První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

27. srpna 2005, Jana Petrželková

2. díl vyprávění o Matějovi.

Konečně nadešel den D nebo den O jako Odchytu, jak chcete. Sklopec byl půjčený, Matěj byl lokalizován a jestli nešounil kolem popelnic, tak i patřičně hladový – 2 dny nedostal vůbec nic. U řezníka jsem koupila krásné čerstvé masíčko (přece mu nedám nějaké z mrazáku, to je dobré tak pro rodinu!) a vedle v krámě pečlivě vybrala olejovky v olivovém oleji, jen jsem litovala, že je nemůžou otevřít a dát mi je očuchat. Všichni doma i všichni naši známí byli v očekávání věcí příštích, telefon s přáním úspěšného lovu zvonil celý den. Snažila jsem se nic nenechat náhodě a tak jsem průběžně shromažďovala všechno co by se mohlo večer hodit – a pak to zas postupně odkládala, protože bylo jisté, že stěhovákem tam nezajedu. I tak to byla pořádná taška. Měla jsem v ní: půl kila kostek masa opatlaných v olejovkách, plechovku kočičího krmení, pytlík suchého krmení, 2 kapsičky, silné rukavice na lapání koček, tenké gumové rukavice na manipulaci s jídlem abych nezanechala pachovou stopu, 2 mističky na žrádýlko, velkou a malou baterku, polštářek pod zadek na sezení na zemi, dva svetry, termosku s kafem a hrníček, nůž, lžíci, igelitové pytlíky, limonádu, chleba se salámem, román, křížovku a popelník abych tam nedělala nepořádek. Chyběla mi snad jen lupa a kšiltovka Sherlocka Holmese. Rodina se zajímala, jestli se hodlám vrátit aspoň na vánoce, podle vybavení očekávali že odcházím na půl roku. Takové nízké urážky mě nemohly vyvést z konceptu, pohodlně a letně jsem se oblékla a v 18,30 jsme vyrazili se synem a nákladem z domova. V 18,45 jsem v ohradě osaměla, past nastražená a já byla zaklíněná za rohem. V 19,05 se strhla bouřka s hotovou průtrží mračen. Byla to hrůza, nebylo kam se schovat – leda vlézt do garáže ke sklopci a to jsem v žádném případě nechtěla – během dvou minut jsem byla promoklá na kůži, taška celá mokrá včetně obsahu, snad jen s kafem v termosce si voda nevyměnila místo. Z kabelky jsem vylovila deštníček velikosti pro panenky, na dvoře našla vyhozený kus plechu co se kdysi dával před kamna a tak jsem si to oboje držela nad hlavou (dlužno poznamenat že úplně zbytečně, jen pro ten pocit) a proklínala svoji pronikavou inteligenci, kdy myslím na všechno jen na počasí ne, proklínala jsem Matěje, proklínala jsem rodinu že všechna dobrodružství přenechají mě a hlavně jsem proklínala počasí. Dopadlo to dobře – asi ve 20,30 přestalo lít a už jen pršelo, takže jsem vyždímala oblečení, vylila vodu z tašky a zahřála se kafem. Začalo se stmívat a zdálo se, že čas ubíhá čím dál pomaleji. Z garáže se neozýval vůbec žádný zvuk, zato všude okolo padaly kapky vody a podivně neznámě harašily. Musím se zbaběle přiznat, že jsem se začala bát – a když se setmělo úplně a občas ještě zaduněla plechová vrata od dvora, měla jsem co dělat, abych neutekla. Hmatala jsem v tašce po noži a litovala že jsem si nevzala větší. Přemýšlela jsem, jestli je lepší zavraždit sebe nebo případné strašidlo, nakonec jsem se rozhodla, že při mé váze bude nejideálnější útočníka prostě zalehnout a doufala jsem, že to nebude ježek. Ve 