První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

26. července 2009, Jarka Svobodová

V poslední době se u nás v rodině dějí převratné věci. Na můj vkus je tu nějak příliš změn. Syn už nestuduje, ale pracuje, dcera končí školu a pomalu, ale jistě se stěhuje na druhý konec Prahy (zatím) a jediné, co zůstává beze změn, jsme my staří rodičové a naše zvířata.
Snad je to tím, že jakékoliv změny, dokonce i ty k lepšímu, bereme s nedůvěrou. Člověk za ta léta poznal, že všechno má své pro i proti. A dcera na to časem přijde sama.
Nejdřív soudila, že si s budoucím manželem (zatím stále preferují dnes již netradiční sňatek) pořídí malý domek s velkou zahrádkou. Když narazili na tvrdou realitu cen nemovitostí, o dost se zmenšila zahrádka. Čím víc se blíží změna bydliště, tím se dcera přibližuje k Praze. A to zprvu měli zato, že Brno by bylo tak akorát.
V zahrádce chtěla chovat kozy, velkého psa a nějakou drůbež. Teď už od koz pomalu upouští a vypadá to, že závěrem zůstane jen pes. A kdoví, jestli velký. Nějaká kočka asi až po čase. Vytváří přece kouzlo domova.
Jak je známo, zvláště kočky nemají rády změny. Traduje se, že když se rodina stěhuje z domu, většinou kočka zůstává na místě, pokud má tu možnost.
Naše kočka by tedy ze svého domu v Liboci nešla. Už jí táhne na dvanáctý rok – právě dnes jí je jedenáct – takže všechno nejlepší!
A jako dárek, kočky, pukněte závistí!, dostala akvárium.

Tedy, to bylo tak. Akvárium máme díky manželovi už od samého začátku manželství. Čili skoro třicetčtyři let. Dlouho jsem o něj pečovala já, pak společně s dcerou, a jak šel čas, dcera převzala všechnu péči, neboť mě rozčilovalo, když rybičky občas z neznámých důvodů pomřely. A hned jsem ho chtěla rušit. A tak teď, když dcera odchází za lepším, usoudili jsme, že akvárium skutečně zrušíme, rybičky spolu s rostlinkami dostane její kamarádka, a hotovo. Jenže…
Naše kočka za téhle dlouhé studené zimy pomalu nevystrčila nos na zahradu, ani nehonila kočičí vetřelce z okolí a nevřeštěla na ně, držela se doma. Však venku jen záblo na pacičky. A protože to doma volalo po nějaké zábavě, zvykla si sedávat před akváriem. Hned jsme tam pořídili několik pohodlných a teplých pelíšků, aby měla milostivá pohodlí. Kočičí televize jak vyšitá.
A teď bude mít po televizi. Sešla se rodinná porada, co počít. Samozřejmě, při obědě. „To snad nemyslíte vážně, že necháte akvárium, o které nikdo už nestojí, kvůli kočce?“ divil se manžel.
„No, my se s Romanem dohodli, že ho budeme společně čistit tak jednou za šest neděl a já denně budu rybičky krmit a rozsvěcet a zhasínat.“
„A co je to za blbost, když o něj nestojíte?“ Na tenhle argument jsme se synem neměli co říct, dcera jen dodala, že by občas pomohla.
„To se ti k nám bude chtít, když tady budeš pracovat, sotva vlezeš do dveří!“ Zlobila jsem se. „Nemá už cenu to rozebírat, já už koupil nové akvárium. Tohle bylo poškrábané, tak se tam usazovaly zelené řasy a nebylo do něj pořádně vidět.“ Uzavřel debatu syn.Tento argument manželovi vyrazil dech. A my s dcerou?
Hned druhý den jsme šly a koupily další krásné rybičky a kamínky do filtru a tak dál. A když jsme to všechno naaranžovaly do nového krásného akvária, zůstala kočka v

úžasu zírat. Její čichavci, kteří ji nejvíc rajcovali, se svými vousy dotýkali skla, hejna rybek na ni zevlovala, a ona lítala kolem akvária, hrabala po něm packou, lezla na něj, prostě z něj byla celá pryč.
Teď má problém. Vždycky u akvária usnula, ale teď jí spánek dlouho nevydrží. Jen se tam něco hne, vztyčí uši, vyletí a už kulí oči.
Co tomu, kočky, říkáte? Taky byste chtěly takový dárek k narozeninám, co?

Zpět