Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Domácí corrida
22. srpna 2009, Ing. Jiří Plesnivý čili Honest Injun
Aneb i kastrovaní kocourci se mohou prát jak koně
Po návratu z „dlouhé chaty“ (viz 140 kocourodní) do Prahy se vzájemná agresivita Čáry a Máti poněkud zvýšila. Kluci mají spoustu energie, a ta se nějak vybít musí. Prostor v bytě je nesčetněkrát menší a tak i dochází k častějším střetům. A někdy je to, co boji předchází, pohled „pro bohy“. 
Začne to nenápadně, třeba jak kocouří básnička: „Čára letí pokojem, za fiktivní myší, Matěj leží pod stolem, hýbe uchem, dobře slyší“. Pak se ale Čára vrátí a upřeně se na Matěje zespodu zadívá, jakoby se tázal: Co tak koukáš?! Matěj zprvu nereaguje, ale když ten pohled trvá moc dlouho, pomalu vstane a rituál začíná.. 
Každý pohyb je bezpochyby významný. Zápasníci se po-ma-li-čku obcházejí, jen co tlapka tlapku mine, krok sun krok, v prastarém rytmu, VŠE JE PŘESNÉ, oni to vědí, a my lidé leda luštíme význam jednotlivých pohybů. A ty jejich vzájemné pohledy! V hlavě člověka nemůže nezaznít Olé! A slyší flamenco a připomene si dávnej film Carmen od Carlose Saury. Olé! Dřřřřřrum přes struny tam a zpět v tvrdém přesném rytmu, Olé a kdesi vzadu cikánka ta krásná, kvůli níž tito chlupatí býčci se chystají bíti do krve anebo spíš aby boji předešli, provedou souboj pokud možno co nejsymboličtější. Tedy ne že by pak nedošlo ke rvačce...ale ta bývá krátká. Ale počkat, vždyť jsou kastrovaní! Tak jací býčci? A kde jaká kočičí žena, jež je rozpaluje? Je imaginární? Je snad v duši kocourů jakási představa kočky „an sich“? 
Co my lidi víme... Ale rituál pokračuje. Kristepane, ten nebezpečný pohled do očí! Jak v N.Y.C. tak od 50th street vejš, čili bacha na eye contact! Nečum na mě nebo dostaneš přes držku! Platí to ovšemže i v hornolibeňském bytě.
Tak ty nesklopíš voči? Dřřřřřřřřum! Skok a výkřik!
A již jsou v sobě a raf a raf a kous a kous, kví kví! Jau jau! Ty matěji! Ty čáro! Olé!!!
A Čára, ten milounkej kocourek, se v té chvílí mění v nejhnusnějšího agresora na světě, je to kočičí Mnichov, libeňské pokojové květiny křičí „zrada“, voda z kuchyňského kohoutku volá „úklad“, pokojový průvan šumí „ hamba“ a do toho prásknou dveře: „Carramba!“ Olé!!!
Čára se na Matěje dívá upřeně zespodu, hledí mu drze do očí a Matějovi se vytváří z celého těla symbol hněvu, odporu a otázky BRÁNIT SE NEBO NE? 
Ale ne, žádnej Mnichov. Je to normální „regulérní“ rvačka, které předcházelo vše podle pravidel a která se také podle všech pravidel odehrává - viz Pravidla soubojů šlechetných kocourů, nakladatelství Máťa & Čára. Je to výsostný a víceméně rovný duel hrdých samostatných kocourů, jenž nekončí vraždou. Leda se na sebe kocouři potom tak trochu naštvou, a jdou si každej do jiného koutku.
Až do příští bratroláskyplné rvačky. Někdy to vypadá, jakoby před takovým střetem Čára tak trochu provokoval, a můžeme si představit obsah jejich dialogu respektive hádání. Není to hádání Duše s Tělem, ale: Hádání Čáry s Máťou o tom, kdo drze kouká a kdo začal (jednoaktovka)
Čára (dále jen „Č“): Hele Matěji, ty se nudíš, viď?
Matěj („M“): To jako proč?
Č: No že se tady tak válíš a nic neděláš.
M: A co jako bych měl dělat? Potažmo – co děláš ty tak světabornýho? Aha!
Č: Já ti dám „Aha“! A nekoukej na mě tak drze.
M: Já na tebe nekoukám drze. Já si hledim svýho.
Č: Jo ty si hledíš svýho jo? A proč teda na mě takhle koukáš? Proč?
M: Sakra já na tebe Čáro nekoukám a dej mi pokoj.
Č: No to ti teda nedám! Podivej se mi do vočí! Se bojíš, viď? Že kdyby ses podíval, tak bych viděl, jak drze koukáš!
M: Čáro proboha nech toho, já chci zažívat a snít o chatě...
Č: Já ti dám chatu. Teď sme tady, tak si nech svý sny vo chatě. Chata – chata...Kdoví jestli za to nemůžeš ty, že už tam nejsme...A eště na mě drze koukáš.
M: Čáro, ty jsi bůhvíproč agresivní. Nemůžeš mě nechat bejt?
Č: Já bych rád, ale ty si tu takhle klidně ležíš, jakobys nechápal, že mě tak nějak snad až štveš.
M: A co mám podle tebe dělat? CO by tě uklidnilo, Čáro? Kdybych ti, jak říkáš, koukal drze do vočí?
Č: No to by eště tak scházelo! To si ani nezkoušej! To bych se rozčílil. Proč na mě? Já jsem hodnej kocourek! Teda do tý doby, než na mě jinej kocourek, kterej patrně jenom dělá že je hodnej, drze kouká!!!
