žádný problém. Honzík a Monča se poptají a zjistí mi to. Oba umějí číst a psát, tak mě to naučí…a teď mě hlaď, dělá mi to dobře…mňaúú…nech mě podřimovat…“

6. kapitola

Jak Adélka získala živnostenský list

Hned v pondělí začal Honzík s Monikou zjišťovat, kde se vyřizují žádosti o vydání živnostenských listů zvířátkům. Představte si, že takový úřad v městě existoval! Sídlil na náměstí až nahoře ve zvonici.
Věž to byla vysoká jako dvoupatrový dům. Na půdičce zvonice, kde visel zvon jménem Inocence – nedivte se, i zvony mají svá jména – úřadovala

sova pálená s písařkou kavkou. Sova Miriam Páleníková snad ani číst neuměla, jen rozhodovala a vybírala od zvířecích podnikatelů daně v naturáliích, to znamená v něčem, co se dá sníst. Potrpěla si na čerstvé myšky, proto ochotně vydávala živnostenský list kočkám. Listy vypisovala Lori Kavková. Tato chytrá

kavka žila několik let v jedné málotřídní vesnické škole a naučila se trochu číst a psát, dokonce i počítat do deseti.
Sem se tedy Adélka večer měla vypravit. Sova ve dne spala a kavka si lítala kdoví kde. Podmínkou kladného vyřízení žádosti o živnostenský list byla opravdu znalost abecedy, přečtení několika slov z vytrhaných listů starého slabikáře a nakonec se podepsat fixem na cár papíru.
Listy ze slabikáře, vytrhané čisté papíry ze sešitů, propisovačky, fixy, tužky a pastelky nanosila do věže kavka. Ano, ano, některé děti ztrácejí nejen rukavice, čepice, šály a svačiny, ale i sešity, tužky, propisky, pastelky, slabikář…představte si, že někdo ztratí i hlavu. Tu taky kavka našla. Byla to sice jen hlava od panenky, ale i to je na pováženou! Monča s Honzíkem sestavili Abecedu pro Adélku, aby si lépe pamatovala, jak jdou písmenka za sebou. Tady je:

A b e c e d a p r o A d é l k u
Aduška	Milan
Beruška	Nosí
Cuchá	Ovčí
Čertíka	Ponožky
Dusil	Richard
Ďábel	Řídí
Emil	Stonožky
Frantíka	Šakal
Gustav	Tupě
Hodně	Ťape
Chvátá	U
Ivan	Vidličky
Jupku	Yvetta
Kvapně	Zničila
Látá	Židličky

„Co je to jupka?“ ptala se Adélka. „Jupka je něco jako blůza,“ vysvětlila jí Manča.
„Co znamená látat?“
„Látat? No, přece zašívat!“ nenechal se ve vědomostech zahanbit Honzík.
Potom našli na půdě Honzíkův starý Slabikář a učili Adélku číst. Brzy už uměla EMA MÁ MÁMU. MÁMA MÁ MÍSU. MÁMA MELE MASO. MY MÁME MÁMU, EMU A MÍSU…no, vždyˇto znáte sami.
Tři dni učili Adélku podepsat se. Nakonec zvládla naškrábat fixem něco, co se při dobré vůli dalo rozluštit jako A D É L A H R O M K O V Á
Jednou večer si všichni sedli do auta a tatínek je zavezl k věži na náměstí. Adélka prolezla rozbitým okénkem ve dveřích a statečně zdolala neskutečné množství schůdků až ke zvonu jménem Inocence. Tam si ji vzaly „do parády“ Miriam Páleníková a Lori Kavková. Co se tam dělo nevíme, ale asi po dvaceti minutách prolízala Adélka rozbitým okénkem ve dveřích zase ven. V tlamičce držela list papíru, kde kavka roztřeseným tiskacím písmem napsala:
ADÉLA HROMKOVÁ, KOČKA DOMÁCÍ, SMÍ PROVOZOVAT BUFET.
DANĚ: 10 MYŠÍ MĚSÍČNĚ
ZA MIRIAM PÁLENÍKOVOU STVRZUJE PODPISEM
Lori Kavková, sekretářka.
Adélka si vlezla do auta, ale do řeči jí nebylo.
„Copak je, Adélko?“ zeptala se maminka a vzala kočičku na klín.
„Když já nevím, jak to udělám s těmi myškami…“ špitla Adélka.
„Z toho si hlavu nedělej,“ uklidnil ji tatínek. „Kavka lítá všechny zvířecí podnikatele kontrolovat. Když uvidí, že bufet neprovozuješ, nemusíš ani platit daně. Hlavně, že máš živnostenský list. To znamená, že jsi výjimečná kočička, která umí mluvit, číst a podepsat se. Máš teď i živnostenský list, kdykoliv můžeš začít podnikat. Ale taky nemusíš…“
„Tak já radši počkám…“ s úlevou řekla kočička.
„V létě uděláme pro tvoje kamarády několik večírků,“ připomněl jí Honzík.
„Já žádné kamarády mezi zvířátky nemám, vždyť to víte,“ posmutněla Adélka.
„Co není, může být,“ zasmál se tatínek, „Je jaro, děti tě budou brát s sebou ven. To se podivíš, kolik zvířátek v naší čtvrti žije!“
„Vy se už o mě nebojíte,“ žasla Adélka.
„Budeš chodit s námi. Bydlíme v poschodí, bude tě muset někdo z nás vždycky vzít do náruče a vynést ven. Stejně tak domů…dveře se v domě otevírají klíčem nebo bzučákem, když si zazvoníš…na zvonky u domovních dveří nedosáhneš.“ vysvětlovala jí Monča.
„V domku na zahrádce za pilou teď bydlí teta Pepíka Burešů. Vrátila se z Itálie, kde zpívala v opeře…je v důchodu, ale je fakt správňácká, přivezla si velkého kocoura Škubína. Je to italský kocour a prý mluví!“ vykládal Honzík.
„To by v naší čtvrti pak byly dvě mluvící kočky – Adélka a Škubíno,“ zamyslela se Monča. „Honzo, tys toho kocoura slyšel mluvit?“
„Neslyšel. Říkal mi to Pepík. Já Škubína ani neviděl. Pepíkova teta se přistěhovala před týdnem a kocour pořád někde běhá venku. V Římě jsou samé ulice a paláce, tam si moc přírody neužil, chce si to vynahradit…“
„Honzíku, zítra zajdem za Pepíkem a navštívíme pak společně jeho tetu,“ řekla rozhodně Monča. „Jak se teta jmenuje?“
„Hermína Procházková. Jako umělecké jméno užívala Hermína von Spazier“

7. kapitola

Paní Hermína Procházková

Je to v jádru hodná ženská, ale tak trochu „bohém“, jak se říká lidem s uměleckými sklony. Přivezla si gramofon, spoustu desek s operními áriemi, magnetofon s kazetami, kde měla nahrané operní árie, které sama zpívala. V chatce se všude povalovaly staré divadelní kostýmy, klobouky, závoje, rukavičky, bižuterie, umělé květiny, kabelky, střevíce, kabáty, divadelní plakáty a fotografie. Paní Procházková byla „bohémsky“ nepořádná. Stejně tak byla nepořádná na jídlo. U ní se nejedlo v pravidelnou hodinu, ale kdy jí napadlo. Stejně tak nepořádně krmila Škubína. Jeden den by ho doslova přecpala dobrotami, druhý den si ani nevzpomněla, že mu nedala najíst.

Škubíno měl brzy přehled, jak je to s kočkami v nejbližším okolí a bez ostychu se zacházel najíst k babičce Horáčkové. Kočka Jezina, plachá černá podivínka, to trpěla, ale kocourek Snížek měl připomínky. Broukal si je po straně, protože Škubíno byl mnohem silnější.
Paní Procházková neustále žila ve vzpomínkách na svou někdejší pěveckou slávu. Aby se jí lépe vzpomínalo, kupovala si levné červené víno. Nalila si skleničku, nasadila paruku, oblékla si dlouhé šaty a pustila kazetu se svým zpěvem. Po chvíli začala zpívat taky. Škubínovi potměšile zasvítily oči a vřískavě se přidal. To bylo trio! Hermine von Spazier z kazety,
Hermína Procházková skutečná, a vřískající kocour Škubíno!
Škubíno se někdy víc rozparádil a vykřikoval“
„Madam Spazier ví, kde je la Scala,
chtěla tam zpívat, ale moc mlaskala!
Mňauuu, mňauuu…tralala!“
„I ty jeden uličníku!“ vykřikla paní Procházková. Popadla malou vařečku, kterou míchala jíšku, když někdy vzácně vařila, a hnala se za kocourem. Škubíno uběhl několik koleček kolem stolu a vyskočil oknem. Na paní Procházkovou udělal dlouhý nos a utíkal na dvorek k babičce Horáčkové.
Odpoledne zacházel za tetou Procházkovou Pepík Bureš a nosil jí z města nákup. Většinou nebyl sám. Kvůli mluvícímu Škubínovi s ním chodily děti Hromkovy, Marek Svitáček s malými sestřičkami a někdy i Vlastík, který bydlel na statku Špačkův dvůr až na druhém konci města.
Jako všechny děti říkaly paní Horáčkové „babičko“, tak paní Procházkové říkaly „teto“. Když se děti nahrnuly dovnitř, bylo z otevřených oken slyšet:
„Teto, můžu si půjčit tuhle paruku?“
„Ať mi Katka nebere ten vějíř! Alenko, šlapeš si po závoji!“
„Mončo, ten klobouk by chtěl větší hlavu, než je ta tvoje!“
„Honzo, neber mi ten kabát!“
„Škubíno, skoč mi na rameno, ať vypadám jak černokněžník!“
Nejvíc se užilo, když Pepík řekl:
„Teto, pusť tu kazetu, kde zpíváš Carmen!“ A začal se Škubínem řádit jako toreador s býkem. Tasil divadelní kord, strhl ubrus a mával s ním jako s muletou a Škubíno pod ním probíhával. Připomínalo to spíš nějaké nepovedené cirkusové číslo s minitygříkem než koridu s býkem, ale nikomu to nevadilo. Děvčata se ovívala vějíři, Marek vykřikoval „Olé! Olé!“, tleskal rukama a dupal podpatky, jak to viděl někde v televizi. Dřevěná podlaha jen duněla. Jo, u paní Procházkové se užije!
„Škubíno, musíš k nám přijít za Adélkou,“ zvaly ho děti Hromkovy.
„Mám velmi nabité dny,“ řekl důležitě Škubíno, „ale brzy se dostavím. Mluvící kočka se živnostenským listem, to musí být opravdová kočičí dáma!“
Monča mlčela. Nehodilo se říct, že Adélka je náladová a rozmazlená.
Škubíno uvidí sám…

