První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

14. června 2009, Redakce

Jak už je u nás, v Česku, tradicí, na jaře se vždycky všude objeví spousta opuštěných, uslzených a upšíkaných koťat. Odkud se berou? No, za totáče žádné útulky nebyly a po „sametové revoluci“ vznikly jen pro psy. Je smutné, že u nás funguje zákon na ochranu zvířat již od roku 1992 (více jak 18 let), ale přesto se koček netýká. Kočky jsou beztrestně stříleny, týrány, zapalovány, topeny, vyháněny a české obce dodneška kočičí útulky nezřizují a řeší to nejjednodušší cestou, a sice „zákazem krmení, jen ať se kočky množí jinde, hlavně ne v té naší úžasný obci “. Takže se ztracení a opuštění kočíci vesele množí a obzvlášť zjara depozita ochránců koček praskají ve švech. Samozřejmě, nejvíce jsou na vině zejména nezodpovědní lidé, sobci a množitelé. Jedni pokládají za nejlepší laciný dárek dětem za vysvědčení rozkošné koťátko, které když omrzí, skončí na ulici nebo je po prázdninách ponecháno na chatě. „Táto, přece to nebudeme tahat do bytu, kdo by po tom uklízel chlupy, čůránky, hovínka, utrácel peníze za drahý žrádlo a ještě by nám to podrápalo sedačku, koberce a záclony. Kdepak, jen ať pěkně počká na zahradě, zjara přijedem, však si naloví, má kožich, tak vo co de? A když scípne, no bóže, tak klukovi pořídíme nový, dyk sou jich plný útulky“. Druzí zase musí mít kočku a nejlépe více koček, pokud možno dlouhosrstých či alespoň vyhlížejících ušlechtile, které ni zaboha nenechají vykastrovat, protože „dyk je to proti přírodě a vůbec, dyk sou ti koťulísci tak rozkošní ňu, ňu, ťu, ťu, proč bychom tý naší Mindě nedopřáli koťata, no řekni táto!“ Jenže s postupným nárůstem koťat je ňúňání rychle přejde. Záhy jsou jejich příbuzní, přátelé a známí řádně okočkovaní, výdaje na krmení a brblání sousedů na zápach linoucí se z jejich bytu už neúnosné. Ale co teď s přibývajícími koťaty, když obce kočičí útulky nezřizují a depozita ochránců koček jsou přeplněná? Najednou si ti „útlocitní milovníci koček“, zhovadilí zastánci starých pořádků a psychopatičtí množiči, zaklínající se okřídlenou větou „kdepak kastrace, ty sou proti přírodě“, vědí rady. Jak jinak než šup s koťaty do záchodu anebo do popelnice! „Hele, táto, ta naše kočka má zas koťata, popadni je, strč do krabice a večer to potmě vyhoď do popelnice, však bude mít do podzimka další. Jo a dávej bacha, aby tě nikdo neviděl, teď prej za to hrozej ňáký pokuty. No jo, já vim, že se to dřív normálka topilo, ale halt máme tu demogracii a furt ňáký zákony, tak si dej majzla, aby nás netahali po soudech“. Nesmí se to, ale dělá se to úplně běžně!
Stejný osud potkal dvě dlouhosrstá koťátka, kocourky Míšu a Péťu z depozita Kočky Bohumín. Míšu někdo odložil 2.6. u popelnice poblíž supermarketu Albert v Bohumíně. Kotísek nešťastně seděl na chodníku a zanícenými očíčky s hrůzou pozoroval projíždějící auta. Byl strašně vyděšený, hladový, nachlazený a tichounce volal: „mamíí, mamíí, mioúúú, mioúúú, bojím se, strašně se bojím, netrefím domů, pomoc, kde jsi?“ Ale maminka ho neslyšela, jen auta svištěla kolem. Naštěstí ho nenapadlo přeběhnout silnici, a tak odevzdaně dřepěl na chodníku dokud ho nezachránil synovec Miri Kocúrové, který se zrovna vracel z nákupu. Sebral kocourka do dlaní a odnesl ho k tetě.

Miri hned zahájila léčbu zahnisaného očíčka, rýmy a nachlazení. V teplíčku a s dobrým papáním se Míšánek rychle zvetil, hraje si, skotačí a už je

dokonce i zadaný. Jenže týden poté se Miri ozvala slečna, která při vyhazování odpadků našla v popelnici poblíž supermarketu Albert krabici s dalším dlouhosrstým a zbědovaným koťátkem. Chudáček je na umření, potřebuje pomoc, mohu ho přinést. Honem s ním sem, řekla Miri a slečna jí přinesla kotě, které bylo k nerozeznání od Míši. Kocourek dostal jméno Péťa.

Oba jsou evidentně ze stejného vrhu jen s tím rozdílem, že zdravotní stav Péťi byl mnohem horší nežli Míši. Péťa byl podvyživený, silně zahleněný, nachlazený, měl zanícená obě očíčka a navíc spoustu blech a klíšťat. Nejdřív byl zbaven parazitů, dostal antibiotika, mast do očíček, vitamíny a specielní stravu, jenže ani to nejlepší nechtěl papat a tak dostával kotěcí mlíčko po kapkách stříkačkou, aby vůbec něco snědl. Všichni jsme doufali v zázrak, že si svůj život navzdory osudu vybojuje. Naštěstí se zázrak opravdu stal. Miri totiž pečuje o odchycenou maminu Elišku, která u ní porodila koťátko, nyní je sice po kastraci, ale přesto má mlíčko a kojí své kotě.

Takže Miri všechny prcky omazala Whiskaskou, aby voněli stejně a přistrčila je k Elišce. Elišce se zpočátku nějak nelíbil ten počet a něco si mručela pod fousky, ale nakonec Péťu i Míšu

olízala a přijala je za své. No a Péťa se hned přicucnul, držel se jak klíště a bumbal dokud neměl bříško jak balón. Od té doby je v pohodě, baští, zahlenění, rýma, zanícená očíčka se skoro vyléčily. Péťa si hraje, s bráškou a s koťátkem Elišky dovádí až běda, že chudák adoptivní mamča musí bedlivě dohlížet, aby si ti 3 uličníci v zápalu hry neublížili.

Za týden z něj bude pořádné kocouřisko a půjde do nabídky. Hurá, sláva!

S Míšou a s Péťou to naštěstí dobře dopadlo, ale hůř jsou na tom tisíce dalších opuštěných, vyhozených, týraných a ukrutně usmrcených koťat, obětí lidské nezodpovědnosti a dysfunkce zákona na ochranu zvířat. Hotové neštěstí je, že §13b novely zákona na ochranu zvířat nepřinesl opuštěným, ztraceným a toulavým kočkám a jejich ochránců toužebně očekávanou změnu, a to povinnost obcí zřizovat útulky i pro kočky a řádně provádět kastrační program. Dokud bude §13b znít „obec může provádět“, místo obec provádí (ostatně slůvko „může“ nepatří do legislativy členských států EU!), budou to obce řešit tou nejjednodušší cestou, a sice „zákazem krmení“. Jenže toto řešení je nejen neetické, neefektivní, neekonomické, ale i nezákonné, neboť není v souladu s pokyny střešních orgánů ochrany zvířat ČR, s legislativou EU a Deklarací práv zvířat. Viz

Zpět