Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Máme doma sedm koček, no a co?
4. září 2005, Nicole Trhlínová
Naše rodina byla odjakživa velkým milovníkem všech kočiček. Obecně, samozřejmě, máme rádi všechna zvířátka, ale přeci jen ty kočky……ty jsou nějak jiné, mají v sobě jakousi magii, která prostupuje jejich tělem a ovlivňuje chování i myšlení všech jejich dvounohých majitelů.
Už moje úplně první fotka, když si mě rodiče přivezli z porodnice byla s černým kocourkem, který se jmenoval Mikeš. Moc si na něj nepamatuji, přeci jen už byl starší a já úplně malinká, ale tu fotku mám u sebe stále schovanou a je pro mě jakýmsi symbolem. Symbolem a znamením toho, že jsem se narodila proto, abych všem těmhle kočičím miláčkům pomáhala a byla jim náhradní kočičí mámou.
Dokonce si vzpomínám na jeden příběh, který s oblibou vypráví můj tatínek. Když mi bylo asi pět let, hrála jsem si u sousedů na zahradě a najednou ke mně přišel krásný černý kocourek. Prý jsem vůbec neváhala, popadla ho do mého malého náručí a běžela zpátky domů. Zazvonila jsem a když rodiče vyšli a uviděli, jak svírám toho chudáčka vroucně v náručí, zeptali se mě, kdeže jsem k němu přišla. A já, že jsem si ho vzala u sousedů na zahradě. A tatínek povídá: „Ale Nikolko, toho si přece nemůžeš jen tak vzít.“ A já mu samozřejmě odpověděla památnou větou: „Ale tatínku, vzdyť oni už ho nepocebujou!“ Vážení přátelé kočiček, přijměte prosím pozvání na malé představení mé kočičí rodiny. Jak už název napovídá, v tuto dobu jich máme doma sedm. Když tohle číslo řeknu někomu nezasvěcenému, vykulí na mě oči a chvíli nevěřícně zírá, jakoby to bylo něco, co se snad ani nesmí. A následuje tisíc otázek, jak pak to vlastně zvládám, že prý to snad ani nejde a že jsem blázen a kdesi cosi. A když se k nám náhodou zaskočí podívat, jsou mile překvapeni tím, jakým přítelem vlastně kočka dovede být.
Každá moje kočička má svůj příběh a prošla si radostnými i bolestnými zkušenostmi, ale naštěstí se žádné z nich nepřihodilo nic tak ošklivého, že by to vydalo na celý příběh. Proto vám je představím všechny najednou pěkně popořadě, jak k nám domů přicházely.
První čtyřnohý chlupáč se jmenuje Felix. Nebo taky Felíšek, Felínek, Felouš atd. To podle toho, jestli zlobí a brousí si drápky o drahé křeslo, které stojí uprostřed obýváku nebo jestli je hodňoučký, stočí se na klíně a přede. Felíška jsme si vzali ještě s mými rodiči, když jsem byla v páté třídě základní školy.
| Protože maminka je učitelka, nabídl, jestli nechceme koťátko, a že je potřebují rozdat. si vybrat. Bylo to jednoduché, které se k nám rozběhlo přes složité vybírání a rozhodování. |
 |
jeden z jejích žáků jí kdysi že se jim narodilo pět na dvorku Okamžitě jsme sebrali auto a jeli protože Felíšek byl jediné kotě, celý dvůr, takže odpadlo to |
dneska 15 let a stále je velký fešák! Vzhledem k tomu, že je to jediný kocour v té mé sedmičlenné smečce, má patřičný respekt mezi ostatními kočičími dámami. Nicméně, i když se snaží být spravedlivý, přeci jen dává přednosti jedné kočičce před ostatními, o té je řeč hned v následujícím odstavci a jmenuje se Filipa. Z majitelů nejvíce lpí na mojí mamince, která mu pro jeho věk leccos toleruje. Právě i to občasné škubání křesla nebo krásného koberce dovezeného až z Turecka. Felíšek si časem osvojil dva takové hodně netypické kočičí zvyky. Prvním je, že žere z misky pouze, když je moje maminka v kuchyni. Zpočátku jsem si myslela, že si ze mě mamka tropí žerty, ale posléze jsem se sama na vlastní oči přesvědčila, že i kdyby nežral třeba týden, dokud maminka