8. kapitola

Škubíno umělec

Ještě zajímavější pro Škubína bylo, když jel Pepík vlakem z nádraží na zastávku na druhém konci města za Vlastíkem Košákem. Statek Špačkův dvůr byl asi pět minut chůze od zastávky. Pepík brával Škubína s sebou. Schoval ho do tašky a nastoupil do vlaku jakoby nic. Sedl si k oknu, pootevřel tašku a Škubíno vystrčil hlavu, aby z okna viděl, kudy vlak jede.
Vlak objížděl město zezadu. Sunul se za pilou, sunul se mezi domky a zahradami, podoben barevné krabičce. Jen výjimečně jely do šumavských lesů vagónky dva. Město se rozvíjelo do půlkruhu, jako když odmotáváme roličku papíru. Vlastík bydlel za městem, kde lišky dávaly dobrou noc, jak se říká. Vlastíkův dědeček tvrdil, že zná ochočenou lišku Žanetu, která mu chodí každý večer popřát dobrou noc. Škubíno se do toho nemíchal, neměl lišky rád.

Ale cestu vlakem si náležitě užíval. Nejvíc se mu líbily zahrady kolem tratě. V jedné zahradě zahlédl sněhobílou kočičku. Seděla tam jako hrudka zapomenutého bílého sněhu. vypadala jako kočičí víla. Byla tam? Nebyla? Zdálo se mu to? Byl to jen chumáč nějakých bílých jarních květů?
Vlak jel dál a bílý přelud zmizel. „Běla, Běluše, Bělinka…“ šeptal si Škubíno zasněně. Zamiloval se. Nečekaně. Naráz.
Kdykoliv jel s Pepíkem na zastávku za Vlastou Košákem, vyhlížel z okna vlaku. Bílou kočku v zahradě už nezahlédl. Jezdil s Pepíkem na Špačkův dvůr jen proto, aby si vzpomněl, v které zahradě bílou kočičku uviděl. Na „Špačáku“, jak se dvoru hovorově říkalo, se mu nelíbilo. Vlastík měl protivnou fretku Cvokuši, která se opravdu jako cvok chovala a chtěla si se Śkubínem hrát. Ten na to neměl ani pomyšlení, protože ho neustále podmračeně sledoval vlčák Brit a chodil mu doslova za patami. Škubíno neustále cítil v zádech jeho dech.
Škubíno se vypravoval mezi zahrady pod tratí raději sám. Bloumal po cestě a skládal nekonečné písně o bílé kočce ze zahrad. Vypadalo to asi takto:
Hledám bílou kočku ze zahrad
mám ji čím dál více rád
já nemůžu ani spát
chtěl bych jí sladké písně hrát,
á-á-á-á-ú-ú-ú-ú-aú-aú-aú-mňaú-mňaú-úúúúúúú
Bělostný kožíšek v zeleni nikde neviděl. Zmizela. Prostě nebyla. Že by se mu jen zdála? ale to nevadí. Škubíno potřeboval mít nešťastnou lásku, aby mohl skládat naříkavé srdceryvné kocouří písně. Byl umělec.

9. kapitola

Nalezení kotěte Čmoudíka

Škubíno si vykračoval na cestě mezi zahradami a zpíval si svou naříkavou píseň o bílé kočce. Otáčel hlavu napravo i nalevo, protože po obou stranách cesty se rozkládaly zahrádky. Chodíval sem často. V několika zahradách měli sádrové trpaslíky. Škubíno se s nimi brzy seznámil a věděl, jak se který jmenuje. Byl tu i trpaslík z Německa jménem Sepp. Majitel zahrádky jezdíval na práci kousek za hraniční přechod Strážný a trpaslíka s malým trakářkem, kde měl naložený soudeček s nápisem Schwarzes Bier, což znamená černé pivo, si jako zajímavost odtud přivezl. Jiní trpaslíci měli pouze motyčky, krumpáče, hrabičky, kropáčky nebo košíčky s umělými kytičkami. Byli to čeští trpaslíci a jmenovali se Rumělka, Pracant, Světluška a Kytičkář. Světluška měl malou lucerničku a rýč. Trpaslíci o bílé kočce nic nevěděli. Ani trojbarevná kočka Mína a šedobílá Linda, které bydlely se svými lidmi ve vilkách pod zahradami a v noci volně běhaly po všech zahradách, bílou kočku nikdy neviděly.
Škubíno tedy kráčel a zpíval si. Začalo se rozednívat. Najednou mu za patami přibrzdilo tmavozelené auto. Škubíno uskočil k plotu jedné zahrady a čekal, co se bude dít. Otevřela se dvířka a čísi ruka vyhodila – kotě! Dvířka se zavřela. Auto pozpátku odcouvalo na hlavní cestu a sjelo dolů do města.

Kotě začalo zoufale volat mámu. Co vidělo kolem sebe, to ho vyděsilo. Znalo jenom byt, krabici vystlanou starým svetrem, mámu a sourozence. Naučilo se znát i misku s jídlem. Víc neznalo. Teď sedělo v zelené trávě, která studila ranní rosou, nad sebou vidělo oblohu, vzduch voněl. Možná, že to nebude tak špatné…ale kde je máma, aby ho zahřála a utěšila? Z cesty autem si moc nepamatovalo, bylo zavřené v krabici.
Zahlédlo, že se k němu blíží něco velkého, šedavého. Vycítilo, že je to zvíře stejného druhu jako je ono. Ale máma to nebyla. Ta měla kožíšek tmavý. Zvíře se přiblížilo. Byl to kocour veliký jako malý psík. Kotě obešel, očichal, znalecky si ho převrátil tlapkou. Potom řekl:
„Neřvi. Uslyší tě nějaký pes a zakousne tě.“
„Já chci mámu,“ píplo kotě.
„To pusť z hlavy,“ zavrčel kocour. „Měl jsi pěkné páníčky, jen co je pravda! Viděl jsem, jak tě ten chlápek vyhodil z auta a ujel!“
„Já chci mámu,“ umíněně poplakávalo kotě.
„Jak ti říkali?“ zeptal se kocour, aby ho nějak rozptýlil.
„Nevím…nijak…“ rozpačitě píplo kotě.
„Nevadí. Já jsem Škubíno, italský mluvící kocour, ale to pochopíš pozdějc. Ty vypadáš jako klubko udělaný ze šedavého kouře. Jsi kocourek. Budu ti říkat Smokie. To je anglicky, víš?“
Kocourek se na Škubína jen nechápavě díval.
„No, dobře,“ řekl Škubíno. „Budu ti říkat Čmoudík, protože vypadáš jako kouř, čmoud…“
„Já chci mámu,“ umíněně trval na svém kocourek. „A mám hlad…“
Škubíno si sedl vedle Čmoudíka a usilovně přemýšlel, div se mu hlava nezamotala. Nejsnazší by bylo doběhnout za babičkou Horáčkovou a všechno jí povědět. Ta by sem došla a Čmoudíka se ujala. To by ovšem nesměl být Škubíno! Chtěl být důležitý a nepostradatelný. Kocourka si tu na čas schová jako své tajemství. Poručí kočkám Míně a Lindě, aby nechali Čmoudíka najíst ze svých misek. Lidé jim misky dávali na dvůr. Zahrada, kde stojí trpaslík Rumělka s červeným nosem, je přeměněná na sad, lidi se tu objeví málokdy. Je tam také stará psí bouda vystlaná senem. Čmoudíka svěří do ochrany Rumělkovi…ano, tak to udělá a za pár dní se uvidí…
„Pojď za mnou,“ řekl kocourkovi. „Tady v křoví je průlez do zahrady. Polez za mnou a neodmlouvej!“ Vyděšený Čmoudík dělal, co mu velký kocour poručil. Škubíno ho představil trpaslíkovi a přivedl obě kočky, Mínu a Lindu.
„Holky, ručíte mi za to, že Čmoudík dostane denně pořádně najíst!“
„Budeme se snažit,“ trochu nejistě řekla Mína.
Škubíno vycítil, že to není to pravé. Jen zavrčel a pospíchal domů. Netrpělivě čekal, až odpoledne přijde za paní Procházkovou Pepík.
„Pojď se mnou ven,“ řekl mu.
Sedli si na lavičku před chatkou.
„Mám problém,“ začal Škubíno.
„Tak ven s ním,“ řekl Pepík. „Zázraky dělám ihned, nemožné do tří dnů,“ žertem dodával kocourovi odvahu, aby se svěřil.
„Našel jsem kotě…kocourka Čmoudíka…mezi zahradami…nějaký chlap ho tam vyhodil z auta,“ vykládal Škubíno.
„Kde je?“ zeptal se Pepík.
„V jedné zahradě…“ řekl Škubíno.
„A co jako mám dělat já?“ znejistěl Pepík. „Já ho odvezu Vlastíkovi na Špačák, kočku tam nemají, vezmou si ho…“
„Ale mají Brita…já bych ho radši viděl u babičky Horáčkové,“ mínil Škubíno.
„Víš co, dáme jí ho k narozeninám!“ napadlo Pepíka.
„Kdy je má?“ zpozorněl Škubíno.
„Počkej, zeptám se tety, zvala ji…“
Za chvíli Pepík hlásil z okna: “Za čtrnáct dní!“ Vyšel ven a řekl: “To kotě tam musí chodit někdo krmit…“
„To už nechám na tobě,“ usmál se pod vousy Škubíno.
O Čmoudíka postaráno bylo. Pepík zapojil do krmení holky ze třídy a každý den nějaká prostrkávala mističku s kočičím jídlem průlezem pod plotem. Čmoudík se krčil u trpaslíka Rumělky a malé „člověčice“ zdálky sledoval. Bál se lidí. Mističku ovšem denně pečlivě vylízal.

