Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Co vypráví kocour Mourek na bezince VII
12. září 2009, Alice Oppová
Horší to být nemůžejsem si myslel, když sem loni v říjnu napsal, že se ten loňský rok moc nevydařil. Jenže to sem se pěkně sek. V srpnu začal stonat Bertík, pšíkal, prskal, teklo mu z nosu, byl celej matnej, zavřeli ho do sprcháče, tady tomu říkaj karanténa a hned s ním hnali na veterinu. Hrozně moc jsem ho litoval a v duchu se mu omlouval za to občasný syčení a ježení.
Dyk jsme byli tak trošku kámoši, ňáká sranda musí bejt, ne? Jenže vod tý doby sem ho neviděl, pořád byl zavřený, akorát občas ho nesli v přenosce do auta a zpátky, a ta moje se furt převlékala, myla, smrděla jak od veterináře a bědovala, že je Bertíček strašně nemocnej a že se musíme modlit a mantrovat, aby se uzdravil.
Chodil jsem s ní k řece a mantroval seč to šlo, ale s Bertíkem to šlo z kopce. Narostly mu ňáký boule na krku a taky něco v plících, přestal jíst, pospával, špatně dýchal a ta moje šílela, že se udusí. 17.listopadu v noci, zrovna když jsem tvrdě usnul, mě probudil hluk, přijela veterinářka a ta moje strašně brečela a řekla mi, že Bertíček umřel, že se jeho dušička vznáší nad námi 2 dny a že si s ní musíme povídat.
Druhý den byl pohřeb u kterýho sem nemoh chybět a pak jsem kolik večerů dřepěl na hrobečku a furt si s ním povídal. Jenže Bertíkem to neskončilo. V prosinci začala být divná Pepina.
Polehávala, ven se šla jen vyčůrat, moji měli strach, jestli se nenakazila od Bertíka, jeli s ní na veterinu, všechny testy byly údajně v pořádku, dostala ňáký injekce a že má držet dietu. Jenže s Pepinou to šlo z kopce rychlejc nežli s Bertíkem. 12. ledna ležela v předsíni, těžce dýchala, Jirka s ní jel na veterinu a pak ta moje zas brečela a řekla mi, že Pepina umřela kvůli ňáký fipce. Takže další pohřeb,
kterýho sem se zúčastnil a strašně se kál a omlouval Pepině za fšecka příkoří a sliboval, že už budu hodný na všecičky kočičáky, ale v duchu mě napadlo, „sákriš, to už abych si snad zařídil pohřební firmu.“ Čert mi to napískal, škodolibost se nevyplácí a tak sem 2 měsíce poté onemocněl sám. Nejdřív mi přestalo chutnat jíst, pak sem byl celej unavenej, lítání po bezinách mě nebavilo, procházky s tou mojí jakbysmet, 12. února mě popadli, nacpali do přenosky a odvezli na veterinu. V čekárně plno psů, který já nemusím, ale radši se psy, než dovnitř! Tenkrát jsme dlouho nečekali, hned jsem byl na stole a co prý mi je? „Mourek nejí, páchne mu z pusy, je unavený, byl v kontaktu s FeLV a FIP, prosíme vyšetřit, hematologii, biochemii, testy FeLV, FIP, sundat zubní kámen, inhalační narkózu.“
Tfuj tajxl to sem se lek a koukal kam bych zdrhnul, ale než by řek švec, něco mi píchli a byl sem v limbu. Probral jsem se v úplně jiný místnosti, v hubě jak v polepšovně, v pacce hadici a nade mnou ta moje zas celá ubulená, že mám test pozitivní na nějakou leukózu. Jéžiš ty ženský, místo, aby se radovala z mýho bělostnýho chrupu, brečí nad testem! Jenže, kdybych věděl co mě čeká, tak bych brečel taky. Ti moji se totiž dozvěděli, že se ta moje nemoc dá vyléčit interferonem omega či co, obvolali všelijaký drnomistry a 15. února mě zas vezli na veterinu.
Tam mi znovu oholili tlapku, odebrali krev a já, celý zesláblý a vyděšený, raděj dělal hodnýho kocourka, abych se tam nemusel vracet. Bohužel to na veta a ty moje nefungovalo anebo ta moje krev byla ňáká divná, zkrátka se dohodli na léčbě tím interferónem. Kóčky to vám teda povím, že to bylo děsný martýrium. Píchali mi injekce do kožíšku 5 dní po sobě, bylo mně na nic, nemohl jsem jíst,
šplhat na beziny a jen jsem se trošánek zmátořil, začalo to za 14 dní nanovo, ale to jsem už snášel líp. Za dva měsíce jsem dostal další - třetí sérii pěti píchanců, což už bylo v pohodě,
protože sem baštil a lítal po bezinách jako úplně zdravý kocour. Jenže ta moje mě furt hlídala a zavírala doma, že prý nemám vyhráno, dokud neuvidí výsledky testu. To mě teda dost štvalo, ale na druhý straně jí chápu, každý je ňák ujetej. Podstatné je, že ten test dopad dobře a pan doktor mě pochválil za dobrou kondici, takže od 21. srpna už nemám zaracha, můžu prohánět kočky a myšiska i po setmění a řádně plnit funkci sekretáře. Hurá, sláva! Povídání 6.
Povídání 8.