Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Příběh Fouska alias Jana Husa
16. října 2009, Miri Kocurová
Zazvonil zvonek a za dveřmi stojí příjemná starší paní. Má doma koťátko.Vzala ho venku 3 klukům a doma ho mít nemůže, má pejska a on kočičky nerad, co s ním. A tak začala vyprávět co vlastně viděla.
Když šla jako obvykle venčit svého starého mrzutého pejska, zaslechla nářek. Bylo jí to divné a tak šla za tím. Co uviděla, jí vzalo dech. Tři dvanáctiletí chlapci se bavili tím, že malé černobílé koťátko opalovali zapalovačem. To tak naříkalo, až srdce usedalo. Přesto to nikomu z kolemjdoucích nevadilo a každý raději sklonil hlavu k zemi a rychle prošel. Paní se však tohle chování nelíbilo a spěchala k chlapcům. Ten se zapalovačem dostal facku, až si málem sedl na zem. Koťátko jim sebrala a pro jistotu s ním rychle zmizela v domě. Prcek kvůli pejskovi skončil v koupelně a paní přemýšlela kam s ním. Ven už ho pustit nemohla, protože kluci by si jej zřejmě znovu chytili a dílo by asi dokonali. A tak šla na veterinu. Tam už nás znají a poslali ji k nám. A tak přišla s prosíkem a čekala co bude.
Jeho osud se mnou hnul a tak, přestože jsme přeplnění, jsem slíbila prcka přijmout. Paní spěchala domů se zapůjčenou přenoskou a s o starost lehčím srdcem. Prcek vypadal docela bez úhony, jen chloupky a fousky měl opálené. Začala jsem mu říkat Fousek. Ráno jsme zajeli na veterinu a po prohlídce bylo jasné, že až na pár blešek v kožíšku, je jinak v pořádku. Bohužel, ale doma prcek nechtěl jíst. Druhý den už bylo jasné, že ani nepije a jen apaticky leží. Honem šup zpátky na veterinu, jestli není něco špatně. Po podrobnější prohlídce nám veterinář řekl, že Fouskovi opravdu nic není. Ale podle rozšířených zorniček to vypadá na pořádný šok.Uvidí se, jestli se z něj dostane. 
Chudáček, kdyby ho ta paní nechala venku, tak by tam nepřežil. A pak nastal kolotoč léků, krmení a napájení inj. stříkačkou. Fousek ale pořád nic. Zorničky rožšířené jak dva koláče přes celé oči a totální apatie. No nic, zkusíme tě dát mezi ostatní. Když jsi zdravej, tak tě snad ostatní raubíři proberou. Pořád nic. Kam jsem ho položila, tam jsem ho našla. Už byl hubenej, kost a kůže. Do tlamičky jsem mu násilím cpala teplé kočičí mlíčko, převařenou vodu, vitamíny, stopové prvky a rekonvalescent pastu. Bránil se, uhýbal, ale nic mu to nebylo platné. Když jsi to vzdal ty, tak já určitě ne! Po pár dnech rezignoval a přestal uhýbat. A tak jsem vyměnila mlíčko za mixovanou konzervičku. 
Na veterině dostával injekčně další vitamíny a podkožní infuze. To se mu už nelíbilo a začal vřískat. Hurá, přece jen nějaká reakce. Taky musel na záchod a tam se jde kolem misek s vodou. Dost mě překvapilo, že hledal záchodek a nešel jen tak někam do rohu. Když se vracel, tak se u misek zastavil. Očichal je a já s napětím čekala, jestli se napije. Nic! Lehnul si k nim a položil bradu na jednu z nich. Od té chvíle to bylo jeho stálé místo.
Udivilo mě to. Je to totiž nejfrekventovanější místo v bytě u dveří do obýváku, kde nonstop prochází kočky i lidi a navíc tam kočky chodí se napít. Každá, která šla okolo do něj drcla, otřela se o něj, olízla ho nebo jen tak malínko kousla - a že jich u nás doma dost. A Fousek držel. Asi po týdnu jsem ho jako obvykle nakrmila stříkačkou, položila na zem a šla chystat baštu ostatním. Když jsem dala talířky na zem, najednou jsem si všimla, že Fousek sedí mezi ostatními. Už jsem se těšila, že bude jíst, ale jenom se díval. Škoda. A tak jsem ho znovu nakrmila injekční stříkačkou. Kočky si nacpaly bříška a začaly se trousit do obýváku a umývat se. Najednou koukám a Fousek jde do kuchyně. Očichal všechny
talířky i misky a světe div se! začal opatrně ochutnávat. Z každého talířku i misky trošku. Jen jedno dvě sousta a další miska nebo talířek. Měla jsem radost, ale i tak to bylo málo. Pro jistotu dostal večerní jídlo i vodu zase stříkačkou a šla jsem spát.
Jaké bylo ráno mé překvapení, když v hloučku šmrdolících se koček čekajících v kuchyni na ranní baštu, byl i Fousek. Čekala jsem, že bude zase jen koukat, ale zastrčil hlavičku mezi ostatní do talíře a baštil s nimi. Huráááááá. Máme vyhráno. Přece jen nás lidi nezatratil a nevzdal život mezi námi.
Od té doby se už vše měnilo jen k lepšímu. Pomalu se stal normálním koťátkem, které vítá s ostatníma u dveří a žene se do kuchyně, jen co uslyší cinknout talířky. Už si i hraje s ostatníma a když ho mazlím, tak přede jak motůrek. Dokonce si občas pro pomazlení přijde i sám. Přece jen
pochopil, že všichni lidé nejsou zlí a nabyl k nim ztracenou důvěru.
Vzpomínkou na škaredé chvíle je pouze ta jeho hubenost, ale však my ho vykrmíme. Hlavně, že se přesvědčil, že mu od nás, lidí, nic špatného nehrozí a že mezi lidmi je přece jen dobře. Snad i pro něj se najde domov, kde na něj budou hodní a vynahradí mu všechno to trápení, které z lidské, byť i dětské ruky, okusil. Fousek čeká na nový domov v depozitu Kočky Bohumín mini útulek