10. kapitola

Jezevčík Bára

Babičce Horáčkové přibyla na dvoreček jezevčice Bára. To si určitě musíte poslechnout, jak babička k Báře přišla. To byste neuhodli. Na pouti!
Ve vsi Levonosy bývá na jaře pouť. Babička Horáčková tam chodívá. Má to od své chaloupky lesem přes kopec kousek. Vloni si na pouti koupila sádrového trpaslíka Zahradníčka do své zahrádky, letos měla v plánu nějaké levné záclony. Na pouti se totiž sežene všecko!
Vypravila se z chaloupky kolem deváté hodiny. Jarní sluníčko pořádně připalovalo. Člověk by nevěřil, že je teprve duben. Ampliony vyhrávaly nejnovější hity, z každé strany jiný, takže se melodie kdesi uprostřed mísily v divoký megahit. Do horkého vzduchu voněly klobásky a pražená kukuřice, všudypřítomní vietnamští obchodníci s úsměvem nabízeli své zboží, cenově dostupné i pro babičku Horáčkovou.

Najednou ucítila čísi upřený pohled. Co je? Kdo to je? Zastavila se a rozhlížela. To snad ne! Snad to není ten pejsek?!
Hnědé psí oči ji upřeně sledovaly už delší dobu. Šla blíž. V krabici na vysoké židli ležel tmavohnědý jezevčík a na krabici bylo napsáno: POHLAĎTE SI PEJSKA – 5,- Kč. Babička Horáčková se protlačila dopředu. Pejsek asi patřil té paní, co prodávala hračky. Nad stolkem, kde měla rozložené zboží, rozprostíral svá ochranná stinná křídla pestrý slunečník. Vedle stolku právě stála ta židle s jezevčíkem a plechová kasička na řetízku, aby ji nikdo neukradl. Paní vše navíc hlídala ostřížím zrakem. Občas padla do kasičky pětikorunka a dětské ruce hladily pejska, stočeného teď do klubíčka. Velký zájem zrovna nebyl. Maminky se bály, aby se jezevčík nepolekal a dítě nekousl.
Jezevčík znovu upřel svůj prosebný pohled na paní Horáčkovou. Začal zprudka dýchat, jazyk mu visel z tlamy – byl přehřátý a měl žízeň. Bylo horko a slunečník pejska nestínil. Jeho stín na židli s jezevčíkem nedosáhl.
Chvíli se na sebe dívali. Jakoby přeskočila jiskra. Paní s ostřížím zrakem si toho všimla. „Paninko, líbí se vám Bára?“ zeptala se.
Aha, je to fenka, jezevčice Bára, pomyslela si babička Horáčková.
„Líbí se mi, dívá se na mě tak smutně…a má žízeň…“ řekla soucitně babička Horáčková. „Takového pejska bych si představovala ke svému domečku…“

„Prodám vám ji,“ chytila se paní s ostřížím zrakem obchodní příležitosti. Šeptem si dohodly cenu. Říkat vám ji nebudu. Bylo to šeptem, tajně, nic pro cizí uši.

Babička Horáčková si na pouti už nic nekoupila, ale vedla si přes kopec do svého domečku Báru. Vodítko jí paní s ostřížím zrakem velkoryse přidala.
A co na to říkali Snížek a Jezina? Nic. Nebyly to mluvící kočky. Jezevčice Bára byla mírná, skromná a ke kočkám se chovala přátelsky. Pohoda v domečku babičky Horáčkové pokračovala nerušeně dál.

11. kapitola

Nanuk

Maminka Hromková koupila dětem nanuk. To znamená, že také Adélce. Čokoládu kolem nanuku musela sníst Monča, což ochotně udělala. Adélce byla na talířku předložena čistá smetanová pochoutka. Adélka blaženě přivírala očka a labužnicky ulizovala.
Ozvalo se zaškrábání na dveře a mňouknutí. Tak se ohlašoval Škubíno, kterému nedělalo potíže se dostat do domu. Počkal, až někdo půjde dovnitř, přitočil se k němu a už upaloval po schodech vzhůru. Škubíno si zvykl za Adélkou zacházet a učil ji některá italská slovíčka. Adélka nedávala nijak najevo, jestli ji Škubínovy návštěvy těší.
Seděla u talířku s nanukem a Škubína nebrala na vědomí. Ten si sedl naproti Adélce a polykal naprázdno. Adélka si ho nevšímala a spokojeně se olizovala. Maminka Hromková to nevydržela.

„Ady, nabídni kamarádovi…“
„Ať mu madam Spazier taky koupí!“ utrhla se Adélka. Monika vzala nůž a malý talířek, Adélce kousek odkrojila a postavila před Škubína. Vděčně poděkoval a hltavě lízal.
„Kdepak, madam Spazier mi nanuka nekoupí. Ona si je nekupuje, aby neochraptěla,“ řekl, když nanuk dolízal. Zato Adélka nedolízala. Vztekle odsunula talířek.
„Ten nanuk byl jenom můj! Teď už ho nechci! Snězte si ho sami!“ a pyšně odkráčela trucovat vedle. Škubíno nechápavě vykoktal: „A…a…co jako…co jsem proved‘…co se jí stalo?!“
„Nech ji…ono jí to trucování přejde… a klidně to dojez za ni,“ řekla maminka Hromková. Škubína nemusela ani pobízet. V mžiku roztékající se nanuk zmizel ve Škubínově žaludku. Slušně se rozloučil a Honzík mu šel otevřít domovní dveře.
„Ta naše Adélka je pořád rozmazlená, dokonce i sobecká,“ povzdychla si maminka Hromková.
„To by chtělo ještě jednu kočku, aby se naše Adéla musela o všechno dělit,“ řekl Honzík.
„Cože?!“ zavřískla Adélka, která přiběhla jako kulový blesk. Začala vztekle skákat po stole, židlích, skříňkách a vykřikovala:
„Nechci se s nikým dělit o dobroty! A co kdyby si ta kočka lehla do mého měkoučkého pelíšku! Fůj! Třeba byste ji hladili víc než mě! Jestli sem přinesete nějaké kotě, budu nemocná! A pak teprve uvidíte, co vás bude stát moje léčení!“
Vyřádila se – a začala fňukat. Maminka Hromková a Monča ji musely hladit a přesvědčovat, že je pro ně ta jediná nejhezčí kočička.
Druhý den odpoledne se ozvalo zaškrábání na dveře, ale žádné mňouknutí. Že by to byl Škubíno? Honzík otevřel. Ano, byl to on. Mňouknout nemohl, protože v tlamičce nesl – nanuk!

„Kdes ho vzal?“ zeptala se Adélka.
„Kluci mi ho koupili,“ pochlubil se Škubíno. Honzík rychle vyndal talířek, nanuk vybalil, odlámal čokoládu a snědl ji. Nanuk byl přichystán k lízání. Škubíno to pěkně protahoval. Nanuk očichával, lízl si, blaženě přivřel oči, olizoval se. Tentokrát naprázdno polykala Adélka.
„Je výborný, Adélko, zvu tě.“
Monča přiskočila s druhým talířkem a nanuk rozdělila.
Adélka chvilku váhala. Pak špitla: „Děkuji, Škubíno,“ a oba bez řečí vychutnávali tu smetanovou dobrotu.
Když Škubíno odešel, Adélka vyskočila na židli a zamyšleně se čistila. Pak řekla:
„Škubíno je asi lepší než já…rozdělil se o nanuk…musím o tom přemýšlet…“

Když ve svém pelíšku večer usínala a Monika ji přišla pohladit, slyšela, jak si Adélka mezi předením šeptá: „Škubíno je kamarád, já nesmím…být…sobec…ká…“
Hromkovi začali Adélku pouštět se Škubínem ven.

Škubíno vodil Adélku na zahrádku k chatce, kde bydlel s madam Spazier, potom se rozběhli za Snížkem, Jezinou a jezevčicí Bárou na dvorek k babičce Horáčkové. Monča nebo Honzík si ji tam vyzvedávali a nosili ji domů. Adélka začala žít svůj kočičí život docela naplno. Stále však měla způsoby dobře vychované městské kočičky – netoulala se a v noci spala doma ve svém měkkém pelíšku.

12. kapitola

Chodníček slávy

V Zahradní ulici, to je jedna z bočních ulic,

která stoupá z naší ulice až k pile, opravovali chodník. Hmota, kterou byl chodník potažen, pomalu zasychala. Pro lidi tam postavili dřevěnou závoru s cedulí: POZOR! CHODNÍK SE OPRAVUJE! Pro zvířátka tam žádná výstraha nebyla.
Na obrubníku seděl Škubíno a soustředěně sledoval rozměklou plochu. Zkusil na chodník sáhnout tlapkou. No né, tlapka se neznatelně otiskla!