nevaří nebo neuklízí v kuchyni, Felíšek k misce nepůjde. Je to vtipné o to víc, že když má hlad a chtěl by se nažrat a maminka je třeba v koupelně, sám si pro ní dojde a táhle mňouká a piští u prahu tak dlouho, dokud ji doslova neodtáhne do kuchyně k misce. Mamka si pak sedne na kuchyňskou stoličku a čeká a čeká a stále čeká, než se milostivý pán v klidu nají. Druhý zvyk je také neobvyklý a spíše se přisuzuje psím členům zvířecí říše než kočkám. Jde o to, že maminka učí na půl úvazku v naší hostivické škole. A vždycky, když se vrací ze školy domů, Felíšek na ní čeká u rohu domu, který je až na konci celé ulice, což je zhruba 100 metrů od domu, kde bydlíme a vyhlíží jí. Tato situace se opakuje s železnou pravidelností kromě prázdnin, kdy jsme Felíškovi vysvětlovali, že teď nebude mamka chodit do školy celé dva měsíce. Nevíme, jestli to pochopil, ale teď na ní čekává na rohu, když maminka jede na kole nakupovat dolů na hostivické náměstí. Další kočičkou, která k nám patří je Filipka. Filipka je krásná šedostříbrná kočička s bílými ponožtičkami, skoro by se dalo říct je ze vznešeného rodu. Tu jsme si vzali jako druhou kočičku do smečky. Dostali jsme se k ní přes pana Donáta, který u nás v Hostivici prodával kočičí papání a hračky. Jednou jsme s tatínkem jeli koupit kočičí sušenky pro Felíška a ejhle pan Donát stojí před svým obchůdkem a zběsile na nás mává, abychom u něj zastavili. Sotva jsme vystoupili z auta, pan Donát odněkud vytáhl krabici a v ní vřískalo pět krásných chlupaťoučkých koťátek. Udělala jsem prosebné oči na mého tatínka a ten pochopil, že není jiná cesta, než si jedno vybrat. Řekla jsem, že bych ráda kocourka a pan Donát jednoho vytáhl a už jsme se vezli všichni tři domů. Dali jsme mu jméno Filip. Jenže ouha, Filip byl prostě napůl plašánek. Skoro se nedal pohladit a neustále před námi utíkal a zalézal do všech možných i nemožných koutů, jak se chudák bál a my ho pak nemohli vyprostit.
A dvakrát ouha, Filip nebyl kocour, ale kočička. A to jsme, jak už to tak bývá, zjistili až v okamžiku, kdy už bylo pozdě. Takže následovalo překřtění Filipa na Filipu, nebo lépe Filipku a začali jsme se těšit na koťátka. Možná se teď někteří z vás zarazí a řeknou si, „panebože, to jste nepoznali dřív, že je to kočka a nenechali jí vykastrovat?!“. Ale zadržte, hned to osvětlím. Víte, moji rodiče jsou ze staré školy a z vesnice. Nikdo jim nikdy neřekl, že by se kočky měly kastrovat a odčervovat a očkovat a vůbec spoustu dalších věcí. Stejně jako všichni sousedé kolem nechali kočky růst jako dříví v lese a věřte mi nebo ne, já jim to nemám za zlé. Spoléhali se na to, že když číča onemocní vezmou ji k veterináři a ten jí dá prášek a bude to vyřešeno. Spíš bych spílala přímo panu veterináři, který je měl upozornit na to, že budou koťátka a že je potřeba kastrace a očkování a já jsem v té době byla sotva 12tileté pískle, které vědělo houby o tom, co se musí a co se nemusí. Takže se nám za rok v květnu narodila tři koťátka, bezpečně jsme poznali, kdo je tatínek, protože už od začátku projevoval Felíšek Filipce nezměrnou lásku a ona mu jí vděčně oplácela. Tudíž dvě koťátka byla černobílá jako Felíšek a jedno celé černé. Dva studenti od maminky ze školy si zabrali ta dvě černobílá a já jsem tak dlouho škemrala, až rodiče povolili a to černé kotě jsme si nechali. Dnes již Filipka není tak úplně plachá a tu a tam je šance prohlédnout si jí zblízka, ale vlastně jediný človíček, ke kterému má Filipka důvěru je maminka, protože za jejich vztahem stojí roky postupného sbližování a přátelení se. 
