Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Kocovina nebo kočičina?
4. července 2009, Jarka Svobodová
Někdy naše kočka už poránu nemá náladu. To pak ji dcera chce vzít do náruče a ona spustí tolik skřeků, že ten, kdo ji nezná, by myslel, že za chvíli je po ní. Dokonce se časem v těch pazvucích vylepšila, takže tím určitě nejen odhání vetřelce ze svého území, ale i své lidi od opovážlivostí, jako je si ji pohladit nebo ji dokonce pochovat!
Moc si dovolím už tím, že ji posadím před misku s vodou, kterou jí naši mužští připravili přímo pod nos do kuchyně v podkroví. Odchází od misky zhnusena, ale když se nedívám, honem se vrátí a delší dobu lemtá vodičku. Abych si náhodou nemyslela, že mě poslouchá!!
Naše psy z toho posluhování kočce určitě jednou klepne pepka! Je to opravdu bezprecedentní diskriminace psů vůči kočkám. Co je dovoleno mourovaté potvůrce, není dovoleno jim. Ona si běhá se zablácenými packami po celé kuchyňské lince (to se zase nalítám s hadrem), pak plavmo skočí na kuchyňský stůl a odtud na židli. Tam se milostivě stočí a spí. 
Někdy se mi stane, že se zvednu ze svého místa pro něco na lince a než se naděju, na mém místě už sedí kočka. Přece by si nikdo nedovolil ji dát jinam! Dcera ji naučila, nebo spíš si Viki vycvičila dceru, že kočička sedí na botníku, a když jde dcera okolo, Viki jí přistane na rameni a nechá se „kočkobusem“ odnést domů do prvního patra.
Ale někdy prostě nemá náladu. To se dcera může potulovat kolem botníku a kočka nic. Když ji náhodou chce Eva pohladit, kočka mrskne ocasem a je pryč. Jde zase otravovat k sousedům na zahradu.
Když je deštivo, vypozorovali jsme, že má výbornou náladu. To se lísá dokonce i k cizím lidem, otírá se o ně a vůbec je dotěrná až to hezké není. Přede a nechá se chytit do náruče, což je úkon, který jindy obzvlášť nesnáší. Je to záhada s tím deštěm, zatím jsem na to ještě nepřišla. Taky na stromech, kterých má na zahradě naštěstí dost, vyvádí jako divá šelma. Lítá i po těch nejslabších větvích v koruně, až mám někdy strach, že se zřítí do bazénu.
Jednou se už stalo, že mi spadla přímo do obličeje a málem mi vypíchla oko. Naštěstí se šrám těsně nad okem asi za měsíc zahojil. Od té doby si dávám pozor, a když Viki řádí na stromě, nelezu pod něj. Jinak ji ráda zlobím a jak prchá po větvi, sahám jí na ocásek nebo na černé ponožky jejích paciček. Nejdřív dělá, že se zlobí, ale pak se do toho tak vžije, že začne prskat, bublat a ve finále houkat. Pak musím přestat, neboť by ji snad trefil šlak. Je to už přece jen starší dáma.
Ale nejvíc se prosazuje, když zalezu do postele. Usadím se s knihou vždycky večer, a to je moment, kdy Viki, opatrně našlapujíc, si to ke mně hnedka šine. Z košíčku vedle mé postele na ni smutně zírá náš Bello (jak to jen kokři a jejich kříženci dovedou) a říká pohledem: „Už se budeš zase mazlíkovat s tou bláznivou kočkou?“Viki mi vleze na knihu, čímž kategoricky říká: „A teď budeš číst mě!“ Stočí se mi na knihu, já ji pohladím, pak zapomenu, sáhnu si na nos, abych se podrbala a už to je tu! V ten ráz z jejích jemných, zelektrizovaných chlupů – dcera mi odborně vysvětlila, jakou mají kočky srst – dostanu takovou prskavku, že musím vylézt z postele a dojít si pro kapesník. Na to se naše kočička urazí! Vznešeně odkráčí do svého pelíšku, stočí se v něm, aby byla ke mně zadkem a až do rána se mnou nepromluví.
Prostě soužití s kočkou je pestré, až přechází zrak i sluch!