Tak Škubína přistihl Pepík Bureš, který měl namířeno k tetě Procházkové.
„Škubíno, ty se tu chystáš udělat Chodníček slávy?“ zeptal se.
Kocour odtrhl pohled od chodníku a upřel tázavé oči na Pepíka.
„Aha, ty nevíš, co to je,“ pochopil Pepík. „Já ti to vysvětlím, i když to taky přesně nevím. Viděl jsem to v televizi, že v Americe, v Hollywoodu, mají takový chodník, kde umělci mají svý hvězdy se jmény a taky jsem viděl, že na nějakej chodník tam otiskujou ruku, aby se tak na věky věkův na ně nezapomnělo…tak čau, já letím,“ ukončil své vysvětlování Pepa a pokračoval vzhůru po ulici k pile.

Škubíno dostal nápad. Přispěl k tomu nechtěně pes Jedák, který běžel kolem.
„Zastav, mám pro tebe kšeft,“ zavolal Škubíno na psa, protože věděl, že takový způsob jednání na psa zabere. Jedák se zastavil a vycenil své dva nahnědlé špičáky.
„Co chceš?“ zavrčel.
„Zvedni závoru u vrátek Svitáčkových a řekni všem jejich zvířatům, ať se dostaví tady k tomu chodníku. Já zatím doběhnu k babičce Horáčkový pro ostatní,“ nařizoval Škubíno.
„Co za to, šéfe?“ zeptal se Jedák. „Dva špekáčky,“ řekl nazdařbůh Škubíno, i když nevěděl, kde je sežene. Rozběhl se pro Adélku, která byla na návštěvě u Jeziny a Snížka.

Jedák vyhnal k chodníku štěně Valdu, kočku Vendulu, hnědou kozu, morče Pískátko, prasátko Pošmuru a tři slepice – Mandu, Jandu a Vandu. Králíky si vyhnat z králíkárny netroufal. Škubíno se vracel s Adélkou, Snížkem, Jezinou a jezevčicí Bárou. Václavíkova kocoura Kámoše nesehnali.
Když se zvířátka shromáždila u chodníku, vyskočil Škubíno na zídku u plotu a začal řečnit:
„Vážení přítomní, sezval jsem vás proto, abyste se na věky zapsali do dějin této ulice, k níž máte všichni nějaký vztah. Z tohoto chodníku si uděláme svůj Chodníček slávy, jaký mají v Americe. Umělci v Hollywoodu otiskují svou přední tlapku na jeden chodník, aby se na ně nezapomnělo. My to uděláme tady!“
„Ano! Ano!“ křičela zvířátka nadšeně a už se hrnula k chodníku.
„Počkat!“ zavřeštěl Škubíno. „To by takhle nešlo! Hezky jeden po druhém! Nejdřív Adélka. Má významné postavení. Řekněte, kdo z vás umí mluvit s lidmi a má živnostenský list?“ Rozhlédl se po přítomných. Mlčeli.
„Prosím, Adélko,“ vyzval ji Škubíno obřadně. Adélce zčervenal rozrušením nosík, ale povedlo se jí elegantně přejít chodník. Zůstávaly za ní otisknuté malé tlapičky jako vytlačené kytičky.
„Teď přejdu já,“ řekl Škubíno. „Jsem svým způsobem umělec, skládám písně.“
Snížek pohrdlivě odfrkl. Škubíno po něm šlehl pohledem, ale nenechal si zkazit slavnostní okamžik. Obřadně se uklonil a vstoupil na chodník. Zůstávaly po něm kytičkové otisky mnohem větší než Adélčiny.
„Ňák to tuhne, šéfe,“ prohlásil Jedák a dupl na chodník.
Škubíno znervózněl. Vymklo se mu to z rukou.

„Tak tam jděte všichni najednou,“ řekl odevzdaně. Sedl si na zídku a jen zíral, jak se zvířátka na chodníku strkají a vytlačují se. První to vzdalo morče Pískátko, protože jeho tlapičky tam ani vidět nebyly a také se bálo, že ho ušlapou. Pak odpadly slepice a poděšeně běžely domů. Plachá Jezina vyrazila zpátky k babičce Horáčkové, za ní spěchal na svých krátkých křivých nožičkách Snížek. Jezevčice Bára se cítila za ně zodpovědná a běžela za nimi. Adélka se posadila vedle Škubína a mlčela.
Od města se vracel pan Svitáček a volal:
„Jak je to možný, že nám utekly zvířata! Kdo jim otevřel?!“
Prasátko Pošmura, koza, kočka Vendula a štěně Valda upalovali domů.
Na zídce zůstal sedět rozmrzelý Škubíno s Adélkou. Jedák stál opodál a neustále opakoval: „Tak kde jsou ty dva špekáčky, šéfe?“
Naštěstí přicházel Pepík. Šel tetě Procházkové nakoupit. Zastavil se u chodníku.
„Teda, vy jste tomu dali na frak!“ prohlásil uznale.
„Potřebuju dva špekáčky,“ řekl Škubíno. „Je to odměna pro Jedáka.“
Jedák vycenil své dva nahnědlé špičáky a štěkl. Mělo to znít radostně, ale Pepík spíš couval. Jedák neměl dobrou pověst.
„Dobře, koupím je a tetě to nějak vysvětlím,“ uvolil se Pepa.
Za chvíli se vracel. Položil špekáčky před Jedáka na zem a řekl: „Pojď se mnou, Škubíno, ať to tetě nějak vysvětlíme…“

„A co já?!“ kvikla pohoršeně Adélka. „Chci domů do svého pelíšku!“
„Dobře, odnesu tě,“ řekl Pepík. Nechal nákup u Škubína a odnesl Adélku Hromkovým.
Jedák se olizoval. „Dík, šéfe,“ řekl Škubínovi a rozběhl se zpátky k pile. „Jdu se dorazit s večeří do Levonosů,“ zabručel přes rameno na Škubína.
Škubíno stále seděl na zídce a pozoroval chodník.
„Myslím, že to zas tak špatný nápad nebyl,“ zabroukal a spokojeně se protáhl.
Druhého dne dopoledne se přišli cestáři podívat na své dílo. Překvapeně zůstali nad chodníkem stát.
„Podívej, Tondo, to vypadá, jakoby nějakej cvok nám přes chodník honil zvířata! To je stop! A od různejch zvířat! To mě teda podrž!“
Tonda si sedl na bobek, aby si chodník lépe prohlédl.
„Máš pravdu…co se tady dělo, to zůstává rozum stát!“
„Kašli na to, chodník jsme spravili, za ty stopy nemůžeme…“
Odstranili ceduli i dřevěnou zábranu a odešli k městu.
„Chodník slávy“ zvířátek z naší čtvrti zůstal v Zahradní ulici dodnes.

13. kapitola

Tajemství zahradních trpaslíků

Zvláštní skupinu zahradních bytostí tvoří trpaslíci. Žijí jen v noci a tím se podobají kočkám. Sádroví zahradní trpaslíci ve dne vypadají, jako když neumějí do pěti počítat. Přihlouple se usmívají, opírají se o své malé rýče a hrábě, přes rameno mají motyčky a krumpáče na vykopávání pokladů, v rukou lucerničku, košíček, půllitr nebo prostě jen nějaké kytičky. Viděla jsem dokonce i trpaslíka přivezeného z Německa, který měl na malém trakaři soudeček s nápisem Schwarzes Bier.

Tajný život trpaslíků jsem odhalila čistě náhodou. Jedno léto mě kamarádka poprosila, jestli bych jí nedala pozor na zahradu, že pojedou pryč. Zahrada se nacházela na svazích pod železniční tratí. Právě do těchto zahrad běhával později Škubíno hledat svou marnou lásku, bílou kočku ze zahrad.
Starost o kamarádčinu zahradu jsem brala velmi zodpovědně, proto jsem tam denně chodívala. Vždy jsem se dívala skrze plot i do zahrad cizích. Po obou stranách vozové cesty je po pěti zahradách. Některé příjemně upoutaly svou upraveností, jiné naopak vypadaly doslova „rozcuchaně“. Tak vyhlížela i zahrada mé kamarádky.

