První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

27. června 2009, Sandra Jirásková

S kočičkami jsem vyrůstala od malička. Doma jsme měli vždy alespoň jednu. Moje mamka totiž kočky miluje stejně jako já. A u dědy a babičky také jiná zvířátka nebyla.
Svou vášeň pro mňoukalky mám tedy zakořeněnou hodně hluboko uvnitř a nedovedu si bez nich život představit. Až mnohem později jsem v sobě našla lásku i ke psům.
Když pominu kočičky u rodičů, tak své první (jak říkám „soukromé“) jsem si pořídila těsně po odstěhování od rodičů. Bylo to v roce 2004.
Tehdy se na podzim narodily u babičky dvě krásné kočičky. Obě úplně stejné. Jelikož jsem se v té době přestěhovala, bylo rozhodnuto. Slečny jsem si přivezla do nového domova.
Domů jsem si je vezla na konci listopadu, jednoho studeného večera. Cestu v autě zvládly dobře a pak nám nastala honička. Jelikož to byla polodivoká koťata, tak jsem si hodně užili, než jsme je zkrotili a rozmazlili. Ze začátku jsem je vůbec nemohli rozeznat, tak dostala každá obojek – zelený a žlutý. A tak jsme jim začali říkat Zelík a Žlutík. Jména se vžila a zůstala jim.
Dvě úplně stejné kočičky měli každá jinou povahu. Žlutík je nezávislá kočička, která se nechá pohladit jen když chce a domů přijde jen se najíst.
Zatímco Zelík je opravdový mazlík, věrný a oddaný. Spala se mnou, učila se se mnou, dokonce i při koupání mi seděla u vany a čekala. Byly jsem nerozlučná dvojka.
Od malička se ale lišily i ohledně zdraví. Žlutík byla zdravá, zcela bezproblémová kočička. Zato Zelík měla časté zdravotní komplikace. Nejdřív jsme bojovali s různými rýmami, výtoky z očí a nachlazeními. Ven moc nechodila, byla spíše doma.
Jednoho dne v létě, když už holky byly víc jak roční odešla Zelinka podívat se ven a ten den nepřišla. To bylo u ní dost zvláštní. Nepřišla ani druhý den. Třetí den ráno ji přítel zahlédl na zahradě, ale vypadala zvláštně. Odpoledne mi to vyprávěl, že prý táhla zadní nohy za sebou. To mě vyděsilo k smrti a začala jsem ji hledat. Trvalo celé odpoledne než na moje volání odpověděla a připlazila se z úkrytu. Vyděšená k smrti, s nehybnýma zadníma nohama. Byla jsem v šoku. Sehnali jsme veterináře a okamžitě vyrazili.
Po rentgenu jsem zjistili, že měla zlomenou pánev, nejspíš srážka s autem. Dodnes nechápu, kde se jí to mohlo stát. Od domu nikam nechodila a my máme dům u lesa, dostatečně daleko od silnice. Projede okolo nás tak jedno auto denně a velmi pomalu.

Naštěstí to nebylo nic vážného a když pominu problémy s vyprazdňováním, uzdravila se celkem dobře. Nejhorší asi bylo to, že od doktora nedostala žádné léky na bolest, aby jí bolest bránila v pohybu a tak hodně trpěla hlavně při chození na záchod. Ale během měsíce byla naštěstí v pořádku.
Kočičky dostaly v necelém roce injekci s tím, že po zimě půjdeme rovnou na kastraci. Na kontrole jsem před kastrací jsme zjistili, že Zelík je březí. Což opět nechápu, když šla ven tak jednou týdně a její sestra, která chodila domů tak dvakrát do týdne nezabřezla.