M: Čáro nejseš ty nějakej vadnej? Neni ti horko? Nemáš žízeň nebo něco? Dyť ty provokuješ.
Č: Já že provokuju? TY provokuješ, tim, jak děláš, že se tě nic netkne. JÁ jsem hodnej kocourek – ale jen do určitý míry. Když to přesáhne určitej stupeň, tak to se pak ve mě začne sbírat jistej hněv...
M: Ale já na tebe fakt vůbec nekoukal.
Č: No vidiš! Ani se na mě nepodíváš. Ty provokuješ tim, že koukáš někam jinam. Děláš jako že si prohlížíš támhle tu kytičku, nebo že tě bůhvíproč zajímá ten televizní program, místo aby ses se mnou bavil.
M: Ale dyť se bavíme!
Č: Tomuhle říkáš bavení? Já chci sakra pořádný rozmluvy, chci, abysme si tak nějak vyřikali všechno vo svejch životech a pak třeba věděli jak dál a co s tim. Ale ty: na chatě’s vždycky zmizel
a já tě celej den neviděl, až dokud nás nevodchytli a nezavřeli zas do rána.
M: No moment, že tys mě celej den neviděl – ale já tebe taky ne! Tak co bylo dřív?
Č: Dřív bylo, že já neviděl tebe a ty ses schválně někde schovával a nechtěl ses mi ukázat, že jako eště vůbec seš. Já se támhle plahočil po lese, hledal tě všude, a pak když jsem jednou zjistil, že spíš v kůlně na skříni – tos mě teda dost zklamal, Matěji. Já támhle mám vo tebe starost a ty si tam klidně chrníš jakoby nic.
M: Hele Čáro slyšels někdy vo elementární logice?
Č: Hele nech si ty svý „hele-mentální“ kecy, jo? Já vim, jasně: zatímco já jsem jenom pitomej kocour z útulku, tak ty seš světák, že jo? A eště šlechtickýho původu! Já bezzemek bez rodičů, zatímco támhle v Libuši, Nám, nám, narodil se jest kocour, že jo, narodil se nám tenhle kocour v Libuši, jeho maminka byla šlechtična s pomalým hrdým krokem dámy, že jo, upejpavá a uzavřená a vzdělaná, zatimco já ani nevim jak jsem se vocit v tom útulku a proč mám furt takovej hlad.
M: Tys to dětství Čáro vytěsnil.
Č: No děsný to možná bylo. Já snad ani dítě nebyl... Ani nevim, jestli jsem měl maminku...
M: Jasněžes musel mít. A musela to bejt hrozně hezká kočka... A tatínek byl taky určitě vzhlednej. Dyť to vem vobjektivně: máš docela pěknej vobličej. Ty voči! Do duše vokno! To se tak řiká.
Č: A jaká je moje duše?
M: No já myslim, že seš v jádru hodnej kocour.
Č: Tak proč se mi teda Matěji díváš tak divně do vočí? Co tim jako chceš říct???
M: Ale já myslel, že užs to pochopil. Že nic tim nechci říct. Sakra koneckonců mám voči, tak co bych se nedíval.
Č: Ale ty se díváš divně! To neni jako támhleten co jsem ho tuhle potkal v lese ... Ten radši voči sklopil! Což chápu jako projev úcty. Ale ty se na mě podíváš tak, že mám najednou pocit, že si vo mě myslíš, že jsem jenom takovej pitomej kocour kterej ani neví, vodkaď je.
M: Ale já vim že tě sem přinesli z útulku, ale to přece ještě neni vodpověď na to vodkuď seš. Hele, radši po tom nepátrej, stejně se to nikdy nedozvíš. Buď rád, že jsi. A vůbec, když ti to udělá radost, můžem se semtam poprat.
Č: Ty se chceš prát? Už zas začínáš?
M: Ale dyť TY ses chtěl prát, tak já teda abych ti udělal radost, tak řikám že jo, Čáro, poď, budem se chvíli prát.
Č: No když jinak nedáš...Ale kdo začne? Já ne! Já nejsem agresor!
M: Tak si střihnem? Nebo to můžem udělat tak: dáme dvě přátelský pranice, a v jedný budeš agresor ty a v druhý já.
Č: A proč ne vobráceně?
M: Bohajeho, Čáro, ty snad vopisuješ ze špatný literatúry. Prostě když už se budem prát, tak by to mělo bejt spravedlivý.
Č: A to znamená co? Jako že mi dáš přes držku?
M: Kristepane, to znamená, že dáme dva – DVA, spočítej si přední tlapky – souboje. A může jít o vítěze, a nemusí. Já jsem pro to, abysme se prostě tak trošku poprali a pak se vyhlásíme voba dva za vítěze! Před všema vostatníma kocourama a kočkama...
Č: Jasně! A nebyl by tu nějakej třetí? Jako nad kym bysme voba dva zvítězili?
M: Můžem si představit, že jsme tím porazili TOHO TŘETÍHO, toho agresivního vetřelce, co se snažil vecpat do našich dvou hlav tu pitomou myšlenku, že my dva jsme nepřátelé. Protože Čáro, musim zdůraznit, že seš můj kamarád.
Č: A ty seš Matěji vlastně muj voblíbenej kocour. Teda - pokud se mi nedíváš drze do vočí. No nic, já jdu k misce. A nechám ti tam, neboj.
M: Dyť já vim, Čáro, že seš kámoš.
Č: Ale ne aby ses pak na mě drze koukal!
M: Neboj, žádnej Mnichov už nebude.
(exeunt)