Všimla jsem si, že v upravených zahrádkách málokdy někdo pracoval. Na skalkách u miniaturních jezírek se přihlouple usmívali trpaslíci. Čím déle jsem mezi zahradami chodila, tím víc se mi zdálo, že se trpaslíci neusmívají přihlouple, ale spíš vychytrale, poťouchle.
Kdy lidé v těch upravených zahrádkách vůbec pracují? Třeba za svítání, aby pak ostatní překvapili. Přivstala jsem si a vypravila se kolem páté ráno na obhlídku zahrad. Nic. Nikde nikdo.
Dobře. Začnu tedy chodit v poledne. Možná majitelé upravených zahrádek si z nevysvětlitelných důvodů potrpí na práci v poledním úpalu. Zase nic. Jen blázen by v takovém žáru na zahradě pracoval.
Odpoledne nemělo cenu zahrady sledovat, to se tam majitelé rekreovali. Sem tam vytrhli zapomenutý plevílek, párkrát ťukli motyčkou, šplouchli vodou z hadice. Jinak nic. Asi pracují večer. Chodívala jsem proto na zahradu v podvečerním chládku. Zase nic!
Už to mám! Ti výstředníci pracují v noci, aby se ve dne mohli upravenou zahrádkou chlubit, opalovat se tam a popíjet osvěžující nápoje.
Rozhodla jsem se v chatce na zahradě přespat.
Nechala jsem si pootevřené dveře, abych slyšela, co se děje venku. Z města sem zalétalo odbíjení věžních hodin. V zahradách ticho. Zabalila jsem se do deky a začala podřimovat. Z městské věže se ozvaly údery hodin. V polospánku jsem počítala: jedna…pět…osm…deset…jedenáct…dvanáct! Půlnoc…Vzápětí se zvenku ozvaly nějaké zvuky. Vypadalo to, že kdesi nedaleko ťukají motyčky, rýče, šplouchá voda, vrže trakař. Zvuky to byly jaksi jemné, jakoby je vydávalo malé zahradní nářadíčko pro děti do pískoviště. Co to jenom je?!
Tiše jsem vyšla z chatky. Měsíc dorůstal, bylo docela dobře vidět. Nestačila jsem se divit. V zahradách pobíhali trpaslíci a pilně pracovali. Trpaslík Rumělka se oháněl hrabičkami, trpaslík Pracant mával krumpáčem, kropáček si postavil k jezírku, německý trpaslík Sepp vyložil z trakaře soudeček a odvážel plevel na kompost. Trpaslík Světluška půjčil rýč Kytičkáři a držel rozžatou lucerničku, aby na práci lépe viděli. Tajnými vchody, které znají jen trpaslíci a kočky, přebíhali ze zahrady do zahrady, ale jen do těch, které patřily pod jejich ochranu. Bylo to právě těch pět upravených zahrad, kde měli lidé trpaslíky.
Kmitali tak rychle, že jsem je stěží rozeznávala jen podle barevných čepiček. Rumělka má červenou, Pracant modrou, Sepp žlutou, Světluška růžovou a Kytičkář světle fialovou, „lila“, jak se říká.
Pracovali pilně asi do čtyř ráno. To se v létě začíná pozvolna rozednívat. Trpaslíci se rozběhli do svých zahrádek a zkameněli i se zahradním nářadíčkem.
Tak takhle to je! Jsem asi první, komu se podařilo odhalit tajemství zahradních trpaslíků. Majitelé upravených zahrádek si s tím hlavu nelámou, myslí si, že se snad zahrádka udržuje upravená sama, jakousi vlastní setrvačností.
Když se mě kamarádka po návratu ptala, co říkám její zahrádce, poradila jsem jí: „Kup si trpaslíka!“ Jen se na mě udiveně podívala. Trpaslíka si nekoupila. K umělému maličkému jezírku udělanému ze starého plechového umyvadla si postavila sádrovou želvu a na kámen doprostřed jezírka usadila žábu, taky „gipsovou“.
Její zahrádka stále zůstala mezi těmi „neučesanými“, protože želva a žába v noci nepracují. Želva jen pokyvuje hlavou a ze zahrádky se nehne. Žába zas trpaslíkům do všeho kváká, proto nechávají zahrádku mé kamarádky bez povšimnutí.

14. kapitola

Chybička se vloudila…

Ano, chybička se vloudila do Škubínova plánu jak naložit s Čmoudíkem. Schoval si ho k trpaslíku Rumělkovi, Pepa Bureš zařídil, aby ho spolužačky krmily „na střídačku“. Škubíno navíc přesvědčil trpaslíky, že mají kotěti přilepšovat vybranými kousky z misek koček Míny a Lindy, které mu budou donášet rovnou pod jeho černý nosánek. Čmoudík neměl růžový nosánek, ale černý, jako tmavé kočky mívají…Zdálo se, že je vše kolem Čmoudíka v naprostém pořádku, ale chybička se vloudila…
Škubíno se právě slastně protahoval na sluníčku u chaloupky babičky Horáčkové. Z oken to vonělo, jakoby se peklo na pouť, vždyť má babička Horáčková v neděli narozeniny! Śkubíno sem chodil čichat vůně.
„Hledám tě, kocoure,“ vytrhl ho Pepíkův hlas ze sladkého nicnedělání. Škubíno se znechuceně otočil.

„Hele, koukej konečně přesunout to kotě sem. Holky už nebaví ho chodit krmit. Ani pohladit si ho nemůžou, bojí se. K plotu nepřijde, schovává se za trpaslíka…já ti ho taky nepřenesu, když se bojí a utíká před lidma…“ hudroval Pepík.
Á, už je to tady, pomyslel si Škubíno. Nahlas řekl:
„Klídek, Pepo, všechno zařídím.“
„To jsem teda zvědavej,“ zapochyboval Pepa. Škubíno se zvedl a uraženě se loudal za Pepíkem k chatce Hermíny Procházkové. Na to čekal kocour Kámoš, ukrytý za vrbičkami. Rozběhl se k chaloupce, odkud k němu přilétaly vábivé vůně.
Neběžel sám. Kde se vzal, tu se vzal, v patách mu klusal pes Jedák. Kocour se zastavil a nepřátelsky zasyčel. Jedák se zašklebil.
„Přeju špatnej den,“ huhlal zlomyslně. Kocour vyčkával. To mu tak chybělo! Tady se říká „Jedák přes cestu, bude smůla!“ Žádná „černá kočka přes cestu“, zde to obstarával Jedák. Všude jen kazil náladu a dělal to rád. Byl škodolibý.
Otevřel tlamu, vycenil své dva „jedové zuby“ a táhle zívl. Z tlamy mu páchlo jak z černé skládky.

„Tobě taky,“ mňoukl konečně Kámoš.
Jedák se rozveselil, že ho vzal někdo na vědomí a pokračoval:
„Právě běžím z lesa. Huf, huf, baf, baf, haf, haf! Hahaha! Dupnul jsem tam na chaloupku skřítkům. Tos měl vidět, jak vyváděli. Mají celej den co spravovat!“ Nedivte se, každý les má své skřítky.
„Máš koukat, kam šlapeš,“ zasyčel Kámoš, který skřítkům pomáhal v boji s drzými hraboši.
„Ty jsi nějakej outlocitnej,“ zabafal Jedák, „Tobě bych taky rád dupnul na chaloupku, ale ty jsi spřaženej s lidma a lidi mají chaloupky festovní…já vám ji jednou podpálím, až někde najdu zapalovač…“ bavil se Jedák a pozoroval, jestli Kámoše vystrašil.
„Nezdržuj,“ zaprskal Kámoš. Jedákovy řeči už nebral nikdo vážně. Kámoš se přikrčil a začal se plížit k oknu, kde se chladily šišky sekané.
„Tak se mi zdá, že chceme oba to samý,“ natáhl Jedák nos k chaloupce. „Chceme aspoň jednu šišku sekaný, co voní ve vokně…“
Kocour se zastavil, ale stále šilhal po sekané.
„Podělíme se,“ navrhl Jedák. „Ty jsi zloděj, já jsem zloděj. Spojíme se dohromady a bude z nás tuplovanej zloděj. Já zabavím toho jezevčíka, ty mezitím vyskočíš na vokno a shodíš sekanou. Já ji seberu, vodnesu – a podělíme se, huf, buf, haf…“
Kocour zaváhal. I tady se chybička do plánu vloudila, Jedák podcenil „toho jezevčíka“, vlastně jezevčici Báru.

„Vrr, haf, haf, nerozdělíte se, vy zloději!“ vyrazila se štěkotem Bára, která je tajně poslouchala za rohem. Rozštěkala se jako divá.
Vyběhla babička Horáčková, aby se podívala, co se děje.
„Jémankote!“ spráskla ruce. „Já nechala sekanou na okně a on má někdo na ni chuť!“
Kámoš ani Jedák se nesnažili utíkat. Měli babičku Horáčkovou dokonale „přečtenou“ a dobře věděli, že jim říkává „vy chudinkové hladoví“ a že jim přinese něco k jídlu. Nepletli se.
„Vy chudinkové hladoví,“ politovala je a hned Jedákovi servírovala kostičky a Kámošovi dala kousek masa.

„Vy chcete taky něco?“ podívala se na Báru, Snížka a Jezinu, kteří se jí ihned provokativně řadili na prahu. Nakrmila i je, aby měla klid.
Sekanou raději schovala do spíže, aby nevzbuzovala svou vůní nepatřičný zájem. Sekanou si pekla v předstihu na neděli. Nakrájí ji na plátky, obloží okurčičkami, naloženou paprikou a houbičkami. Bude ji podávat jako studenou mísu. Dnes ještě musí namazat linecké koláčky, aby se do neděle proležely. V sobotu upeče vepřové, připraví dort a pomazánky na jednohubky. Večer si připraví i chlebíčky. Na neděli zbude jen udělat knedlíky a uvařit zelé… Pozvala Hromkovy, Burešovy s jejich tetou Hermínou Procházkovou, dále Svitáčkovy a starého Václavíka…Babička pobíhala po domečku jako duhová kulička a prozpěvovala si. Těšila se, že si zase jednou pořádně popovídá.
Jak se setmělo, vyrazil Škubíno za trpaslíkem Rumělkou, aby ho pozval na poradu, kterou svolal kvůli Čmoudíkovi na dnešní večer na dvorek u babičky Horáčkové. Cítil, že zítra bude úplněk. Trpaslíci projevují kolem úplňku zvláštní neklid. I v tom se podobají kočkám a psům…

15. kapitola

Porada před úplňkovou nocí
Trpaslík Rumělka netrpělivě čekal, až se za kopcem Homolka objeví dorůstající měsíc. Konečně! Vypadal jako úplněk, zítra bude vrcholit. Pro trpaslíky, kočky a psy měl kouzelnou moc už dnes. Nízko nad obzorem se zdál neskutečně veliký. Jak po obloze stoupal, zmenšoval se. Rumělka pocítil nezvyklou sílu. Odlepil se od země a krátké nožky ho neuvěřitelně rychle nesly k tajné díře u plotu, která byla kryta keři a trávou. Prolezl na cestu mezi zahradami a upaloval k hlavní cestě. Seběhl dolů, ale nikoliv až k silnici. Asi v polovině kopce vybíhaly napravo i nalevo vyasfaltované odbočky. Pustil se vpravo kolem kapličky, pak seběhl ze stráně a už byl na skládce řeziva u pily. Proběhl mezi navršenými kládami a cupital si to kamenitou cestičkou rovnou k domečku babičky Horáčkové.
Snížek a Škubíno seděli na zídce u plotu a ve zbožném vytržení se dívali na měsíc. Adélka seděla na lavičce pod jabloní a tvářila se povzneseně, což jí šlo ze všeho nejlépe. Jezevčice Bára ležela na prahu

domečku a pošilhávala po měsíci. Chtělo se jí výt, ale neudělala to. Byla až příliš dobře vychovaná.