Žlutík byla bez komplikací kastrována a opět žila svým svobodným životem.
Já se Zelinkou jsem očekávaly narození rodiny. Začala rodit v sobotu dopoledne. Porodila jedno kotě, pak ustaly veškeré kontrakce a nedělo se nic. Až na to, že břicho se jí ani trochu nestáhlo a bylo tvrdé. Opět jsem sháněla veterináře a v neděli ráno vyrazila na pohotovost.
Na rentgenu jsem uviděli kotě, které se vzpříčilo v porodních cestách a zastavilo tak porod. Doktor ji okamžitě operoval a při císařském řezu se narodila další tři koťátka živá a dvě (včetně toho zapříčeného) byla mrtvá. Takže dohromady šest. To byl tedy počet, říkala jsem si tehdy.
Jak nás doktor upozornil, vlivem prožité operace a narkózy ztratila Zelinka mléko a zájem o koťata. Sice jsem se snažila malé odchovat, ale bohužel se nepodařilo a jedno po druhém mi umíralo v rukou.
Byla jsem zoufalá, alespoň, že Zelinka se tehdy uzdravila. Bohužel jsme v tom spěchu zapomněli ji při operaci vykastrovat.
Přibližně za půl roku šla na kastraci. Tu zvládla velmi dobře.
Ale pak přišla osudová rána.
Těsně po kastraci přestala Zelinka chodit na toaletu. Břicho se jí nafouklo a ztvrdlo. U veterináře jsme dostali projímadlo a čekali. Nic se nezlepšilo.
V ten den si ale přítel píchl do chodidla rezavý hřebík a my skončili na chirurgii. A díky léčbě přítele jsme se se Zelinkou dostali k veterináři o den déle, o jeden osudný den. Okamžitě jí provedli výplach střev pod narkózou. A já se dozvěděla, že jí přestala fungovat poslední část tlustého střeva. Tento problém se řeší odstraněním nefunkční částí střeva, ale ani pak není jistota uzdravení. Často se tento problém opakuje a zvíře se musí nakonec utratit.
Zelinka se už během noci probrala. Měla jsem ji pod dohledem celý den a ráno vypadala velmi čile. Dokonce se snažila dostat k jídlu. Během dne pospávala a pokňourávala, ale pořád vypadala dobře. Až odpoledne se naříkání zvětšilo a viditelně trpěla bolestmi. Začala upadat do letargie. Jeli jsme k veterináři a já v náručí cítila, jak v ní vyhasíná život. Ještě před ordinací jednou zanaříkala a vevnitř veterinář už jen konstatoval smrt. Od té chvíle si už nic z toho dne nepamatuji, byla jsem v šoku.
Druhý den jsme ji pohřbili vedle jejích malých koťat.
Nejvěrnější a nejoddanější kočka v mém životě se mnou strávila pouhé dva roky a za ty dva roky jsme toho prožili, co málokdo za celý život.
Po její smrti se změnila Žlutinka, začala se držet doma a stala se velkou mazlivkou. I když byla a je odtažitější než její sestra.
Nějakou dobu jsme tedy měli jen Žlutinku. Ale to se brzy změnilo.
V akvaristice, kde jsem kupovala stelivo, jsem v jednoho červnového dne uviděla velkou klec s kotětem. Byla jsem v šoku, že se v akvaristice prodávají koťata, jako nějaký křeček. Bylo to černé kotě s kraťounkým ocáskem. Chodila jsem se na ně koukat týden, dva týdny. Po dvou týdnech jsem se zeptala majitele na kotě a on mi odpověděl, že ho nikdo nechce, protože je bez ocasu. Že tam bude asi dlouho. Tak bylo rozhodnuto.

Druhý den s bedýnkou jsem si pro malé šla. Bylo mi řečeno, že je to kočička a paní ji tam donesla, že neví co s ní, ať ji prodaj.
Dostala jsem ji se „slevou“ kvůli ocásku. Bylo to kouzelné kotě, až na to, že z kočičky se vyklubal pěkný kocour. Dostal jméno Fred. Byl to miláček a i pěkný lump. Akorát pořád nechápal proč si s ním ta velká kočka nechce hrát a syčí na něj.
Fredík pěkně rostl a dnes vypadá jako taková puma. Černý jako uhel s krátkým silným ocáskem, se kterým umí pěkně mrskat, když se mu něco nelíbí.
Na první prohlídce veterináře jsme řešili Fredův ocásek a pravděpodobně jako maličké kotě ho měl zlomený a díky tomu mu zakrněl. Při ohmatání je cítit, že zbytek kosti v ocasu je v polovině přerušená, už mu to nesrostlo správně.
Ale Fredík nezůstal dlouho sám. Osud mi přivedl do cesty další oddanou a věrnou kočičku.
Bylo to v srpnu a my jsme s mamkou šly na procházku po Kramolně. Na silnici jsme uviděly sedět malé hnědě kotě, které vůbec neutíkalo. Zblízka bylo vidět, že je nemocné. Z očí a nosu mu tekl hnis, srst pokrytá krustou špíny a bůh ví čeho. Uši vevnitř černé od svrabu. Při pohlazení jsem mohly počítat žebra, jak bylo vyhublé.
Kočička šla s námi domů. Po vykoupání jsme zjistili, že malá je ve skutečnosti šedě mourovatá a po misce jídla nám začala vrnět v náručí. To malé klubíčko plné nemocí dostalo jméno Sofie. A tak ke mně přišla moje Sofinka.

