Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Jak jsem utrpěla šok
10. září 2005, Jana Petrželková
pokračování příběhu o ztraceném Matějovi,
Jak jsme přišli o kocourka Matěje, hledali ho a nenašli už všichni návštěvníci těchto stránek asi vědí a všichni majitelé kočiček a kocourků asi chápou moje pocity, ale tentokrát bych chtěla napsat něco pro ty, co doma žádné zvířátko nemají. Moc veselé to nebude, spíš naopak.
Ze spousty důvodů už moc nevěřím že by se Matěj ještě vrátil, i když naděje umírá vždycky až poslední a důležité je nesložit úplně ruce v klín, nevzdat to a dělat cokoliv, zkoušet to. Trávím teď teda hodně času na internetu a snažím se dohledat všechny možné i nemožné útulky pro zvířata jestli se někde Matěj neobjeví jako nový přírůstek, hledám v inzerátech kde se kočičky nabízejí k prodeji či darování, sama podávám inzeráty atd.
A teď přijde moje ostuda: ač bydlím jednu stanici tramvají od jistého útulku, teprve
z internetu jsem se dozvěděla, že vůbec existuje . Na www stránkách jsem zjistila, že 8. srpna začali „nabízet“ mourovatého kocourka, cca rok starého, nalezeného kastrovaného, zdravého – měli ho pod jménem Hugo. Proč ne Hugo, to je docela dobré jméno pro kocoura, Matěj sice věděl jak se jmenuje, ale byl hloupoučký a neuměl to říct……tak proč by se event. nemohl jmenovat Hugo! Byla připojená i fotka, ale nebyla tak zřetelná, abych mohla s jistotou říct, že to náš Matěj není, navíc zde byla podobnost ve věku, v kastraci (!), v době nalezení a je to od nás co by kamenem dohodil nebo co by kocour doběhl, zkrátka jela jsem se na milého kocoura podívat. V domě kde je útulek musíte za kočičkama nejprve do suterénu a pak do přístavku ve dvoře. Každému návštěvníkovi je třeba chodit otvírat domovní dveře zvlášť a zase každého extra vyprovázet, ačkoliv v domě je „automatický vrátný“ nebo jak se to zařízení kterým můžete každému odemknout z domova jmenuje. V útulku samém mě hned na prahu málem porazilo strašlivé vedro a trochu i smrad, to jsem byla ještě v
minipředsíňce (doma snad máme větší a přitom když odcházíme dva najednou, musí jeden čekat buď na chodbě nebo v kuchyni, až se druhý obuje). Když jsem otevřela dveře
do místností kde jsou kočky, byla jsem vážně v šoku. V životě jsem v žádném útulku nebyla a tak nevím vůbec nic o tom, jak to kde vypadá nebo jak to může vypadat, co je ještě „normální“ a co už ne…….zkrátka, kam jsem se podívala, všude kočka, kočka, kočka, kočka. Je jasné že v útulku pro kočky nebudou krokodýli, ale tohle byl vážně sen, bohužel nic moc. Jen na jednom jediném stole hned
za dveřmi sedělo 12 (!) kočiček, nasázené vedle sebe jak brambory v řádku jedna těsně vedle druhé, ty krajní udržovaly pracně balanc, ostatní se dohadovaly o milimetry. Okolo se procházely další kočky a další zas posedávaly v pelíšcích a na škrabadlech a na dřezu a vedle skříně a kolik jich bylo pod skříní nevím a ještě jsem se zapomněla podívat na lustr – ale fakt je, že v jedné malinké místnůstce a v jedné trochu větší jsem napočítala přes 50 kočiček a kocourů a to nepočítám ty schované. Smutně jsem se uchechtla nad doporučovanými 9m2 prostoru pro jednu kočku – tady mají s bídou tak 90cm! Některé kočky vypadaly jakž-takž v pohodě, ale některé byly očividně nešťastné, pár jich bez zájmu polehávalo a jiné se zase snažily vypadat co nejmenší někde v koutku, některé se snažily někde spát ale neměly na to dost klidu, bez možnosti se trochu proběhnout, jeden kocourek odmítal strachy opustit prostor za akumulačními kamny, ale hlavně: všechny kočky i kocouři měli zoufalé prosící oči upnuté na každého nového návštěvníka, jakoby se ptali „co jsem udělala že jsem tady?, líbím se ti?, můžeš mě vzít domů?, pomůžeš mi?“, přímo z nich sálal smutek i naděje. Bylo to strašlivé, člověk se musel až začít stydět za to, že je člověk nebo si tak aspoň hrdě říká a přitom tohle dopustí. Za tohle nemohou pracovnice v útulku, naopak – byly tam 4, všechny velmi ochotné, velmi vstřícné, očividně kočky milovaly a snažily se pro ně dělat jen to nejlepší, o každé z nich věděly všechno a poskytovaly informace až do úpadu a mezitím neúnavně chovaly a chlácholily a zažehnávaly případné rvačky. Začala jsem se brodit kočkama a zjistila jsem, že jenom „Matějíčků“ tedy mourků je tam aspoň 25, kluků i holek a když jsem je všechny viděla, bylo mi jasné, jak jsem mohla splést vlastního kocoura s cizím. Klidně. Jeden z nich mi skočil hned v první minutě do náruče a už se mě nepustil celou dobu co jsem tam byla – držel si mě tlapkama za ramena, otíral se hlavičkou o můj obličej, chvílema mi vlezl za krk – to když jsem chovala další kočičku – a celou dobu mručel a předl. Snažila jsem se poctivě prohlédnout a pochovat všechny kočičky