Trpaslík Vincenzo, který měl místo rýče nebo motyčky v rukou bidlo na odrážení gondoly, odložil tyč na zem a pohodlně se usadil na polínko. Původně stával na „gipsové“ gondole, ale ta se mu při stěhování z Itálie do Čech někde urazila, zbylo mu jen to bidlo. Hermíně Procházkové to nevadilo. Vincenzo byl rád, že neskončil v popelnici. Trpaslík Zahradníček si sedl vedle Vincenza.

Škubíno odtrhl – zjevně nerad – pohled od měsíce a řekl:
„Koukám, že jsme tu už skoro všichni, zahajuji poradu.“ Nikdo neprotestoval, protože si zvykli, že Škubíno, světák kocour, se ve všem vyzná. Škubíno měl stejně všechno předem vymyšlené. Kotě Čmoudík bude bydlet u babičky Horáčkové. Trpaslíci ho sem zítra převezou na Seppově trakaři. Škubíno byl ale lišák, chtěl všechno navlíct tak, aby si zvířátka myslela, že to záleží hlavně na nich, jak to s kotětem dopadne. Většina ani nevěděla, že nějaký Čmoudík existuje.

„V zahradě u Rumělky žije opuštěné kotě Čmoudík…sami určitě pochopíte, že tam nemůže zůstat. Vyhodil ho tam zlý člověk. Co s kotětem uděláme?“
„Zima je ještě daleko, kotě v zahradě vydrží…“ řekla Adélka.
„Nevydrží,“ řekl rázně Škubíno. „Musíme se předem dohodnout, ke komu půjde…“
„K nám ho nevezmu,“ prohlásila Adélka, „vždyť víte, že bydlím v městském bytě a i s mými lidmi je nás tam už pět! Ať ho k sobě vezme Vendula od Svitáčkových. Ta bydlí v domku!“
„Vendula pořád trhá partu, nechodí mezi nás,“ štěkla Bára.
„Ani já ho k madam Spazier nevezmu,“ řekl Škubíno, „není na ni spolehnutí. Kdybych se neuměl sám o sebe postarat, tak bych byl hubený jako Vincenzovo bidlo.“
„Hlavně, že ti chutná u nás,“ popíchl ho Snížek. Narážel na to, že dobračka babička Horáčková denně chystá něco „na zub“ i pro Škubína.
„Netahej sem malichernosti,“ odfoukl si znechuceně Škubíno.
Všichni se tázavě obrátili na Snížka.
„No, k nám by se to kotě vešlo,“ řekl váhavě. „Neviděl bych to zrovna rád, ale co dělat…“
„Mňau,“ ozvala se neurčitě Jezina. Nikdy toho moc nenamluvila. Mohlo to stejně dobře znamenat souhlas i odmítnutí.

„Haf, souhlasím,“ štěkla Bára.
Přiběhl kocour Kámoš. „Nebudou se tu rozdávat karbanátky?“ zeptal se, protože z chaloupky to stále vonělo. Podívali se na něj tak, jak se díváme na „výrobce trapasů“. Neodpověděli mu.
„Rumělko, zítra, až vyjde úplněk, převezete na Seppově trakaři Čmoudíka na tenhle dvůr,“ řekl Škubíno. „Ostatní trpaslíci jsou srdečně zváni, pomůžou Čmoudíka vézt.“
„Budou se podávat aspoň koláčky s jogurtovou polevou?“ zeptal se Kámoš.
„Nebudou,“ řekl rázně Škubíno.
„Nic pro mě, zítra mě nečekejte,“ broukl zklamaně Kámoš.
„Uhodl jsi, nečekáme tě,“ mňoukl jedovatě Snížek. Tenhle malý křivonohý kocourek dovedl být pěkně pichlavý.
„Tímto rozpouštím dnešní poradu,“ prohlásil na závěr Škubíno a zmizel za Kámošem a Snížkem kamsi do noci. Adélka byla natolik městská kočička, že za nimi neběžela, ale zůstala spořádaně sedět na lavičce.
Rumělka s Vincenzem a Zahradníčkem si vyprávěli neuvěřitelné trpaslíkovské historky. A Čmoudík na zahradě mohl být klidný. Je v dobrých „tlapkách“ zvířátek z naší čtvrti…

16. kapitola

Úplněk – přesun Čmoudíka
Byla sobota. Zítra má babička Horáčková narozeniny. Pozvaní hosté se těšili, protože babička byla skvělá kuchařka a hostitelka.
I starý Václavík se chystal. Ze staré vyřezávané almary vyndal oblek a pověsil ho na ramínko venku na hrušku, aby z něho do zítřka vyčichl naftalín. Zvířátka dnes měla jiné starosti…
Za úplňkových nocí, to se dějí divy! Po střechách leckde bloumají náměsíčníci, odborně somnambulisté, na dvorech domků vyjí psi, kočky se vypravují na bezcílné toulky krajem, stejně tak zahradní trpaslíci. Ti sice ožívají každou noc, ale to na zahrádkách pracují. K pobíhání je láká jedině úplněk. To víte, že asi neběhají po městě, tam by neunikli projíždějící hlídce městské policie – i když člověk nikdy neví. Takový trpaslík se mihne jako kočka nebo kuna, šup – a už je někde přikrčený v temnotě.
Trpaslík Rumělka za úplňkových nocí navštěvoval trpaslíka Vincenza a Zahradníčka. Dnes měl ovšem důležité poslání – a to přesun Čmoudíka.

Zahradní trpaslíci se shromáždili v zahradě u Rumělky. Na cestě mezi zahradami stál malý trakař trpaslíka Seppa.
Čmoudík se na něj díval nedůvěřivě. Vycítil, že se něco chystá. Nejdříve ho nakrmili tím, co přinesli od Míny a Lindy. Potom řekl bodře Rumělka: „Pojď, kočičáku, Sepp tě povozí na trakaři.“
„Mňau, nechci,“ kvikl Čmoudík a přikrčil se.
„Nedělej problémy,“ řekl rázný Pracant a chytil Čmoudíka za tlapku.
„Mňaúúú, né, né, né,“ naříkal Čmoudík. Zoufalé volání kotěte přilákalo kočky Mínu
a Lindu. Chvilku sledovaly celé to mňoukavé divadlo. Potom Mína povídá:

„Kotě, zítra sem přijede člověk se sekačkou, nevím, nevím, kam se tu v zahradě schováš…“
„Ten člověk má velkého psa a ten tě sežere,“ strašila ho Linda. Čmoudík přestal naříkat a vykulil polekaně očka.
„Kočky mají pravdu,“ přidal se Světluška.
„Ja, ja, recht recht,“ přisvědčoval Sepp.
„Neboj se, trpaslíci tě schovají u Škubína,“ zpracovávala Čmoudíka Mína. „Škubína přece znáš…“
Čmoudík Škubína znal a věřil mu. I kočkám a trpaslíkům může věřit…
„Chci za Škubínem,“ prohlásil k úlevě všech. „Tak rychle, nezdržovat,“ popoháněl je trpaslík Pracant. Usadili pod zahradou Čmoudíka do Seppova trakaře.

„Ja, gut, gut,“ uklidnil je Sepp, když projevili obavy, jestli kotě vůbec uveze. Mína a Linda zmizely do noci a trpaslíci se roztáhli po cestě jako štafeta, aby je nikdo nepřekvapil.
První šel Rumělka, protože cestu dobře znal. Asi pět metrů za ním svítil Seppovi na cestu Světluška, následoval Sepp s trakařem, kde se krčil Čmoudík. O kus dál za nimi rázoval Pracant a průvod uzavíral Kytičkář.
U pily vyhlížel Škubíno. Čmoudík radostně zamňoukl – a převrhl trakař.
„Mein Gott, das ist schlecht!“ lamentoval Sepp.
„Žádný schlecht, všechno je naopak dobré. A ty, Čmoudíku, znovu nasedni a jedem!“ zavelel Škubíno.
Trpaslíci přidali do kroku a zanedlouho vjeli postranními vrátky na dvoreček k babičce Horáčkové. Měsíc svítil jako na objednávku, podoben dozlatova upečenému lívanečku. Babička Horáčková naštěstí nebyla náměsíčník, po celodenním shonu tvrdě spala, netušila, co se na dvorečku děje.

Usadili Čmoudíka na polštářek, který Bára pohotově a nenápadně vynesla během dne z chaloupky. Zvířátka i trpaslíci se sesedli kolem a čekali, co řekne Škubíno. Ten zas pošilhával po měsíci, úplněk si nemůže nechat ujít. Za vrbičkami se objevil Kámoš, aby se přesvědčil, jestli se přece jen nepodávají karbanátky nebo polévané koláčky. Báře se zase chtělo výt na měsíc, ale dřívější přísná výchova u pouťové stánkařky jí to nedovolovala. Kdesi v dálce táhle vyl pes Jedák. Psi z Levonosů mu odpovídali. Konečně Škubíno promluvil:
„Do rána tu někdo musí Čmoudíka hlídat…“
„Já,“ tlumeně štěkla Bára.
„Já taky,“ přidala se Adélka, „teda jestli se mi podaří utéct.“ Snížek si myslel své, věděl, že se Adélka spíš bojí, ale pichlavou poznámku si odpustil. Ježina mlčela.
„Já chci pohádku,“ zaskočil je Čmoudík.
„Odkud zná pohádky?“ zasyčel Škubíno.
„Mína a Linda mu na zahradě nějaké předly…“ vysvětlil Rumělka.
„Rumělko, je to teď na tobě,“ řekl Škubíno tónem, který nepřipouštěl námitky.

