První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

15. srpna 2009, Rita Kindlerová

Kašpárka, Melichárka a Baltazárka jsem poprvé viděla, když jim byly asi tři dny. Narodili se kočičce Matieshe v areálu Břevnovského kláštera, kam chodím už rok krmit nejen těch několik koček u kláštera, ale i 3 kocoury a 2 kočky k břevnovskému hřbitovu.
Matieshu a zřejmě i tátu tří kočičích králů jsem krmila celou zimu, udělala jim přístřešek z vlnitého plechu a polystyrenu a z krabic jakési 1+1 obalené igelitem. Opravdu zimu přečkali v těchto skrýších, ale Matieshu se mi nepodařilo lapit ani po zimě, takže jsem ji krmila dál, i když už měla velké bříško. Když se jednoho dne objevila bez bříška, pátrala jsem, kde koťátka má, ale podařilo se mi je najít až po třech dnech. Našla jsem je v hromadě kamení, která byla kryta jakýmsi igelitem. Měla jsem tehdy zlomenou klíční kost a trvalo mi skoro hodinu, než jsem tu hromadu přeskládala. Tři prďolíci – jeden mourovatý a dva černí.
Přendala jsem je do přepravky, tu obalila hadry a přikryla kusem překližky, ale druhý den už je měla máma kdoví kde.
Jíst Matiesha chodila, ale děti jsem ani nezaslechla. Vždycky si počkala, až odejdu, nikdy mi neukázala, kde by mohli mrňousové být.
Až asi po měsíci jsem zahlédla mámu, jak se blíží z kupy dříví a mezi paletami pod hromadou jsem zahlédla tři kožíšky. Podařilo se mi „ulovit“ jednoho černouška.
Pak jsem jim asi tři dny nosila jídlo k paletám a vždycky hned zmizelo. Udělala jsem jim i jakési „ležení“ v krabici od bot. A pak jsem jednu neděli popadla druhého, mourka a na třetího – černouška – se podařilo odchytit i mámu do sklopce.

Pojmenovala jsem je Kašpárek, Melichárek a Baltazárek, máma Matiesha už má jméno od loňska.
Mourovatý kluk se zdál být největší, takový malý šéfík, a tak dostal jméno Kašpárek. Doma, v depozitu, kde už v té době bydlely 4 moje kočky a 3 depozitní a v kuchyni jedna máma s 5 koťaty, se kluci hned s chutí zabydleli. Na rozdíl od mámy, která se sice nechá pohladit a nahlas přitom přede, ale jinak je to plašanka, kterou vrátím na původní místo, to jsou nebojácní kluci, které si velice oblíbil Maku, depozitní kocour, který si s nimi hrozně rád hraje, vyvádějí spolu a malé raubíře to děsně baví, protože strejda Makuš je velmi citlivý, nikdy nezmáčkne víc než musí, s kluky i spinká a nechá si od nich skoro všechno líbit.