23 hodin jsem už drkotala zubama strachy i zimou z mokrého oblečení a příchod syna jsem uvítala s jásotem. Asi se divil, proč ho nutím jít okamžitě a bez prodlení do protější hospody a zatímco on se potil, já s úlevou popíjela grog. Ukázalo se, že to byl geniální tah. Když jsme se vrátili do ohrady a do garáže, návnada byla pryč a klec prázdná. Dívali jsme se na sebe s nedůvěrou – kdo to tam špatně nastavil, já nebo ty? Dali jsme na hák nové masíčko a šli zase úplně ven z objektu. Po 20 minutách se situace opakovala: maso fuč a zvíře žádné. Znovu jsme políčili, já šla domů a syn tam zůstal. Až do 5 hodin do rána se v garáži nic ani nešustlo, tak se šel Lukáš také domů vyspat a já tam běžela zase v 6 hodin obhlédnout stav. Bylo to k vzteku! Jak polámaný gramofon, pořád stejná písnička: maso pryč, úlovek žádný. Uvažovala jsem o tom, že to zvíře, které si z nás takhle dělá dobrý den, za hák nezatáhne ani s ním nehne do strany, ale zatlačí ho úplně dozadu – takže namísto toho aby dvířka spadla, je vlastně ještě víc upevní. Buď to tedy byla náhoda a to zvíře mělo neuvěřitelné štěstí, nebo šlo o protřelého kočičího parda, který měl už nějaké zkušenosti, např. s plošným odchytem. Tomu ale odporovala skutečnost, že pokud je někdo ve dvoře, nic se neděje – na to, aby se zvíře k masu přiblížilo, musel být opravdu čistý vzduch. Že nejde o myši bylo zřejmé – tentokrát beze stopy zmizela i mistička, ve které ještě pod hákem bylo masíčko z kapsičky. Řekla jsem si: „taková kočka která by mě oblafla se ještě nenarodila“ a nasadila jsem na hák další maso, tentokrát 2 větší kusy a ještě je tam různě omotala a zauzlovala a pak jsem se zas potácela k domovu, už jsem začínala mít únavy až nad hlavu. Doma jsem poklimbala nad kafem a v 9,00 byla zas zpátky v garáži. Zbytečně, nic se nezměnilo. Přišlo mi to líto a tak jsem směrem k předpokládanému bydlišti Matěje učinila rozezlenou přednášku na téma „vidíš blboune, měsíc tě tu honím a co z toho máme, ani jeden nic, mohli jsme být v pohodě na chatě, prázdniny končí a zas bude zima, budeme sedět v Praze, máš rozum? A vůbec, už toho bylo dost, každá legrace jednou končí, pamatuj na slušný vychování, tohle se nedělá!“ Domů jsem se vracela rázným krokem a s hlavou vztyčenou, pevně rozhodnutá že dneska kocoura ulovím i kdyby čert na koze jel. Jak jsem to chtěla udělat nevím, podstatné je to rozhodnutí.
P.S. V 11 hodin šel zas situaci zkontrolovat syn s tím, že sklopec současně vezme do večera domů. Bála jsem se, aby ho někdo nevzal, nevím jak bych to paní Oppové vysvětlila a nahradila. Za chvíli telefonoval: „mami, něco se chytlo, ale jestli je to Matěj nevím, prská to na mě“. Vzala jsem jméno boží nadarmo a pomyslela si něco o naprosto pitomém dítěti a ubohé matce, která to má snášet a pádila tam. Obhlédla jsem v kleci se zmítající klubko, které opravdu zdatně prskalo a syčelo a otvíralo tlamu s úmyslem nás zakousnout a pak rozcupovat, nebo také klidně naopak, to podle okolností. To klubko vypadalo o trochu větší a tmavší než náš Matějíček, ale pak jsem si prohlídla kresbu na šošolce hlavičky a na tvářičkách a bylo to jasné. Naše hledání právě skončilo, trvalo od 24. 7. do 21. 8.

