První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

29. srpna 2009, Alice Oppová

Sobotní ráno bylo nádherné, venku zpívali ptáci, svítilo slunce, voněl bez a Mourek si

tu pohodu vychutnával na okně. Náhle zpozorněl, začal mrskat ocáskem a naklánět se z okna směrem ke studni – krmišti ježků a kun. Běžím se podívat co tam je, a krve by se ve mně nedořezal úlekem. Z kbelíku s vodou pila kuna skalní se strašným

zraněním na zadečku a bez ocásku. Zřejmě ji napadl některý ze psů, které jejich majitelé nechají volně pobíhat, plašit a mordovat volně žijící zvířata včetně kachen březňaček a neopatrných koček. Kuny skalní jsou plaché, psů i lidí se velmi bojí, proto nevycházejí ze svých doupat ve dne, jenže tahle byla těžce poraněná, měla horečku, žízeň a zřejmě hledala pomoc. Rychle přemýšlím jak ji chytit, aby se nevyplašila a neutekla.

Jestli na ní hodit deku, přiklopit krabicí nebo nastražit sklopec? Ale mezitím si kuna všimla, že ji pozoruji a odběhla od kyblíku doprostřed dvorku. Zavolala jsem na pomoc Jirku.

S Jirkou ale přiběhl i zvědavý Mourek, který jako sekretář nesmí u ničeho chybět a užasle zíral na nevídané zvíře. „Kunu ve dne a bez ocásku“, tak to jsem ještě neviděl, mumlal si pod fousky a rozčileně mával zježeným ocáskem. Pochopitelně se kunínka Jirky a Moura lekla a zalezla pod auto. Co teď? Tak honem pro piškoty a rozházet je po dvorku. Sláva, vylezla z pod auta, pustila se do piškotů, ale ostražitě nás pozoruje. Je jasné, že s dekou či krabicí se odchyt nepovede, nezbývá než najít sklopec a zahnat zvědavého Moura! Čas letí. Sklopec konečně nalezen v kotelně, Mourka jsem odlákala na procházku.

Nedošli jsme ani ke krmišti kachen, když Jirka volal, mám ji ve sklopci! Hurá, sláva, rychle zavolat paní Věře Přibylové, že máme zraněnou kunu ve sklopci a moc prosíme o pomoc. Vyslechla oč se jedná, objednala záchranku zvířat PetMedic, která kunu odveze rovnou na veterinu v Kolmé a slíbila, že se o další léčbu kuny postará a pokud se podaří jí vyléčit, vrátí nám ji zpátky. Spadl mi kámen ze srdce, spěchám s Mourkem domů, abych nepropásla záchranku. Cca za ¼ hodiny se ozval mobil, tady PetMedic, jsme před brankou,

převzali sklopec s kunou, přikryli ho osuškou a odvezli ji na veterinu v Kolmé. Modlili jsme se aby to s kunínkou dobře dopadlo a netrpělivě volali Věru, abychom se dozvěděli, jak na tom kunínka je. Když jsme se konečně dovolali a Věrka nám sdělila, že veterináři kuničku uspali, protože měla ránu zinfikovanou parazity, tak nás div netrefil šlak!
"To jí uspali nadobro, nebo co? Ale kdepak, to bylo jen kvůli vyčištění té rány, a aby ji mohli zašít", ujistila nás Věra.
Poté si veterináři kunínku nechali nějaký den na pozorování a nasadili jí nějaké léky. Byli jsme celí nervózní, každý den volali, otravovali, vyptávali se na její zdravotní stav. Lidi, to bylo radosti, když nám cca po 14 dnech konečně veti sdělili, že si ji můžeme odvézt. Nasedli jsme do auta a frčeli jak formule 1. Kdyby nás tehdy zastavil nějaký policajt kvůli překročení rychlosti a pokutě, asi by se divil, že jsme radostí bez sebe.
Když jsme druhý den uzdravenou kuničku vypouštěli zpátky ke studni, a ona zakmitla do úkrytu pod kameny, tak nám bylo sice trošánek smutno, že se námi ani nerozloučila, ale na druhé straně jsme byli rádi, že si zachovala svou dravčí plachost potřebnou pro přežití kunínků v přírodě a volali jsme za ní: "kunínko, drž se, opatruj se a pamatuj si, že tady pod touhle studnou vždycky najdeš dobroučké ňamky, piškotky, buchtičky, kolínka s vajíčkem, kostičky z kuřátka a v nejhorším kočičí konzervy. Tak se měj, "pac a mňau"!

Zpět