První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

19. září 2009, Giorgio Ammuffito

„Lidé přicházejí ke kočkám různě, a stejně tak kočky k lidem.“(G.Ammuffito)

(Souvenir d‘une chat perdue) (Vzpomínka na jednu ztracenou kočku)

(((Tak děti, už se uklidníme, už si sedneme, už se nevrtíme, nemeleme, Josífek nešťouchá furt Marušku do žeber, Jirka NE-KOU-SÁ Emilku do ramene, a hezky posloucháme))).

Jednou v dávnu, v době, kdy Josef Lux ještě neodletěl zemřít do Seattlu, a kdy se teprve zvolna začaly provalovat průsery českých bank, v době, kdy se už začaly pokládat cestovky a možná už se změnila vláda, ani nevím odkud kam, zda doleva či doprava nebo doprašťjakouhoď, a v době, kdy jistý dosti kožený pán utrácel statisíce za večeře pro elitní sebranku stejného druhu a ještě neseděl ve svém luxusním útulku na Bahama Islands - pamatujete ještě? Bože, tak dávno se to zdá...inu minulé tisíciletí, a ještě předtím, než přišla velká moravská voda (1997) a později ta pražská... (ale o VODĚ a Kocourovi jindy...)
Leč dosti dobových aktualit, vložených jen pro přibližné časové zařazení, a k věci:
Tedy kdysi v tom dávnu byl jednou v červenci horký páteční večer. Byl jsem v bytě sám. Moje tehdejší odjela se svými dvěma syny a psem Matesem (krásným křížencem snad jezevčice s vlčákem), já se vrátil z odpolední směny (byl jsem tehdy redaktorským slušně placeným nádeníkem) až někdy kolem desáté a počal po svém tehdejším zvyku relaxovati: ve svém přízemním pokoji s oknem do čtvercového dvora vnitrobloku činžáků jsem nejprve otevřel okno dokořán, pak si uvařil kafe, učinil hodně studený vinný střik, pustil muziku, usadil se, zapálil cigaretu, slastně usrkl z nádob a úlevně vydechl. Asi takto: Fú případně Pfů (mimochodem, takhle by se podle mého měl správně v češtině jmenovat medvídek Pú, neboť v anglickém originále „Pooh“ značí vlastně totéž, co v češtině, totiž ono úlevné odfouknutí!!! Neříkejte mi, že v takových chvílích říkáte „pú“! Ale co naděláme, ten nedobrej překlad se už vžil).