P.S. Matěje jsem nesli vítězně domů, celí šťastní, já zase celou cestou konejšivě kvokala a kocour nakonec vypadal, že se mu takováhle služba líbí a že si na nošení v přepravce vzpomíná. Doma jsem utrpěla děsivou ránu, manžel při spatření nadílky ve sklopci řekl: A je to ale náš Matěj? Málem jsem se na něj obořila, ale pak jsme kocoura ještě pořád v kleci umístili doprostřed obýváku, pořádně na světlo, přinesla jsem fotografie a pak jsme lezli kolem po čtyřech a porovnávali. Moc to nešlo, všechno nasvědčovalo tomu, že by bylo nejvhodnější přejmenovat kocoura na Prskal, Syčák, Drápal, Nezdvořák, Dynamit, Kousálek, Dělová koule nebo Starý pacholek. Nakonec jsme se shodli na tom, že to Matěj na 80% je. Co ale s takovýmhle perouskem a bláznem? Po telefonické poradě s paní Alicí (pochybuju že vůbec měla čas i na někoho jiného, zaměstnala jsem jí dost) jsme kocoura umístili do nejklidnějšího pokoje bytu, tj. do synova. Dali jsme mu tam misku s vodou, s jídlem a záchůdek, otevřeli klec a odešli a nechali ho uklidňovat. Mezitím jsme se navzájem uklidňovali také – jednak nedělním obědem a druhak tím, že přece nejsme žádní hlupci co nepoznají vlastního kocoura a že ta podoba je evidentní a tahle čárčička sedí, tahle taky sedí a tamten faldíček ještě navíc a natož ocásek, ten ocásek je nesporný…jenže červík podezření už zůstal. Po hodině jsem se odvážila do pokoje s kocourem. Seděl na parapetu okna, přitisknutý ke skle. Jakmile jsem se přiblížila, předváděl mi jaký je lev a jak umí bojovně zařvat a také mi dával patrně najevo, že na svém výletě potkal zmiji, protože strašně syčel. Kromě toho se ale také strašlivě klepal, slintal a měl obrovské oči – jak by řekli v pohádce „jak kola od vozu“. Jenže tohle nebyla pohádka a kocour nešel přesunout na zástěře abych si vzala křesadlo a tak jsem mu teda dala misku s masem na parapet a raději zas vyklidila pozici. Do večera se kocour pohnul, o celých 20 cm! Že bychom začali slavit? Kdepak, po soumraku kocour zmizel! Nic tajuplného v tom nebylo, ani v žádném případě nemohl utéct, ale viděli jste někdy poměrně velký pokoj 18tiletého kluka, který si má sám uklízet? Tu hromada oblečení nedoneseného k pračce, tu náruč oblečení naopak doneseného od pračky ale neuklizeného už do skříně, štos učebnic se opírá o hromadu věcí z vodáckého výletu, ešus trůní na hromadě CD a disket atd. atd., všude miliony věcí, k tomu starší nábytek na nožičkách a pod ním spousta prostoru napůl využitá pro další „důležité“ věci, napůl prázdná…..zkrátka kocour měl spoustu skrýší a některou z nich si vybral. Uvažovala jsem, že si někam skočím pro vidle a trochu to proberu, abych zjistila kam se Matějíček schoval, ale pak jsem si vzpomněla, že má mít chlapeček klid a máme k němu vlídně promlouvat, takže jsem vlídným hlasem ošklivě vyhubovala synovi za ten čurbes a nechala to tak být. Na noc odmítl Lukáš nocleh v obýváku na sedačce a šel spát do své postele ke kocourovi. Ráno říkal, že okolo 4. hodiny málem vyklidil pozice – kocour řádil jak černá ruka, lítal po pokoji po skříních a skříňkách a shodil co mohl, takže z něj šel strach. Užasla jsem, protože na skříni náš Matěj v životě nebyl. Ráno byl ale zase zalezlý a už jsme o něm zas nevěděli. Pořád ale nejedl, nepil, nevylučoval.
P.S. Lukáš dopoledne odjel znovu na prázdniny a já chodila pořád do jeho pokoje. Seděla jsem v křesla a zase povídala a povídala, lákala a volala Matějíčka aby vylezl, byla jsem jak med a jako když másla ukrajuje, jenže absolutně bez výsledku. To bylo v pondělí. V úterý už jsem byla plná podezření, že tohle není normální a začala jsem mít čím dál tím větší strach, že to není náš kocour a že se snažím ochočit nějakého divočáka – samozřejmě bez výsledku a že mu tím způsobuju jen stres a utrpení. Po poradě na X místech jsem dospěla k rozhodnutí ulovit čičouna za každou cenu, podrobit ho přísné prohlídce a zejména mu nezdvořile nakouknout pod ocásek, abychom konečně věděli co a jak. Některé věci se snadno řeknou ale hůř udělají a tohle byl typický příklad. Po odstranění několika krabic s