Absolvovala léčbu zánětu očí a kočičí rýmy. Dále jsem ji zbavili blech, svrabu a červů a pořádně začali krmit. První týden byla strašně hodná, jen spala a spala. Všechny léčebné procedury snášela bez mrknutí a vděčně se mazlila. Po týdnu, jak léčba pokračovala, se z ní vyklubala pěkná šelma a s pětiměsíčním Fredem byly ničícím komandem. Sofinka měla tak tři měsíce ale díky mizerné stravě a nemocem byla velmi maličká.
Co do výšky zůstala maličká dodnes, ale do šířky to dohání. Moc ráda papá a je to na ní vidět.
Našla jsem v ní opět kamarádku na učení, na práci i na koupání:-)) Když pracuji na počítači, lehá si před něj nebo rovnou na klávesnici,abych si všímala jen jí. Při učení mi zalehává knížky a při koukání na televizi si lehá nejraději na hlavu, aby člověk viděl jen ji. Tyhle zvyky měla i Zelinka, úplně stejné. Sofinka je navíc ještě ukecaná, na každé slovo reaguje dost hlasitě a zřetelně. Opravdu jsem ještě upovídanější kočku neviděla.

Naše Sofi je zdravá až na slabý výtok z očí jako pozůstatek její nemoci. Možná až moc zdravá.
V sedmi měsících jsme šly na kastraci. Při vyšetření opět pan doktor zjistil březost. Byla jsem v šoku, moje kotě bude mít koťata. Neuvěřitelné. A tak jsme opět čekali na rodinu. Byla jsem po poslední zkušenosti nervózní a plná obav. Ale Sofi je naštěstí ze zdravého těsta a tak sama, bez problémů porodila pět zdravých koťat. Jeden kocourek a čtyři kočičky.

Malé jsme odchovali a bez problémů umístili. Sotva odešla koťata do nových domovů, chtěli jsem opět kastrovat. Panu doktorovi se nezdálo, že jí zůstaly plné mléčné žlázy a při vyšetření zjistil, že je opět březí. To byl druhý šok pro mě. Zabřezla během kojení prvních koťat.
Ale toto těhotenství už nebylo tak bezproblémové. Zřejmě to nezvládala tak brzy za sebou a porodila dříve. Nedonošená koťata nepřežila noc.
Okamžitě dostala injekci jako jistotu a během mé letošní dovolené půjde konečně na kastraci.
Jinak Žlůťa a Fredík již jsou kastrovaní. I když to je kámen úrazu pro Fredíka. U sousedů mají kocoura, který samozřejmě není kastrovaný a celý život tráví mrouskáním a lítáním za kočkami. Bohužel má na našeho Freda spadeno a stále ho honí a trápí. A to je důvod, proč je Fredík skoro bytovým kocourem na vesnici. Kocoura od sousedů se opravdu bojí a nechce už ani moc chodit ven, tak je doma.

Žlutík je zdravá jako řípa a letos v říjnu oslaví páté narozeniny. Nikdy jsme neměli s ní problémy až teď přibližně před dvěma měsíci začala zůstávat doma, přestala mít zájem o cokoliv a ubývala jí srst. Zjistila jsem s hrůzou, že srst si začala sama vytrhávat a to po celých chomáčích. Během dvou týdnů měla boky a pod krkem úplně holé. Nejpravděpodobnější příčina je, že Sofinka bude mít dva roky a začala dospívat. Kočky se častěji dostávají teď do šarvátek. Sofinka

se snaží vydobýt si vůdčí postavení a Žlůťa se s tím nedokáže smířit a snaží se takto upoutat naši pozornost.
Nasadili jsme uklidňující homeopatika, vitamíny na srst, v důsledku špatného psychického stavu a oslabeného organismu dostala zánět spojivek
Už to jsou dva měsíce a snad je vše zase v pořádku. Žlutíka upřednostňujeme ve všem, jak to jen jde a srst jí dorůstá a netrhá si jí. Tak snad bude vše už v pořádku.

To je prozatím vše o mých soukromých kočičkách. Příště pošlu zase povídání o nalezených a zachráněných kočkách, které jsem kdy našla a pomohla jim.

Zpět