První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

24. října 2009, Ing. Jiří Plesnivý čili Honest Injun

(kočka, která na mě pohlédla s nadějí)

G. J. Caesar prý kdysi poté, co dobyl Řím, prohlásil Veni, vidi, vici – Přišel jsem, uviděl jsem, zvítězil jsem. Já, o cca 2000 let později můžu leda říct Veni, vidi, fefelli – Přišel jsem, uviděl jsem, o/zklamal jsem.
Píše se mi o tom těžko. Znám fakta, ale nevím, co s nimi, aby se to vešlo do jednoho ne moc dlouhého článku pro tuhle „cat site“. Ač by asi stačila ta výše uvedená parafráze.

Na podzim 2006 jsme šli do jednoho kočičího útulku, z něhož byl o něco dříve odnesen kocour tam zvaný Charlie (později Čára ...tohohle kočičího hrdinu možná znáte z příběhů, v nichž figuruje další udatný rek, totiž Matěj). Už ani nevím proč. Ocitl jsem se v kočičím útulku podruhé v životě. Ten prvý mě „udivil“, zde jsem naplno pocítil...co vlastně? Že je to takovej kočičí koncentrák? Tak nějak, ALE: PROBOHA – NIC PROTI provozovatelům toho útulku! Dělali co bylo v jejich silách! A zachránili spoustě koček životy asi doslova dost „holý“. Vonělo to tam kočkama? No... vono jich bylo prostě MOC na jednom místě, v jednom příliš malym prostoru, kterej přitom každýmu z těch tvorů chyběl. A stejně byl ten útulek nakonec převálcován lidskou nenávistí z nedalekého činžáku. Že prej ty kočky smrděj...Ale to už je jiná neveselá historie.

Přišli jsme tam a cítili bezmoc – vezmeš si jednu kočku nebo kocoura – a co ti ostatní co tam zbydou?
Posedávali – polehávali kde se dalo, po skříních, válendách, stolech, židlích...bylo cítit, že prostoru mají málo. Služebně starší zvířata (mazáci) spala na patrně privilegovaných místech... Mladší nebo hierarchicky níže postavené kočky tak různě poposedávaly nebo popocházely anebo taky jen tak ležely. Koťata tam nebyla skoro žádná – po těch ovšemže poptávka u lidí toužících po kočičím tvoru největší –- je v nich prostě ještě naděje. Ostatní se tam tak různě šmrdolili a stejně nebylo kam utéct (na oknech byly nezbytné sítě). A i kdyby utekli, co by je čekalo...Nejspíš úzkost, hlad, nenávist lidskejch debilů, bídné chcípání.

Brzo po příchodu mi jedna kočka padla do oka, asi protože se mi do očí zpříma podívala. Byla smutná. Zeptal jsem se jedné z pracovnic útulku, zda si ji můžu pohladit.
„Ale jasně že můžete! Budou jenom rádi!“
Jak se jmenuje, zeptal jsem se. „To je naše Dáma. Ta už je tu dlouho...dlouho.“
Hm, dáma. Tak jsem k tý kočce opatrně přistoupil, řek jí Ahoj Lady a začal jí hladit. ......
Byla skoro nevěřícná, že si jí vůbec někdo všímá.
Nebyla nijak „krásná“, žádnej modelkovskej typ na kočičí molo. Měla cosi s okem, nějaké dávné poranění.
Hladil jsem ji a začínal mít vztek při vědomí, že si ji stejně vzít nemůžu. Že ji tam budu muset nechat. Pronajímatelé mého bytu si nepřáli žádná domácí zvířata – mohl jsem to přání obejít? Asi ano, ale hlavně jsem byl v té době zchudlý a měl peníze sotva na vlastní živobytí. A ještě k tomu kočku? navíc nikoli „nemladou“, ale starou, tedy vyžadující víc péče...

Po cca hodině jsme už museli jít. „Tak ahoj, Lady. Neboj, já zas přijdu,“ řekl jsem jí, ale ani nevím, zda jsem tomu věřil.

Už jsem tam nikdy nepřišel. Asi už je mrtvá. Kočka, která na mě pohlédla s jistou nadějí.
Ta dáma z útulku, co se na mě podívala tak, že srdce mi usedlo.
Lady von Asylum. A já ji zklamal.

Pokud si nějakou kočku opravdu nechcete - nebo nemůžete - vzít, NECHOĎTE jen tak na jednu návštěvu do útulků. Způsobíte tak bolest na obě strany. A pokud jste takoví emociokreténi jako já, nikdy na to nezapomenete. Na tu nebo jinou kočku, která na vás pohlédne s nadějí, vy jí cosi nejasného přislíbíte, třeba že se na ni aspoň přijdete ještě podívat (jak za vězněm do lochu) a pak už neuděláte ani to, ať z jakýchkoliv důvodů. Pomozte jinak – pošlete peníze, krmení, stelivo, hračky, škrabadla, záchůdky, deky, cokoliv.
Anebo dejte kočkám sebe: choďte do útulků pravidelně, přihlaste se na dobrovolnou práci a pak s kočkama kamaraďte a buďte pro ně partneři, ALE nechoďte do útulků, pokud nemáte sami v hlavě a ve svých věcech jasno.
Bolí to, bolí - a koho víc?
Just another sad old cat ... (slyším v hlavě parafrázi dávného textu Pink Floyd na LP Animals.)

Jen se to snažim i po těch třech letech vydejchávat.
Jenže to tý Lady tehdy nepomohlo!
Dámě z útulku. Tý nemladý kočce, která na mě pohlédla s nadějí.
A já ji tam nechal. Je mi to líto. A asi už není kam se omluvit. Komu říct „Sorry“.
A i kdybych to řek...
Veni, vidi, fefelli.
DO HAJZLU!

Zpět