a kocourky kteří se nechali, jenže to je strašně málo, to jim nic nedá, nepomůže jim to nijak.. Pokračovala jsem pořád dál i když bylo jasné, že Matěj mezi nimi není, ale bylo tam tak příšerné vedro (a doopravdy i smrad, je mi líto), že jsem se během půlhodiny doslova koupala ve vlastním potu, obzvlášť s tím vydařeným kožešinovým límcem kolem krku. Přitom okna tam byla docela velká a vybavená báječnými mřížemi – jenže na můj dotaz po důvodech takového vražedného utemování v parném srpnovém dni jsem se dozvěděla, že raději okna neotvírají ze strachu, aby nepřišli o nedávno získané přístřeší a jedna klimatizace na to prostě nestačí. Totiž: majitelka bytu naproti útulku podává jedno udání za druhým, mimo jiné i na to, že jsou v útulku otevřená okna a ona nemá klid, nehledě k tomu, že jí útulkek „smrdí“ do bytu a na vyprané prádlo. Bodejť by nesmrděl, když se nedá větrat, pusťte někam vzduch a je po smradu, nehledě k tomu, že lidi by ve stejných podmínkách smrděli taky, zejména když na rozdíl od koček nevím o nikom, kdo by byl kastrovaný. Později jsem se dozvěděla, že i ten běhavý a časově náročný způsob otvírání zájemcům je její práce, že se v útulku večer nesmí svítit aby to paní Č. nerušilo (proč si nepořídí závěsy nebo rolety, kdyby tam byla kancelář nebo dílna, také by svítili) atd. atd. a dokonce jsem si přečetla v domě tuto ceduli: upozorňuji kočičí útulek, že noční klid je od 22,00 do 6,00 a trvám na jeho dodržování!!! Podpis: Č. To se prý týká toho svícení, ale nikdy jsem nezažila, aby světlo hulákalo a rušilo tak klid v domě, natož aby se vracelo podnapilé v jednu v noci domů a pozvracelo schody! Nemáte také pocit že to zavání diskriminací? Ráda bych paní Č. vzkázala, že kdo nemá rád zvířata, nemá rád ani lidi a že se jí tohle všechno jednou vrátí, jenže ona je bohužel asi ta poslední, kdo by se na stránky o kočkách podíval. Odcházela jsem z toho útulku nejen chlupatá a zpocená, ale hlavně opravdu v šoku . Každý, včetně koček samozřejmě, má právo na důstojný život. Toto ale není život, to je přežívání, to není útulek od slova útulný, to je spíš čekárna. Tu tolik proklamovanou humanitu neboli lidskost každý z nás projeví v tom, jak se postará nebo alespoň snaží pomoct těm nejubožejším z ubohých, těm co si sami pomoci nedovedou. Ta je v činech. Ano, slyším od některých z vás poznámky: a co ty sama, vždyť jsi byla doteď taky taková nebo ty se zastáváš koček a jinde umírají lidi. No jistě, máte pravdu, ale: nechci aby byl někdo lhostejný k lidem, jenže člověk bohužel sám všechnu bídu světa nespasí byť by
chtěl sebevíc a měl by si proto brát taková sousta, která zvládne. A právě proto, že ani já jsem doposud „nechtěla vidět jak to v útulcích pro zvířata vypadá“ (a věřte, že na to nejsem nijak hrdá) moc prosím: pokud už uvažujete o kočičce, vezměte si nějakou z útulku. A pokud jste o ní ještě neuvažovali – zamyslete se nad tím. Kočička opravdu nestojí moc peněz ani práce a budete mít společnici nebo společníka, který vás bude mít rád pořád – ať vás v práci povýší nebo vás z ní naopak vyhodí, ať ztloustnete o 30 kilo nebo vám vypadají všechny vlasy a zuby, ať budete mladí a krásní nebo staří a oškliví, ať budete ve společnosti oblíbení nebo zůstanete úplně sami – o to kočce nejde, není materialistka, má ale krásnou vcítivou duši a umí potěšit. Nepotřebuje žádný luxus, ale potřebuje nás, lidi, když už jsme je učinili na nás závislé a odměnou za to vám dá sebe, svoje srdce a svoji lásku. A nikdy vám nezapomene, že jste ji vysvobodili.
Nebo se alespoň dojděte do nějakého útulku podívat, určitě najdete způsob jak pomoci i když třeba jste nezaměstnaní a nemůžete přispět finančně. Moc a moc a moc prosím za všechny ty kočičí dušičky. Vy jste neviděli ty jejich oči, já ano.
A něco veselého na závěr? Tak třeba tohle: v tom útulku mají velikého kocoura (jméno mi vypadlo), který musí být nejspíš zamilovaný do některé z ošetřovatelek. Je totiž úplně normální simulant. Už byl umístěný v nových rodinách, ale pokaždé tam během prvních
dvou dnů „záhadně“ onemocněl. Když s ním nešťastní lidi zase přišli zpátky a nechali ho znova v útulku, aby se nemoc rozvinula a jasně se prokázalo o co jde, byl kocour v mžiku zase zdravý jako rybička. Prostě se mu tam líbí. A ještě něco hezkého? Toho kocoura, který si mě vybral jako nosiče a oblažoval mě celou dobu mé návštěvy funěním do ucha, mám zamluveného. Neměla jsem sebou přenosku, ale obstála jsem v palbě kontrolních dotazů. A je to nádherný kluk, něco přes dva roky, teď čerstvě kastrovaný, zase mourek. Čekal na mě přes 4 měsíce. Právě strašně líná, ale co zmůže nějaký padající chlup proti vzájemné lásce na první pohled!? Jmenuje se Charlie. Snad se budou mít s Matějem rádi.