knihami, montérek ze školních dílen a dětského vláčku jsem zjistila, že kocour je zalezlý mezi nožičkama dvou vedle sebe stojících skříněk – asi jako kdybyste vyndali odněkud úzký nízký a dlouhý šuplíček a pak do toho „rukávu“ šoupli kočku. Vešel se tam na šířku akorát, prostor k couvání a popolézání dopředu měl dostatečný. Lehla jsem si s baterkou na zem na břicho a chvíli jsme si koukali z očí do očí. Pak zasyčel a hrábl tlapkou, jako by říkal „no to jsem zvědavý, co chceš asi dělat, ale rozhodně ti to neradím“. Zasyčela jsem na něj zpátky a šla uvažovat, jak na něj. Sáhnout pro něj přímo jsem se bála a hlavně mě od toho každý zrazoval. Všechny rukavice které jsme měli doma se najednou zdály zoufale tenké, ve dvojích jsem nemohla ani ohnout prst. Co sakra jenom dělat? Skočit do muzea pro brnění nebo k rybářům pro podběrák? Volat odchytovou službu městské policie a vydávat ho za kocoura, který k nám právě skočil oknem? Co, co, co, co jen honem dělat !? Nakonec jsem ze smetáku, šňůry na prádlo a kusu silného kabelu vyrobila docela slušnou smyčku na chytání. Pak jsem se pořádně oblékla, vešla do pokoje s tou přenosnou šibenicí a pokoušela se kocoura dostat ze skrýše boucháním do těch skříněk a jejich posunutím (to moc nešlo, na každé z těch skříněk stály 2 další plné věcí). Byla jsem zpocená a neúspěšná. Tak jsem si lehla zase na zem - že ho vyšťourám z boku. Nevěřili byste, jak málo je v takové běžné městské domácnosti předmětů vhodných ke šťourání koček, možná by se toho některý výrobce mohl chytit – smeták je dlouhý a nejde s ním manipulovat, příložník se ohýbá, ramínko je krátké, vařečka ještě kratší, nevyhovuje ani práh vyndaný kvůli invalidnímu vozíku, hrůza. Nakonec nejlepší se ukázala být pálka se síťkou na lakros ( z toho je vidět, jak je důležité vést děti ke sportu). Po cca 3 hodinách urputného přetahování – ten pacholek se zapřel nohama, sílu měl jak tur – se mi ho podařilo z jeho skrýše vyloupnout. Byla jsem ale částí hlavy zasunutá pod skříňku a ležela na břiše – a ten Syčák, Prskal a Nezdvořák počkal než vyskočím na nohy a pak elegantním obloukem zaběhl zpátky. Dokonce ho podezírám že se mi snad i poškleboval „vidíš, já jsem ti to říkal“. Měla jsem toho dost, ale on zjevně taky, během boje chudinka malý čůral strachy pod sebe. Byla bych brečela nad ním i nad sebou a bylo jisté, že oddechový čas potřebujeme oba. Tak jsem znova jen tak cvičně nastražila sklopec, vyměnila a odměřila vodu a přisunula mu jí blíž a popřála mu dobrou noc s tím, že zatím vede 1:0.
Ve středu byla situace kritická. Kocour nežral a nepil 4. den. Naštěstí aspoň čůral, i když ne tím nejvhodnějším způsobem a také to v pokoji děsivě smrdělo. Bála jsem se otevřít okno a tak se smrad začal prodírat i do dalších místností. Sklopec byl samozřejmě prázdný. Bylo mi jasné, že sama budu v chytání stejně „úspěšná“ jako včera. Nedalo se nic dělat, pozvala jsem kamaráda. Kocour, který se mezitím přemístil zase na okno, byl pašák a poradil si s námi s oběma. Další dění totiž připomínalo napůl frašku, napůl horor. S dekama v rukách jsme se pomaloučku blížili k oknu, po milimetrech odhrnovali záclonu a chystali se k závěrečnému vítěznému skoku. Nu, ten vítězný skok předvedl namísto nás kocour. Skočil z okna na psací stůl, ze stolu na polici, z police na počítač, z počítače na tiskárnu, tu shodil a zaplul pod dlouhý prádelník. My jen zírali a pletli se jeden druhému ve zmatku pod nohy, skákali jsme jak blázni oba na stejnou stranu – zkrátka strategie nic moc. V následujících chvílích jsme se plazili po zemi a nahlíželi pod prádelník. Kocour se nám evidentně vysmíval. Bylo vidět, že má velký strach, ale současně si byl jistý svým úkrytem. Skákali jsme po psacím stole a po prádelníku a snažili se ho ulovit zeshora. Jeden šťoural a druhý stál s osuškou v ruce připravený ke skoku. Narafičili jsme těsně před kocoura přenosku, zabarikádovali jsme ho ze všech stran a snažili se ho donutit k ústupu do přenosky. Marně, kocour držel pozice pevně. Mezitím jsme si zoufali, byly i chvíle, kdy jsem slibovala kocourovi, že z