Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Pro dobrotu na žebrotu
20. června 2009, Jana Petrželková
Tak jsem si myslela jak je to pro kluky kočičí úžasné, když jsem jim zajistila au-pair v podobě Jirky a oni budou už od jara krásně venku v přírodě a nebudou muset smrdět doma v bytě v hnusné Praze a zatím jsem dopadla jak sedláci u Chlumce. O kocoury jsem totiž přišla. Tedy ne že by kocouři došli k sebemenší fyzické újmě, to ani náhodou, mají se jak v lázních s veškerou péčí a možným dostupným luxusem, ale prostě mě neznají, mají na mě vztek, jsem pro ně vzduch a vůbec se mnou nemluví. Jako bych neexistovala.To bylo tak: Matěje s Čárou jsem letos prvně vyvezla na chatu na velikonoce a protože mě bylo líto je nechat cestovat pořád sem a tam a Jirka byl ochotný pracovat na chatě namísto v Praze (viz Duhová zahrada), jsou od té doby v Černošicích a zažili tam vedra i zimy, lijáky i sluníčko, kroupy, bouřky, sucha …no zkrátka s výjimkou zemětřesení a tsunami snad všechno. Ze mě se ovšem tím pádem stal cestovatel, dodavatel, poslíček, listonoš, dohlížitel na prázdný Jirkův byt, nákupčí apod.
Zpočátku, když jsem přijížděla na chatu obtěžkaná taškami s jídlem, kočičím papáním, čtivem a další prací pro Jirku, skákali Čára s Matějem obloukem přes zábradlí verandy a nadšeně mě vítali. Navěsili se na mě jak ozdoby na vánoční stromeček a drželi se mě jak přišití. Chodila jsem jak stará čarodějnice věčně s jedním kocourem na rameni a druhým přes ruku, nic jim nebylo nepohodlné, hlavně že měli ten nejtěsnější kontakt. Vařila jsem tak s nimi, věšela prádlo na šňůru, dokonce i na kadibudce jsem seděla minimálně s jedním kocourem na klíně, no do jisté míry fakt hrůza. Moje odjezdy ale Matěj i Čára sledovali nevolí. „To už zase někam jedeš? A kdy se chceš vrátit, co? Úplně na nás kašleš“ bylo vidět jak si myslí, jenže co jsem mohla dělat? Podařilo se mi najít jakous takous práci a vysvětlujte zaměstnavateli, že bohužel nepřijdete, protože Ćárovi to bude líto a Matěj se navzteká! „Kluci ušatý, zlatíčka mourovatý, budete hezky venku, chytat myši a běhat po lese, doma v Praze byste stejně byli v bytě sami,
tady s váma bude Jirka pořád“ domlouvala jsem jim, ale zbytečně. S každým dalším mým odjezdem byli kocouři chladnější a chladnější a vítání se stávalo také značně ledabylejší, jen tak „aby se neřeklo“. Koncem května mám svátek a když jsem ten víkend zase přijela na chatu, kluci kočičí už na mě jen tak mávli packama ze zahrady: „Tak už jsi tady? No tak čau, no“ a šli zase po svých kamsi do háje. Odpoledne přišla gratulantka Alice. „Už jsem tady, bando“ halekala Alice od spodních vrátek, v jedné ruce láhev vína a druhou šermovala kočičími tyčinkami.
 |
 |
 |
K mému dalšímu příjezdu na chatu došlo pak z pracovních důvodů až za 10 dnů. Hezky jsem si na to přivstala a u naší zahrady jsem zastavila kolem 7 ráno. Dveře do chaty byly pootevřené, takže bylo jasné, že už jsou kocouři někde venku. „Čáro, Matěji, pumprlíci,
kdepak jste!?“ volala jsem a šla zahradou. Matěje jsem neviděla nikde a Čára vykoukl zpoza záhonu s pivoňkami podívat se, co se to na jeho výsostném území děje. Když mě uviděl, vyděsil se k smrti : “Jééééééé“ vyděšeně zakvílel, udělal strachy přemet dozadu a pak utekl do lesa. Volala jsem na něj, ale utíkal o to víc. „No tohle? Copak jsem nějaký strašidlo?“ nerozuměla jsem tomu, ale šla jsem a začala vyndávat tašky a krabice z auta a skládat je do zahrady za plot pod jabloň. Čára se připlížil z lesa a všechen ten náklad očuchával, ale jak jsem se blížila s další várkou, vždycky poděšeně utekl. 
Odvezla jsem auto na parkovišťátko a pomalu se pěšky vracela. Po cestě naproti mně šli Matěj s Čárou. „Tak už snad bude všechno v pořádku“ myslela jsem si, ale nebylo. Když jsme byli od sebe asi 5 metrů a já na ně promluvila, Čáreček opět utekl někam do dáli a Matěj sice neutekl hned, ale až potom, co mě kousnul do ruky, kterou jsem ho chtěla pohladit. Čára se mě bál až do večera a utíkal přede mnou a Matěj se mnou prostě nemluvil. „Co jsi tady s těma kocourama dělal, že tys jim vyprávěl večer strašlivé příběhy, kde já jsem vystupovala jako hlavní trapič kocourů, žes mě tady pěkně pomluvil?!“ ptala jsem se Jirky, ale ten také jen udiveně kroutil hlavou. Čárýnek se přišel pomazit až druhý den ráno a Matěj dokonce až těsně před odjezdem, to když viděl, že už zase balím tašky. Kromě toho ho podezírám, že jeho úmysly nebyly tak docela čisté, ale že mě chtěl zase potrestat, předal mi přitom totiž několik klíšťat, je to klíšťonosič. No a teď úplně naposledy už jsem nemusela jezdit vůbec. Klidně jsem mohla jídlo apod. poslat poštou, vyšlo by to úplně nastejno. Kluci si mě ani nevšimli, opravdu jako bych neexistovala, před pohlazením uhýbali, večer si nesedli ani na klín natož aby mě nalezli do postele, nic, nic, nic. O to významněji se chodili lísat k Jirkovi a vyžadovali od něj drbání a jeho pozornost. V neděli ráno seděl Matějíček na schodech.
Přisedla jsem si k němu, vlídně na něj mluvila a pohladila ho po hlavičce. Zhnuseně se na mě podíval, pak vstal, protáhl se a přitom mi nastrčil zadek těsně před obličej a pak se zase posadil, zády ke mně. Neměl vůbec žádný zájem a dal mi to jasně najevo. Později přiběhl do chaty, v tlamičce myš.
Byl na ní jaksepatří hrdý a nesl ji Jirkovi, kolem mě ostentativně jen přeběhl. Jenže Jirka ještě spal. Matěj jí proto položil Jirkovi na peřinu. Myš ale ještě byla živá a začala po peřině zmateně pobíhat. Spustila jsem křik – za prvé jsem chtěla aby myš nechal být a aby holka přežila a za druhé jsem nebyla ráda, že mi bude po chatě pobíhat hlodavec a třeba se v ní i zabydlí. Matějíček ale myš obratně znova chytil a běžel s ní teda zase ven, když jsem tak nemožná. Cestou kolem mě ještě stačil zasyčet a hodit po mě vražedný pohled. Prostě jsem v nemilosti. Tak jsem zvědavá co bude příště, jestli se mám vůbec odvážit na tu chatu jet. A to ještě není všechno: příště už prostě Matěj i Čára musí do Prahy, Jirka už tam déle být nemůže a samotné je tam nenechám. To bude pak doma dílo!