To malé černé koťátko – to byla třetí číča do smečky. Bohužel, tak dlouho jsme na ní volali černé kotě, až jí to jednoduše zůstalo a i v průkazu má napsáno „Černé kotě“. Občas jí taky říkáme Kotidláku, Černoušku apod., ale na „černé kotě“ opravdu tahle číča slyší. Je skoro celá černá až na pár chloupků na náprsence, ale ty jsou opravdu tak nepatrné, že nijak neruší její magické vzezření, které až občas nahání hrůzu! Protože, když se na vás Kotě zadívá svýma přimhouřenýma zelenýma očima a vy vidíte jen ty oči a nic jiného, začínáte se málem zpovídat ze svých hříchů! Jinak je Kotě moc moc přítulné, ale jen když chce. Rádo se rozkošnicky rozvaluje na půlce naší pohovky s oblibou právě v okamžiku, kdy si tam chceme sednout my a běda, když ho chcete něžně a křehce odstrčit. Otevře jedno oko a vydá takový skřípavý až mrukavý zvuk, který jakoby dával najevo „hele,opovaž se mě jenom dotknout a bude zle“. Ale přeci jen existuje jedna věc, která ho spolehlivě z pohovky i z pod pohovky dostane. A to je jedna z kočičích hraček – takový ten bičík, na jehož konci je chomáč z umělého peří.To je vám panečku akce, stačí jednou, dvakrát Kotě polechtat pod nosánkem
nebo na pacičce, v tu ránu otevře kukadla s maximálně rozšířenými zorničkami, ve kterých se zračí pěkně nebezpečné ohníčky a začne lítat a skákat od pohovky na skříň, ze skříně na
skleněný stůl, ze stolu na klávesnici a z klávesnice na lustr! Občas přistane neplánovaně jinde a zmateně se rozhlíží, kam, že ten chomáč uprchl a to se pak tak rozzuří, že peří lítá všude kolem.
Výsledkem takové honičky je Kotě s hubou plnou zeleného nebo růžového peří, totálně ohlodaný bičík na vyhození a naše cesta do Pet centra pro další, pro jistotu rovnou dva takové bičíky. Protože jsem přeci jen člověk, a i když se snažím kočičí říši porozumět a proniknout do systému kočičí hierarchie, u Kotěte se mi to nedaří. Z nějakého důvodu nemá rádo svoji kočičí maminku Filipu a kdykoliv se potkají, syčí na sebe. Asi pro to mají své důvody, které mi možná o hodně později někdy svěří…..| Další, čtvrtou kočenkou je naše nejpřítulnější, Bohužel paradoxně měla miláčků nejpohnutější získala hodně nezvykle, a na literární seminář. |
 |
naše milovaná Fazolka. Je to nejmilejší a nejchytřejší kočička. ze všech našich čtyřnohých životní zkušenosti. Fazolku jsem to od mojí gymnazijní profesorky Jednou odpoledne totiž paní |
Moc ráda by si jí bývala nechala, ale měla v bytě dva pejsky a ty se s kočičkou nesnesli. A tak prý shání někoho, kdo by se téhle něžňoučké kočičky ujal. Neváhala jsem ani minutu a slíbila jí, že doma všechny přemluvím a že si jí vezmeme. Mamince jsem to podala velice jednoduše, že už máme doma tři a že o tu další už nás neubude. A bylo jasno. Ještě ten večer jsem poprosila svého přítele, abychom tam zajeli a milou Fazolku si odvezli. Když jsme jí dopravili domů, byla pořádně vyděšená a bylo na ní vidět, že ten někdo, kdo jí na ulici vyhodil, s ní zacházel velice špatně. Tu otázku „jak někdo může ubližovat takovým nádherným tvorům jako jsou kočičky“ si kladu každý den nejmíň stokrát. A stále nemám odpověď a stále se setkávám s živými důkazy toho, že to tak opravdu je. Fazolce jsme provizorně zařídili jednu celou místnost ve sklepě, která byla vytápěná a umístili jí tam. Třikrát denně, ráno, když jsem přišla ze školy a večer před spaním jsem jí docházela nakrmit vločkovou kaší s kuřetem a mazlit se s ní. Z Fazolky se pomalu stávala smělější a přítulnější kočička a jednoho dne, asi za půl roku po jejím příchodu k nám, jsem poznala, že je připravená na to se opět podívat ven pod širé nebe a mezi ostatní kočičky. Setkání s Felíškem i Černým kotětem proběhlo bez problému, zato Filipa byla celá říčná. Syčely na sebe a navzájem se pošťuchovaly packami a útočily. Hned jsme je od sebe odtrhly, naštěstí si nestačily ublížit, ale od té doby víme, že tyhle dvě jsou životní nepřítelkyně. Proto taky Felíšek s Filipou bydlí v přízemí u maminky a zbylých pět kočiček u mě nahoře. Fazolka si jinak rychle zvykla na okolí i na zahradu a začala dovádět, jen to zažívání a srst už nikdy nebudou takové, jako dřív. Protože má,chudinka, reflex ještě z doby, kdy byla na ulici a neměla pořádně, co jíst, instinktivně se bojí, aby jí ostatní žrádlo nesnědly a tak hltá, dokud může. Pak je jí špatně a zvrací, protože má žaludek z ulice již nenávratně poškozen. A se srstí to samé, je to krásná želvovinová kočička s jednou ponožtičkou na přední tlapce, ale její srst není skoro vůbec hustá, ani v zimě a je dost prořídlá. Bohužel, na ulici byla tak dlouho, že ať se snažíme, jak se snažíme, asi taková zůstane.