Dokonce si nechá ocucávat pinďu, protože mámu Matieshu jsem dala vykastrovat a ona odmítá se již jakkoli mateřsky starat o své tři synky.
Bohužel, nejstarší Kašpárek začal mít záhy problémy s průjmem a bolením bříška, přestal jíst a nasazena byla antibiotika. Každý den jsem ho nosila k veterinářům, kteří mají naštěstí ordinaci přes ulici, ale o víkendu jsme spolu jezdili až na Červený Vrch, takže si Kašpárek jaksepatří užil cestování (do přepravky jsem ho nedávala, bylo mi ho líto, a tak jezdil tramvají na ručníku na klíně). Asi týden po vysazení antibiotik bylo vše v pořádku, Kašpárek dostal odčervení a občas vyblinkal nějaké ty červíky. Cpal se a plnil si vyhládlé bříško, ale po týdnu už zase kníkal a nechtěl jíst, opět průjmík a rozdrásaná prdelka.
Opět antibiotika a při nedělní cestě do ordinace na Červený Vrch mi bylo jasné, že už je to jen otázkou minut, kdy se mazlík Kašpárek odebéře do věčných lovišť. Umřel nám s veterinářem na stole. Diagnóza: totální začervení.
Bylo mi strašně, s Kašpárkem jsme se něco najezdili a bylo znát, že ho ježdění tramvají bavilo, usadil se mi na klíně, čumákoval z okna a nechal se hladit od dětí i dospělých.
Vydala jsem se pěšky zpátky na Petřiny a snažila se rozdejchat pomyšlení, že už zbyl jen Melichárek a Baltazárek a co řeknu Matieshe a dalšímu depozitnímu kocourovi Garfovi, což je princ, jemuž prosvítá modrá krev přes srst a který snesl jediného Kašpárka jako spolunocležníka ve „své“ skříni.
Do toho mi pořád volal bratr, který se týden nato měl ženit a potřeboval zařizovat spoustu věcí, které mně v té chvíli byly úplně putna.
Došla jsem domů a za Kašpárka zapálila svíčku. Večer jsem pak vyrazila jako ostatně každý den krmit do Břevnova a na hřbitov.
Nejdřív jsem došla na hřbitov a pak dolů ke klášteru. Stabilně se tam vyskytuje jedna kočka Moura, která využívá i ležení pod vlnitým plechem a vypolstrované krabice a občas se ukážou ještě dva kocouři. Tentokrát tam nebyl nikdo, automaticky jsem vyčistila misky, nasypala granule, konzervy a vodu a občas zavolala čičí, aby kočky věděly, že večeře je na místě. Už na odchodu, hned vedle vrat jsem se ještě otočila a ještě jednou začíčala, když v tom jsem zaslechla prapodivný šramot v kopřivách a roští u vrat. Začíčala jsem ještě jednou a udělala dva kroky do kopřiv. K nohám se mi z roští připlazil malý kocourek, černý s bílými podkolenkami a bílou bradou, mňoukal jak na lesy, klepal se a když jsem ho vzala do náručí, zasekl mi drápy do mikiny s tím, že se už nepustí. Byl úplně vyklepaný, roztřesený, oči měl vyvalené jak Hurvínek a byl cítit člověčinou.
Bylo kolem 20.00 hod. a v okolí nikde nikdo.
Naproti místu, kam chodím krmit, je poměrně velký starý zarostlý jablečný sad a k nejbližšímu obydlí je to cca 10 minut chůze. Kašpárka II., jak jsem mu úplně automaticky začala říkat, musel tudíž někdo vyhodit. Těžko by přeběhl frekventovanou Patočkovu-Bělohorskou a proč by se ocitl zrovna tady? Někdo si s největší pravděpodobností vyčíhal, že na jedno místo chodí někdo krmit kočky a přestože je to místo za plotem, kam nikdo bez klíče nemůže, najde se pár „krmičů“ kteří klíč nemají a nechávají jídlo pod vraty, odkud ho vždy vezmu a přenesu dovnitř areálu, aby ho nesežrali psi. Asi podle toho se dotyčný rozhodl, že Kašpárka vyhodí tam, kde mu kyne snad nějaká naděje na jídlo.

Kašpárek II. byl cítit cizí člověčinou ještě několik dnů a rozhodně perfektně znal domácí prostředí. Když jsem ho přinesla do bytu, vysmekl se mi, vrhl se k miskám, vyluxoval je a za nevěřícného pohledu celé smečky se uvelebil uprostřed postele a upadl do zaslouženého těžkého spánku.
Ukázalo se, že je to asi dvouměsíční, ale poměrně malý klučík, rozený Duce, jak mu občas přezdívám, který dovede zorganizovat zábavu 16 dalším kočkám, včetně prince Garfa, a ten se opravdu jen tak s někým nebaví.

Neměl některé návyky, drápky si brousil o kobereček a lítal po bytě jak torpédo.
Teď, po více než týdnu, už je klidnější, hraje si s Melichárkem i Baltazárkem, ale i s 5 velkými koťaty (těm jsou už 3 měsíce) a snaží se sosat z pindíka Makulíška, který našel v Kašpárkovi II. věrného spojence při vymýšlení nejrůznějších kravinek. Má ovšem také jakési problémy s průjmem, v záchodě vždycky strašně kníká a naříká jako Kašpárek I., každý večer ho musím lapit a podat mu čtvrtku antibiotik, což se mi sice zatím vždycky podařilo, ale ruce mám jak cedníky. Nicméně, Kašpárek II. je právoplatný člen velké kočičí rodiny, která už o několik členů přišla, některé skvěle udala a v současné době u mě na nové laskavé adoptivní rodiče čeká 8 koťat, jedna dospělá kočka a 2 dospělí kocouři.

Zpět