Škubíno, Snížek a Kámoš zmizeli do noci. Plachá a nevypočitatelná Jezina si ke Čmoudíkovi sedla a začala ho jazýčkem umývat. Čmoudík přivřel blaženě očka a představoval si, že je to jeho maminka. Byla také černá jako Jezina.
Trpaslíci dali hlavy dohromady, šeptem se radili a potom Rumělka řekl:
„Čmoudíku, budu ti vyprávět o malém kocourkovi Boníkovi, jak si musí dávat pozor na vychytralé kocoury, jako je Kámoš, jak se může něco potřebného naučit od koček, jako je Jezina nebo Adélka, jak může kamarádit jen se známými psy, jako je Bára a jak by to s ním mohlo špatně dopadnout, kdyby utekl do lesa.“
Les tu byl opravdu blízko, kdo ví, co by Čmoudíka mohlo někdy napadnout…
Trpaslíci se pohodlně usadili na polínka a Rumělka začal vypravovat.

17. kapitola

Vyprávěnka trpaslíka Rumělky o tom, jak kocourek snědl měsíc a co z toho bylo

Žil malý zrzavý kocour Bonifác. Říkali mu Boník a žil si jako v bavlnce. Dědeček s babičkou ho našli opuštěného na tržišti v nedalekém městě a chtěli mu všechno vynahradit. Kocourek byl jejich jediná radost.
Dědeček a babička bydleli v chaloupce u lesa docela sami, když nepočítáme těch pět slepic, které pobíhaly na louce za chaloupkou.

Z vesnice běhával za Boníkem kocour Alfons, kočka Mihule a štěně Ajax. Na Alfonse volali „Alfi“, na Mihuli „Míšo“ a na Ajaxe „Ájíku“. Mihule dostala jméno podle toho, že byla plachá a jen se vždy mihla – a nebyla k vidění.

Ájík si s Boníkem hrávali na honěnou a na schovávanou. Ájík kocourka brzo našel, protože už uměl jít po čichu jako dospělí psi.
Mourovatý kocour Alfi byl škodolibý a Boníkovi vždy něco provedl a namluvil. Když tomu Boník věřil, Alfi se mu vysmíval. Třeba mu řekl: „Boníku, vidíš tamtu divnou kytku?“ a ukázal na šťovík. „Když si pořádně ukousneš a polkneš, sníš všechnu kočičí moudrost světa a budeš ve vsi nejchytřejší.“
Boník mu uvěřil. Pak ho bolelo bříško a zvracel. Polekal babičku, která hned chtěla vypravit dědečka do města k zvířecímu doktorovi, aby kocourkovi přivezl léky.
„Ale babičko,“ uklidňoval ji dědeček, „Boník snědl asi nějakou trávu. To kočky dělají, když si potřebují vyčistit žaludek.“
„Dědečku, on nechce ani smetánku,“ lamentovala babička.
„Jen ho nech, až bude mít hlad, tak si sám vezme,“ řekl dědeček. A měl pravdu.
Boník sám začal lízat z mističky smetanu. Nechtěl už spolknout všechnu kočičí moudrost světa. Miska sladké smetany mu stačila. Na plotě seděl Alfi a vysmíval se mu.
„Boníku, ve smetaně není kočičí moudrost světa. Navždycky zůstaneš hlupákem!“
Boník, s vousky od smetany, upřel svá zrzavá očka na Alfiho.
„Já jsem ještě maličký, nechci všechnu kočičí moudrost světa, mám na to malou hlavičku. A tys moudrost světa snědl,"
Alfi se trochu zarazil, ale pak drze prohlásil:

„Jak o tom můžeš pochybovat? Jsem nejchytřejší kocour ze vsi… Boníku, podívej, za kůlnou se ti vysmívají myši, jdi je prohnat!“
Boník věděl, že myši se nesmějí kočkám smát, musí se koček bát a ctít je. Vyrazil, co mu nožky stačily, za kůlnu. Alfi seskočil z plotu a hltavě dolízal smetanu. Pak se přehoupl přes plot a zmizel.
Boník žádné myši za kůlnou nenašel. Když se vrátil ke své mističce, podivil se. Kam zmizela smetánka?!
Jindy zase na zahrádce pod ořeším poskakoval Alfi a mával na Boníka, aby běžel k němu. Boník příběhl. Alfi poskakoval kolem divné koule, z níž do všech stran trčely ostny.

„Co to je?“ divil se Boník.
„Míč na pravý kocouří fotbal – ale pouze pro kocoury drsňáky, a to ty zdaleka nejsi,“ přejel pohrdlivým pohledem Boníka.
„Já jsem už dost velký,“ řekl uraženě Boník.
„Tak si kopni!“ vyzval ho Alfi a škodolibé plamínky v jeho zelených očích zasvítily.
Boník trochu ustoupil, aby dodal kopnutí tu pravou sílu. Potom poskočil dopředu a tlapkou sekl do koule. Koule ho popíchala.
„Au, au, mňau, mňau, úúú, ííí,“ naříkal. Třepal tlapičkou a rozhlížel se po Alfim. Ten zatím na dvoře vylizoval jeho misku s rohlíky namočenými ve vlažném mléku. Boník přikulhal na dvůr.
„Co to bylo?“ pofňukával Boník.
„Ježek. Umí se takhle stočit do koule a vypadá jako pichlavý míč.“
„Tys to dobře věděl, že mě koule popíchá…“ vyčítal Boník.
„Věděl. A teď už to víš i ty, že do ježků se nekope,“ smál se Alfi.
„Jsi zlý,“ zavyčítal Boník.
„Kdepak, jen tě učím,“ naparoval se Alfi.
To Mihule-Míša byla mnohem hodnější. Trpělivě vysvětlovala, co takový kocourek může a nemůže, kde na něho číhá nebezpečí. Varovala ho před lovením vos a včel, poučovala ho, že v nedalekém lese číhá na koťata nebezpečí – kuny, lišky, divočáci, myslivec. Nedoporučovala mu ani chodit do vsi, protože tam jezdí auta a uprostřed vsi je rybník, kde by se mohl utopit, kdyby ho tam zahnal nějaký zlý pes. Slíbila mu, že ho naučí chytat myši. Mihule však měla málo času. Bydlela na statku a tam je práce pro kočku vždycky dost.
Pejsek Ájík nebydlel sice daleko, ale bedlivě ho hlídala maminka, fenka Asta. Ájík nemohl běhat za kocourkem každý den. Jedině kocour Alfi měl času dost a Boník ho na dvoře viděl i několikrát za den. Babička s dědečkem Alfiho nevyháněli.
„Ať má náš Boník nějakého kamaráda,“ říkávala babička a přivírala oči nad tím, že mlsný Alfi se chodíval hlavně najíst.
Boník měl hezkou plechovou mističku s tmavomodrou glazurou a žlutými kvítečky po okrajích. Vypadalo to jako kruh hvězdiček. Boníkova mistička se plnila samými kočičími dobrotami. Jednou mu tam babička klepla vaječný žloutek.

„To abys měl pěknou srst,“ řekla a pohladila ho po zádíčkách. Alfi číhal na plotě. Babička ho uviděla a zůstala pro jistotu chvilku stát na prahu, aby mu kocour žloutek neslízal.
„Tak se do toho hezky pusť, bude ti to chutnat. Podívej, vypadá to jako měsíček na obloze…“
Boník drsným jazýčkem protrhl blanku žloutku a lízal. Chutnalo to, byla to doslova dobrota. Babička zašla do dveří. Alfi seskočil z plotu a vrhl se k misce. Chvilku se s Boníkem u misky strkali a vrčeli. Nedivte se, i kočky dovedou u jídla vrčet, aby jim ho ten druhý nevzal. Naráz byla mistička prázdná. Alfi si utřel tlapkou vousky a povídá.
„Ták…teď jsi snědl měsíček! A to je moc a moc zlé…“
„Jak to?“ nechápal Boník.
„Všiml sis někdy měsíce na obloze?“ zeptal se Alfi.
„No…trochu…“ přiznával Boník.
„Byl žlutý a kulatý?“ pokračoval v otázkách Alfi.
„Byl…“ znejistěl Boník. Sice se mu zdálo, že není měsíc vždycky jen kulatý, a také si nebyl jistý, jestli se ukazuje na obloze každou noc, ale když to říká Alfi…i babička povídala, že je v misce měsíček, tak nějak to říkala…
„Udělal jsi hroznou věc,“ pokračoval Alfi, „připravil jsi zvířata i lidi o měsíc. Což lidem je to jedno, ti mají baterky a žárovky – ale zvířata?“
„Babička by mi pravý měsíček k jídlu nedala,“ usoudil moudře Boník. „Babička je hodná a měsíček by zvířátkům a lidem nevzala…“
„Co tě vede! Asi jí spadl někam na záhon, tak ho zvedla a dala ti ho do misky,“ rozvíjel úvahy Alfi. V duchu se škodolibě smál, když viděl, že tu Boník provinile sedí jako hromádka neštěstí.
„To není pravda!“ vymňoukl náhle Boník. „Proč by byl tak maličký?“
„Pádem z nebe, a to je nějaká výška, se strachy scvrkl…“ řekl Alfi. „No, uvidíš sám. Jestli na obloze dneska v noci měsíc nebude, tak jsi ho slízal. To zvířatům a lidem radši nechoď na oči a někde se schovej…“ Alfi přeskočil plot a zmizel. Měsíc měl vypozorovaný a předpokládal, že dneska opravdu svítit nebude. Ono by nakonec nebylo špatné, kdyby Boník utekl. Alfi by se pak nastěhoval k babičce a dědečkovi a měl by se jako král…Alfi by se pak nastěhoval k babičce a dědečkovi a měl by se jako král…Alfi totiž pocházel z hospody a moc času na něj neměli. Často mu ani nedali najíst. Zapomínali na něj.