Ale nám to vůbec nevadí! Je to mazlík, nejraději spí u nás v posteli nebo na měkkém koberci v ložnici. Je to moc chytrá kočička, umí si otevřít dveře tak, že visí na klice tak dlouho, než dveře povolí a navíc – a to je rarita – umí přijít nejen na zavolání, ale i na jedno určité gesto, kdy zaklepeme několikrát dlaní na místo, kam chceme aby přišla a Fazolka neváhá a okamžitě přiběhne. Někdy jí také říkáme Fazolík nebo Žabolík. Je také veliká lovkyně, sem tam nám přinese nějakého rejska nebo myš a pyšně se s ním nakrucuje přede dveřmi na balkón. Kromě toho, že loví, s námi ráda hraje hru na schovávanou. Pravidla jsou jednoduchá, večer vytuší, kdy asi tak půjdeme spát a tak půlhodinky předem se někam schová. Když ji nenajdeme, nemusí ven na zahradu se proběhnout a my prohráli a najdeme ji až ráno. Když ji najdeme, vyhráli jsme my, a to pak pádí přes celé patro až ke dveřím, už aby byla rychle venku. Na pár nejoblíbenějších schovek jsme už přišli, např. se zachumlá do igelitových pytlíků, které jsou v kuchyni vedle koše, nebo zaleze za kuchyňskou linku a srovná se do krabice na kočičí hračky. Ale je tak vynalézavá, že nachází stále nová a nová místa, kam zalézt, když my si už myslíme, že tam žádné takové místo, o kterém bychom nevěděli, není. Fazolčina specialita jsou krabice a tašky. K zbláznění miluje všechno šustivé a všechny krabice, čím menší, tím lepší!
 |
 |
 |
 |
Pátým členem je kočičí slečna, která se jmenuje Kut Svenson v severštině a Macík v češtině. Vím, zní to podivně, ale už to tak je. Je to kočička, ale jen fyzickými znaky, jelikož chování a mluvu má jako kocour. Proto Macík alias Kut. Také mu říkáme Maciš nebo Macišu. Toho mi jednoho dne ráno položil do postele můj přítel. Macík začal hrozně vřeštět, já se vzbudila, co se probůh děje, Macík vřeštěl ještě víc a utekl pod okenní parapet, kde jenom kníkal a nechtěl za nic na světe vylézt. Přítel totiž vezl svého kolegu k němu domů po noční službě a kolega mu povídá jestli nechceme koťátko, že prý jedna paní zrovna má. Můj přítel Štěpán se šel k dotyčné paní podívat a uviděl špinavou zahradu, plnou koček a psů, tak neváhal a vzal si od paní Macíka, protože ten vypadal nejzuboženěji. Macík vylezl z pod parapetu asi za půl dne, poprvé zřejmě okusil kočičí sušenky a jiné dobrůtky a to ho zřejmě natolik nadchlo, že se rozhodl zůstat. Macík je vytáhlá dlouhonohá a dlouhoocasá mourovatá číča, která trpí celkem dvěma syndromy. Syndromem neustálého procházení a syndromem hypochondrie. V praxi se projevují tak, že Macík neustále pendluje mezi naším horním patrem a maminčiným dolním patrem a dožaduje se vstupu, když je nedejbože zrovna zavřeno. Takže například během hlavních zpráv na ČT1 k nám přijde a zase odejde tak pětkrát.
Vždycky běží k misce, očuchá jí a když zjistí, že jsme mu neulovili čerstvé kuře nebo rybu, vřískne a nacpe se např. do malého košíku na prádlo. Po pěti minutách vyleze ven, zase vřískne, švihne ocáskem a vynadá nám, jak to, že nečekáme u dveří jako vrátní a neotvíráme na povel. I když je to neposeda a všetečka, všechno mu odpouštím pro ten jeho krásný kukuč a dlouhý ocásek. Jeho hypochondrie je přímo ukázková; šáhnete mu na konec ocásku, vřísk! Šáhnete mu na začátek ocásku, vřísk! Chcete mu rozčesat srst, vřísk vřísk! Chcete mu vytáhnout klíště nebo dát piluli ? Tak to chce psychickou přípravu a meditaci nejméně po dobu jednoho týdne a ani pak není úspěch zajištěn. Vřísk, vřísk, vřísk!!! Ale jinak, jinak je to náš miláček. Předposledním do party je Žofka, pěkně stavěná bílomoura s kouzelnou černou tečkou na nosánku. Žofinka je útulková kočenka, vzali jsme si jí asi před rokem. Podle té paní, která nám jí předávala, ji našli někde v Praze 10 a zbyla tam po nějakém nepříliš slavném cirkuse.