Byla už tma a zrovna jsem se chystal zaznamenat do svých PC zápisů nějaké to banální ač přesné sdělení ve stylu „Panebože, to je krásnej večer!“, když jsem ze dvora uslyšel zamňoukání. Udivilo mě to - tehdy jsem v tom bytě bydlel už cca tři roky, a z oken různých bytů vedoucích do dvora i ze dvora samotného jsem slýchal zvuky věru rozličné, ale mňoukání ještě nikdy. Copak to je? Mám tomu věnovat pozornost?
Mňoukání se opakovalo, a znělo jaksi naléhavě. Vykoukl jsem do tmy a tam, ve světle z mého pokoje vrhaného na dvorek, jsem ji uviděl. Malou kočičku
„Jeee, ta je hezká,“ nemohlo ze mě nevyhrknout. „Proč tak mňoukáš? Vodkud a kam deš? Čípak seš? Kde ses tu vzala?“
Odpověděla toliko „Mňau“, ale tak „sopránově“, že mě to utvrdilo v prvotním dojmu, že to není kocour. Ti mňoukají trošku barytonověji (nebo se pletu?) a obvykle nevypadají tak subtilně a způsobně. Seděla tam prostě taková malá kočičí slečna. Kočka neznámého stáří a původu...
Znovu jsem se vrátil ke svému PC zapisování, přesvědčen, že se odněkud zaběhla, že si trochu ještě zamňouká a pak zas půjde domů. I přes muziku Kurta Cobaina (který umřel v Seattlu „opravdu, ale opravdu“ jen o pár tenkých let dřív než Lux – a o cca čtvrtstoletí později po dalším a trochu podobně pitomě zahynulém seattlovském rodákovi, indiánočerném - seru na „political correctness“ - levorukém kytarovém géniu Jimi Hendrixovi) jsem ale slyšel mňoukání vytrvalé. Co teď? Mám jí dát najíst? Nebo ji snad vzít k nám? No to asi ne...
V životě jsem předtím žádnou kočku v bytě (a že těch mých příbytků už jsem měl za sebou v té době povícero) neměl, krom toho bez porady s mou tehdejší – můžu si troufnout nabídnout kočce domov? A byl ještě jeden další a možná nejsilnější argument proti: totiž pes Mates. Co by tomu řekl, že je tu tahle vetřelkyně?
Bojoval jsem, v mysli doloval příběhy o tom, jak se kočky a psi nesnášejí, a pak zas je vyvažoval jinými, v nichž se popisovala jejich vzájemná tolerance, no a taky jsem si nebyl jist, co tomu řekne celá moje quasi rodina.
Jenže pak možná už naladěný vínem jsem si řekl něco ve smyslu „Ále co, psa už máme, tak proč ne kočku? A dyť tu ta kočička nemusí bydlet! Nabídnout jí něco k jídlu ale snad můžu, ne? Když mňouká, tak něco chce! Má hlad nebo chce někam domů. Nebo obojí. A eště navíc je hezká.“ A v mé mysli tím bylo víceméně rozhodnuto.
V té době jsem neměl ponětí, co kočky jedí, respektive co by jíst neměli, a tak jsem vzal z lednice buřta (kočkologové, odpusťte tehdy neznalému), rozkrájel ho na kousky a ... a co dál? No půjdu za ní na dvorek, co jiného. Kočce jsem řekl oknem „Počkej, já ti něco přinesu“. Vyšel jsem z bytu, sešel pár schůdků k dveřím na dvorek a odemkl. Frrr a byla pryč.
Sakra, co teď? „Tak se neboj, kočičko, já ti jenom nesu kousek buřta,“ volal jsem a snažil se, aby můj hlas byl co nejvlídnější. Spíš než můj hlas asi zapracoval její hlad a možná i stesk ze samoty – po chvilce se objevila na osvětleném prostoru dvorku pod oknem mého pokoje znovu a dokonce si vzala kus buřta - kterého jsem jí hodil, aby nemusela jíst v mé blízkosti. Další kousky už jsem házel blíž k sobě, až se nechala pohladit. Po půl hodině? No plus mínus. Leč výborně, zdá se, že má strategie je skvělá. Tedy vyhráno? Pcha!!!
Následoval několikahodinový boj o každou píď země, tj. cesty ze dvorka do bytu. V průběhu té noci jsem několikrát tu bitvu málem vzdal. Tj. byl jsem i naštván, že nevěří mým dobrým úmyslům, a svým mňoukáním furt jakoby říká: „Když já nevim, já bojim, víš, člověče. Mám nebo nemám? Dyť já tě neznám.“ Později se její řeč trochu proměňovala, ale ptala se stále víceméně na totéž: „Můžu teda? A budeš na mě hodnej? Neublížíš mi?“