18. kapitola

Dárek od zvířátek k narozeninám
V neděli ráno si babička Horáčková přivstala, aby stihla nakrájet dort, narovnat na tácky linecké koláčky, namazat jednohubky, úhledně naskládat na velké tácy chlebíčky. Sekanou upekla už předevčírem, vepřové včera, dneska musí do oběda stihnout uvařit zelí a bramborové knedlíky.
Vyšla na dvorek, aby se poohlédla po Báře, Jezině a Snížkovi. Ani jeden z nich nespal doma, kde měli v předsíňce pelíšky. Všichni tři v noci odešli ven sklápěcími dvířky, pro ně zvlášť udělanými.
Co to? Na prahu zvířátka nesedí…kdepak asi jsou? Támhle! Co tam dělají?!
Bára a Snížek sedí u polštáře, bůhví, jak se ten polštář dostal ven, a na něm leží Jezina…a…a…to není možné! Jezina zahřívá nějaké šedočerné kotě! Kotě vypadá tak na stáří mezi třemi a čtyřmi měsíci…Jezina žádná koťata na jaře přece neměla…Kde se tu takové kotě vzalo!?
„Jezino!? zvolala babička Horáčková, „Tys někomu sebrala kotě?“
Jezina mlčela. Nebyla to mluvící kočka.

Jako na zavolanou se za vrátky objevil Škubíno. Přehoupl se přes plot a řekl:
„Dobrý den. Všechno nejlepší k narozeninám. Kotě je dárek. Jmenuje se Ćmoudík.“
„Škubíno, aspoň ty mi řekni, kdo sem to kotě dal. A za přání děkuji..“
„Kotě vyhodil zlý člověk z auta…“ řekl stručně Škubíno.
„Kde?“ zeptala se babička.
„Tady někde,“ zalhal Škubíno, protože by to jinak bylo dlouhé vysvětlování a Škubíno lidem nerad něco zdlouhavě vysvětloval. Lidé měli rozhodně větší slovní zásobu než měl on a byli většinou hrozně zvědaví.
„Neboj se,“ zamňoukl ještě Čmoudíkovi do ucha. Spokojeně sledoval, jak babička Horáčková bere vyděšené kotě do náruče a říká mu:

„Ty můj malý drobečku, přece tě tu nenechám umřít hlady…a zůstaneš u nás, jsi můj dárek od zvířátek k narozeninám…“
A zvířátka šla jako procesí za ní do chaloupky. Pustila je pouze do předsíňky, protože v kuchyni i v pokoji měla na bílých ubrusech přichystané pohoštění pro gratulanty.
Báře nasypala psí granule, kočkám kočičí a Čmoudíkovi nalila smetanu. „Lízej,“ přikázal mu Škubíno a popostrčil Čmoudíka k talířku. Ten jen nedůvěřivě očichával nezvyklou pochoutku. Škubíno byl kocour činu. Když se babička Horáčková nedívala, uštědřil Čmoudíkovi kočičí štulec, až vykvíkl a namočil si nosánek do smetany. Olízl se – a najednou se pustil s chutí do jídla. Babička Horáčková uslyšela jeho kvíknutí a ohlédla se:
„Snad ti neubližují, drobečku,“ řekla, přestože jí bylo jasné, že Čmoudík neodpoví, není to mluvící kocourek. To jen Hromkovi a Hermína Procházková měli štěstí na mluvící kočky…

Po jídle se Čmoudíka ujala znovu nevypočitatelná Jezina. Čistila mu jazýčkem nosánek a „česala“ mu hlavičku. Škubíno zaujal strategické místo na hranici dříví, aby měl přehled. Viděl odtud i za vrbičky, kde se krčil kocour Kámoš a zevloval pes Jedák. Čekali. Neomylně cítili, že hostům leccos od úst spadne.
Pozvaní hosté se scházeli před polednem. Přinášeli kytice, bonboniéry, balíčky kávy, lahvinky, pleťové krémy, spreje a mnohé zbytečnosti, kterých se doma potřebovali zbavit, jako vázičky, nevkusné sošky, obrázky krajinek od trhovců, umělohmotné talířky, křiklavé prostírání. Madam Spazier, neboli Hermína Procházková, darovala desku s operními áriemi, přestože babička Horáčková neměla gramofon. Starý Václavík přinesl zaprášený samorost, který mu stejně padal doma na hlavu.
Hermína Procházková všem ochotně zazpívala a nehodlala tak brzy zmlknout. Proto jí neustále nabízeli něco k zakousnutí, aby nemohla zpívat.

Zvířátka čekala na dvoře nebo v sadě a Kámoš s Jedákem za vrbičkami. Rozjařená babička Horáčková, s ruměnými tvářemi a v bílé zástěrce, každou chvilku vybíhala a nosila jim zbytky. Co nechutnalo kočkám, přebrala Bára a co nechtěla, schlamstl Jedák, který fungoval jako spolehlivý odpadkový koš. Všechno v něm zmizelo.
Z oslavy narozenin se nejdříve odporoučeli Svitáčkovi, protože Alenka a Katka musely brzy jít spát. Alenka chodila do 1. třídy, Katka do třetí. Páťák Marek musel s nimi, i když protestoval. Nebylo mu to nic platné, pan Svitáček byl neúprosný. Doma je čekala zavřená Duňaša, venku kočka Vendula, která „trhala partu“, nezúčastňovala se večerních hovorů zvířátek na dvorku babičky Horáčkové. Dále je čekalo morče Pískátko, štěně Valda, černé prasátko Pošmura, koza, na jejímž jméně se Svitáčkovi neshodli, pro děti to byla Bělka, pro pana Svitáčka Trdlo a pro paní Svitáčkovou, která ji dojila, to byla „ta můra rohatá“. Nesmíme také zapomenout na Svitáčkovy slepice a králíky. Bylo tedy dost důvodů, aby odešli jako první.
Za nimi odešli Hromkovi. Monča nesla v náručí brblající Adélku, která tu chtěla spát. Burešovi se ještě zdrželi, protože tetička Hermína Procházková začala vzpomínat na svou minulost operní pěvkyně a byla k nezastavení. Burešovým bylo trapné ji nechat „na krku“ babičce Horáčkové, tak seděli dál. I starý Václavík se zdržel, měl slíbenou „vejslužku“, když žije tak sám. Znamenalo to, že si ponese domů pár balíčků nesnědených dobrot. Chtivě sledoval zbylé chlebíčky, plátky sekané a linecké koláčky. Byl rád, že Burešovi si už jídlo nepřidávají. Seděli jako na trní, Pepík se nudil a Hermína Procházková byla v duchu jinde, ve „svém světě“, ve světě opery. Starý Václavík tedy mlčel a zasněně hleděl na zbývající jídlo. Něco takového jedl naposled za života nebožky ženy. Po její smrti přešel na konzervy, uzeniny a polévky ze sáčku.
Hermína Procházková si nalila víno, zhluboka se napila a chystala se zazpívat. Přítomní ji bezmocně sledovali, neschopni jí to rozmluvit. Škubíno seděl na okně. Věděl, co na jeho paničku zabere. Hermína se nadechla a spustila. Škubíno na okně se vřískavě přidal. Pak nasadil své oblíbené.
„Madam Spazier ví, kde je la Scala,
chtěla tam zpívat, ale moc mlaskala!
Mňauuu, mňauuu, tralala!“
„I ty jeden uličníku!“ zvolala Hermína Procházková. „Kde mám tu měchačku?!“ Rozhlédla se a uvědomila si, že svou malou měchačku na jíšku má doma.
„Počkej, až tě chytím!“ láteřila a vyběhla ze dveří. Škubíno na ni ještě udělal „dlouhej nos“ a upaloval ke zděné chatce v zahradě Burešových. Hermína Procházková za ním. V závěsu běželi Burešovi a nakonec Pepík, který nesl pro tetu také malou „vejslužku“.
„Tak to abych se teda jako taky zvedal, že jo,“ prohlásil konečně starý Václavík.
„Nemusíte pospíchat, sousede,“ řekla ze zdvořilosti babička Horáčková a chystala mu balíčky. V duchu byla ráda, že už taky půjde. Jeho parádní oblek slabě páchl naftalínem a zatuchlinou staré nevětrané skříně.
Václavík naskládal balíčky do igelitky, když se babička Horáčková nedívala, dopil bleskurychle nedopité skleničky, do úst si nacpal zbytek sekané z jednoho talíře, zahuhlal něco jako „na shledanou“ a vrávoravě odcházel ke své chaloupce, podobné šedivé houbě – prašivce, milosrdně obklopené šťavnatou květnovou zelení. Kocour Kámoš se přejedl a odpočíval u vrbiček. I pes Jedák měl břicho vyduté jako plnou nákupní tašku. Však tam toho dneska naskládal!

Z pohledu lidí i zvířátek se narozeniny babičky Horáčkové vydařily. Hlavně, že Čmoudík našel domov. Konec.

Evičko moc děkujeme. Nikdy na Tebe nezapomeneme. Věříme, že jsi tam někde, za Duhovým mostem, našla klid, mír, krásnou přírodu a dobrou společnost svých dávno zemřelých blízkých i kočiček.
S láskou vzpomínáme

Také napsala
Já, Žofie Karbanátková –1 až 23
Kouzelný kafemlejnek - 1 až 5

Zpět