5. září 2009, Václav Vlček
Bylo velice hezké nedělní dopoledne, 26. července letošního roku. Sluníčko a všude až neobvyklý klid. Jedinou stinnou stránkou bylo, že došly kočičí konzervy a tak jsem chtěl zajet do sousedního města do supermarketu na nákup.
Vyšel jsem z domu a namířil na vlakové nádraží jiným směrem než obvykle. Po několika desítkách metrů jsem přišel na malé parkoviště na konci slepé ulice. V tom jsem zaslechl něco jako dětský pláč či nářek. Po pár krocích bylo slyšet zvuk silněji a zřetelněji. Za několik vteřin znovu a podstatně jasněji a hlasitěji. To už bylo jasné, že někde naříká kočka, a tak jsem se začal dívat pod jednotlivá auta. Hlavou mně blesklo, že to musí moc hladová kočka, když ve dne tak vříská. Asi pod čtvrtým autem jsem uviděl u předního kola ležet bílošedomourovaného kočičáka. Pomaloučku jsem se k němu přiblížil a nasypal před něj trochu granulí, které stále nosím sebou jako „první pomoc od hladu“ a taky na spřátelení. Bylo mně divné, že se k jídlu nehrne a nesnaží utéct. Poodstoupil jsem a kočku sledoval. Po chvíli se pokoušela vstát, ale upadla na pravý bok. Pokus opakovala, výsledek byl stejný. To už mě bylo vystrašenému a strachy zpocenému jasné, že je průšvih! A velký!
Pomalu jsem se ke kočce přiblížil a začal si ji pozorně prohlížet. Když jsem se pohledem dostal k zadní části těla, byl zřetelně vidět odřený pás břicha na levé straně, na konci páteře z boku krvavý flek a pravá zadní tlapka bezvládně čnící v nepřirozeném úhlu. Požádal jsem kolemjdoucí paní, aby na chvíli kočku pohlídala a rozběhl jsem se domů pro přepravku. Dořítil jsem se zpět, odklopil horní část přenosky a snažil jsem se kočku z pod auta doslova vydolovat a uložit ji do přepravky. Jakmile jsem s ní pohnul nastalo zoufalé a hlasité naříkání. Konečně se mně podařilo ji uložit na pravý bok do přepravky a kočka se pozvolna zklidnila. Ale co dělat dál? Veterináři u nás i v okolí mají ordinační dobu v neděli jen do 9 hodin a jako na potvoru bylo 9,30. Odnesl jsem kočku domů a postupně začal obvolávat veterináře. Někteří byli na dovolené, někteří mobil nezvedli a jiní sdělili, že jsou právě mimo bydliště. Zbýval poslední, devátý veterinář (zase číslo 9). Paní doktorka byla na projížďce na kole, ale po popsání zranění přerušila výlet a řekla „tak ji přivezte.“ Přepravku jsem si musel uvázat popruhem na krk, hupsnout na kolo a vyrazit s naříkající kočkou na 7 km jízdu do sousední vesnice.
Paní doktorka na nás už čekala v ordinaci, kočku vyšetřila, zrentgenovala, ale její konstatování bylo neradostné. Kocour má vnitřní krvácení, poraněnou páteř, nalomenou kost tlapky, potrhané šlachy a v ráně, staré asi 2 dny, nakladené muší larvy a počínající infekci. Kocourka uspala a začal více než 2 hodinový boj o záchranu kočičího života. Po ukončení operace mně paní veterinářka řekla, že stav je sice vážný, ale šance na přežití bez větších následků velká. Krvácení bylo zastaveno, šlachy sešité, na tlapce dlaha, z rány vyvedena drenáž, injekce do páteře, injekce proti bolesti, instrukce, objednala nás na kontrolu a mohli jsme vyrazit na zpáteční cestu.
Kocourka jsem uložil do velké pobytové klece v jedné z kočičích boud na zahrádce, počkal dokud se úplně probere a když vše proběhlo bez problémů, rychle odjel nakoupit konzervy pro kočičí hladovce.
S kocourkem jsem jezdil denně na kontroly, injekce, masti, čištění rány apod. po dobu cca 16 dnů. Jak se rány hojily, tak se kocourek postupně vzpamatovával a dostával ten pravý kočičí hlad. Velice rychle si na mně přivykal a stále častěji si říkal o pohlazení. 25. srpna nastal ten slavný okamžik, kdy byla sundána dlaha z tlapky a konstatováno, že se vše parádně zhojilo a že může jít na první procházku po zahrádce. To jsem si po prožitých útrapách oddechl!
Nastal první den klidu a já jsem si najednou vzpomněl, že v tom shonu a starostech jsem ho nestačil ani pojmenovat – a tak se z něho během pár vteřin stal Felix, protože jméno Felix pochází z latiny a v překladu znamená „šťastný“ čili „šťastlivec“, což ten náš Felixín rozhodně je.
Konečně nastal den „D“. V sobotu ráno jsem po jídle u pobytovky otevřel dvířka a z venku sledoval co se bude dít. Felix pomalu vystrčil hlavu z dvířek, vylezl opatrně do boudy a začal prozkoumávat okolí. Po dlouhých minutách vyšel z boudy na zahrádku a skoro 2 hodiny bádal nad celém území pozemku. Když jsem viděl jeho blažený výraz v obličeji a v očích, byl jsem i já doslova naměkko. Pomalu se objevovaly kočky žijící na zahrádce a nastávalo vítání a očichávání nového kamaráda. Po několika hodinách venku si Felix vlezl sám zpět do pobytovky a spokojeně usnul. Další ráno už čekal, až po jídle otevřu dvířka a bude moci jít opět na procházku.
A tak do „sbírky“ 17 koček na zahrádce, z nichž většina byla zraněná či týraná (chybějící konec tlapky od želez, amputované ucho, chybějící kus ocasu, operace nádorů či páteří, operace po kopancích atd.) přibyl i kocourek Felix. Je to velice hodný, mazlivý, vděčný, čistotný a zdravý cca jednoroční kocourek, který by si po prožitém utrpení zasloužil najít láskyplný domov u hodných pánečků.
|