Nikdy by mě nenapadlo, že si budu v noci na chodbě úctyhodného domu (akorát za války prej v něm bydlely rodiny esesáků, ale za to ten dům nemoh - byl holt dobře stavěnej) takhle sáhodlouze povídat s kočkou! Přemlouvat ji, namlouvat si ji, vlichocovat se, balit ji. A přitom: „Hele ty vole! Neděláš kravinu?“ tak nebo podobně rozmlouval jsem se sebou. Ale už jsem byl pevně rozhodnut získat si její přízeň. Taková krásná kočička!
Byla to cesta mírného pokroku s občasnými regresy, čili někdy jeden schod nahoru a úprk, poté více schodů směrem do chodby v přízemí - a znovu její útěk do bezpečné tmy, ALE přes všechny tyhle štrapáce jakoby působila magická síla, která nakonec vedla k tomu, že kočička překročila práh bytu a já zavřel dveře. Bylo už dávno po půlnoci a já byl po tom lítém boji dost vyčerpán. V duchu jsem ale jistě křičel HURÁ!!! A byl jsem v tu chvíli taky Viktor, a s chutí postavit aspoň malý domácí Vítězný oblouk. Kočička je doma!
Průběh víkendu si nepamatuju, pořád jsem nejspíš musel myslet na to, co bude, až se moji blízcí včetně Matese vrátí v neděli odpoledne z chaty.
Jakmile kočka uviděla psa, opět nastalo známé Frrr. Ale večer se do mého pokoje vrátila – myslím, že už vyskočila ze dvorku - a poté následovalo několikadenní ba snad nikdy neustávající zvykání těch dvou bytostí odlišného druhu na sebe navzájem. Je pravda, že nejednou ta milá kočička „rozhněvala“ (lze jistě říct i důrazněji) psa natolik, že ji se zuřivým štěkotem hnal přes byt, až se spasila útěkem na dvůr. Je ale též pravda, že se pak vždy dřív či později vrátila. Happy ending? (jak říkají Anglosasové, namísto v Česku vžitého ač rodilými mluvčími neužívaného „happy end“) Jen částečný.
Kočička (tak pojmenována, dle mého zvláštního zvyku bez invence, tj. jmenovala se tak, čím byla, totiž kočičkou – ostatně nemám rád všelijaké ty lidské vymyšleniny typu ... viz Kočičí kalendář – a viz též můj pozdější kocour pojmenovaný tak, jak se slušelo, totiž Kocour) si na psa zvykla a Mates si tu Kočičku snad dokonce svým způsobem oblíbil!
Bylo jasně vidět, že určitý odstup si oba zanechávají, ale svorně sedávali téměř vedle sebe na okně mého pokoje. Mates býval stále poněkud ostražitý, ale nikdy – krom občasného výhružného štěkání a už zmíněných průhonů bytem, kdy se Kočička spasila skokem z okna do dvora – mezi nimi nedošlo k žádnému fyzickému násilí! I když možná jen proto, že Kočička uměla nádherně rychle zdrhat.
Od té doby kočka v tom bytě s námi byla. A nebyla na naši přítomnost vázaná: stačilo jí vyskočit ze dvora stále otevřeným oknem do jakéhosi meziprostoru – balkonku na sušení prádla (?kdoví k čemu architekt ten prostor koncipoval), na nějž z bytu vedly stále zamčené dveře, do nichž starší syn mé tehdejší zamontoval kočkoprůlez.
Byli jsme přitom všichni co se týče koček dost ignoranti. Vůbec nás tehdy myslím nenapadaly takové otázky, zda je kočka kastrovaná – anebo si nepamatuju, že jsme s ní byli u veterináře? Je to možné, moc dávno tohle všechno. A mám pocit (opět: propast let a naše tehdejší neznalost), že ani doma neměla svůj záchod – chodila prostě na nějaká místa ve vnitrobloku – kde každý dům měl jednak vlastní ohrazený dvorek a uprostřed bylo něco jako malinký parčík. Ale buřty už pak nejedla, to vím jistě! Čili stejně jako Mates jedl své značky, Kočička dostávala svoje. To jest ty svoje „fousky“ (přeložte si a trochu

pozměňte a budete doma. Toto není reklamní stránka).
Když jsem si o zhruba dva roky nato byl nucen vyhledat jiný domov (z důvodů pro toto vyprávění nepodstatných), Kočička přirozeně zůstala ve svém. O jejích dalších osudech vím jen to, že byla později předána jakýmsi příbuzným či známým na Moravu do domu se zahradou. Snad se jí dařilo – či ještě daří – dobře.
A tak mi zbyly jen dvě fotky a vzpomínka na ni, zejména na to první setkání, tj. ten dávnej letní večer, kdy jsem sbalil kočku.
Nebo ona mě? Ale no tak, dyť víme: bylo to vzájemné.

Giorgio Ammuffito alias Honest Injun, CSc(itizen)

Zpět