A protože je to cirkusácká kočka, začali jsme jí říkat Žofka, podle toho večerníčku, kde je Žofka opice v ZOO.
Občas jí taky řekneme Žofíčku, Žofindo, Žofíku…. Je to nejhodnější kočička, vůbec nás nezlobí a moc ráda se mazlí. Je sice trošičku hloupoučká a trochu déle jí trvá než pochopí některé věci a také si nechá vždycky všechno sníst ostatními kočičkami, ale my jí vždycky dáme,když už jsou ostatní najedené a Žofíček si přijde na své. A že jí chutná, jen co je pravda. Zbaští kde co a olizuje se až za ušima. Bohužel, tahleta miloučká číča je teď nemocná, našli jsme jí bulku pod kůži u krku a i když dostala nějaké léky, tak se jí bulka nezmenšila. Pravidelně dojíždíme na kontroly k MVDr. Královi a pevně věřím, že se naše milá Žofka zase brzy uzdraví. 
A poslední kočičkou u nás sídlící je Sněhulka alias Šmudlík. Je to nejmenší kočička u nás doma a má dokonce modrou krev. Je to britská krátkosrstá číča s krásným ocáskem a hustou srstí. A také pěkně rozverným a čiperným pohledem. Narodila se 7. listopadu roku 2004 a vzali jsme jí od jedné paní chovatelky z Litoměřic. Jméno Sněhulka jsem jí dala já, protože její stříbřitá srst přechází sem tam úplně v bílou a připomíná mi to sněžení. Navíc jsme si jí vzali na konci prosince, kdy napadly velké závěje sněhu. Jménem Šmudlík jí překřtil přítel Štěpán, protože jak rostla, tak na čumáčku a pacinkách jí srst trochu zhnědla a vypadá jako ušmudlaná. Ta vám ale vyvádí! Promenáduje se od maminky k nám, od nás na střechu, ze střechy po sousedovi meruňce na plot do jahod a pak utíká až k ořechu a tak je to dokola. Občas, když vykouknu z balkonu dolu na zahradu a zavolám na ní, otočí se, ale dělá, že mě nevidí! Nedávno ulovila svou první trofej, a to malého rejska. Také miluje taková různá udělátka, jako kuličky ze staniolu, nebo kolečka vyrobená z takových těch plochých drátků obalených bílým plastem, kterými výrobci pečiva stahují sáčky s chlebem nebo jinými pochutinami.
S oblibou sedává na tiskárně a juká dolů, kdy vyjede papír nebo honí mouchy, pavouky a tesaříky. V poslední době se sčuchla s Felíškem, který je z ní úplně paf a vyvádí jako zamlada! Je to velká zábava, nad kterou se smějeme nejen my s přítelem, ale i maminka a každá návštěva. Šmudlík škádlí Felíška tak dlouho, až zvedne svůj břich a loudavě se vydá za ním. Ale ouha, Šmudlík zaleze někam za květináč nebo se nacpe do úzké mezírky mezi televizí a videem a juká na Felíška, který má už staré kosti a zbytečně se do těchto bláznivých aktivit nepouští.
Tak po Šmudlíkovi alespoň sahá pacičkou a snaží se ho vyšťouchnout ven. A tu Šmudlík vyrazí, přeskočí Felíška a pádí ven na terasu. A Felínek se za ním zase vleče a oba skončí v tújích, kam není vidět. A najednou, z půlky jedné vysoké túje vyskočí Šmudlík, na sobě spousty větévek a pavučin a už pádí zase o dům dál. Je to teprve kotě, a i když už projevuje svou čertovskou duši, ještě si pro jistotu chvíli počkáme, až se ty jeho vlastnosti ustálí. Tak to byly v kostce všechny moje chlupatinky. Každá z nich má svou typickou vlastnost, která jí dělá naprosto jedinečnou a já, já děkuji kočičímu Bohu, že mi je seslal do cesty, protože to jsou právě ony, kdo můj život naplňují a dělají ho šťastnějším.