něj udělám 2 malé. Tato možnost ale byla přítelem rázně zamítnuta s tím, že 2 kocoury chytat nebude a tak jsem si alespoň trpce poplakala. Po pár hodinách boje jsme vyměnili propocené oblečení za suché a občerstvili se kafem, kocourovi jsem přisunula načnuté olejovky s dovětkem “dej si, zasloužíš si to“. Asi mu nebyly dost dobré, nechtěl, tak jsme se pustili znova do díla. Byli jsme úspěšnější – kocour začal přebíhat pod prádelníkem sem tam a nakonec vyběhl a skočil do krabice se zmačkanými PET lahvemi, určenými do kontejneru. Hodili jsme tam honem deku a skočili na tu krabici taky – marně, my se za děsivého rachotu svalili na sebe a kocour zase zaplul zpátky pod prádelník. Odolala jsem pokušení sednout do auta a jet si hned okamžitě a bez odkladu ale zato řádně vyřídit se synem jeho nepořádek v pokoji a namísto toho jsem svolávala hromy a blesky na jeho hlavu a slibovala děsivou pomstu a trest hned při jeho návratu, potřebovala jsem najít viníka našich neúspěchů. Nejradši ze všeho bych byla také obvinila přítele že za to všechno může on, že měl rychleji házet deku a rychleji skákat a lépe chytat a hlavně dávat pozor a vůbec už ho měl mít dávno chyceného, jakkoliv, je přece chlap – jenže byli jsme už docela dost unavení oba a tohle nemělo cenu, v utemované místnosti bylo vedro k zalknutí a navíc jsem mu byla vděčná, že to podniká se mnou. Náš boj s kocourem skončil zhruba po 6 hodinách – chytli jsme ho nakonec do smyčky po odstěhování části nábytku od stěn. Bojoval strašně statečně, nehodlal to vzdát, ještě ve smyčce a ve vzduchu stačil pěkně pocuchat osušku se kterou jsem se k němu blížila.
P.S. Kocoura jsme hodili do přepravky, ubezpečili se že je dobře zavřená a padli. Koukala jsem smutně na pokoj k nepoznání a na odtažený nábytek a kupodivu mě napadlo, že bych toho mohla využít a vymalovat – inu, člověk v rozrušení někdy neví co dělá. Pak jsem se pokárala za tak hloupé nápady a šla se podívat na našeho vězně. Také odpočíval. Znova jsem si řekla že to je Matěj a byla celá pryč z toho, co musel venku chudinka zkusit když je pořád v takovém stresu a my mu ještě dodali…Manžel i přítel si mysleli to samé.
Nechali jsme všechno být a jeli k veterináři. Doktorka vypadala jako když se Matěje bojí, sestra byla statečnější., takže ho i přes naše varování vypustily. Matěj jim předvedl, jak umí skákat až nad dveře – žasli jsme všichni. Kocour byl zdálky ohodnocen jako divoký a nekastrovaný, ale aby byla jistota, musel dostat injekci na slabé uspání. Když usínal, konečně jsem si ho mohla zas po skoro 5 týdnech pohladit. Znovu jsem prohlížela všechny znaky a rysy a pořád jsem si myslela, že to Matěj je. Když usnul úplně, nadzvedli jsme mu ocas a svět se zhroutil. Byl nekastrovaný.
P.S. Nikdy bych nevěřila že si můžou být dva kocouři tak strašlivě podobní, vypadali jak klonovaní z jednoho chlupu, jen to pod ocáskem mělo být jiné. Chovala jsem spícího kocoura, hladila ho, říkala mu ze zvyku Matěji a chtělo se mi strašně brečet. Podle veterinářky to byl mladý kocour, cca rok starý (jako Matějíček), nebyl nijak podvyživený, v dobré kondici, čistý a bez blech – ale s největší pravděpodobností na ulici narozený a vyrostlý. Kastrace by ho mohla, ale také nemusela změnit, byl už příliš divoký, příliš zvyklý venku. Bylo jasné, že postelový mazlíček a přítula už z něj nikdy nebude, že by snad (snad!) mohl žít s někým v domku se zahradou, ale víc nic. Stála jsem před rozhodnutím co s ním – vykastrovat a zkusit si ho nechat v pražském bytě, odnést ho do útulku, vykastrovat a pustit ven, nebo jen vypustit zase tam co jsem ho chytla. Kocour se začínal probouzet, rozhodnout jsem se musela rychle. Byla jsem zoufalá, ale nikdo mi nemohl moc poradit. Nakonec jsem kocoura šoupla zpátky do přepravky a šla jsem domů. Přes noc jsem ho hlídala kdyby náhodou zvracel a celou noc o tom znovu přemýšlela. Zkoušela jsem se radit s kde kým, ale dobrá rada byla drahá. Snad 100x jsem změnila rozhodnutí. Nakonec jsem ho dopoledne odnesla na dvůr, kde jsme ho chytili. Do garáže jsem dala mističku s masíčkem z kapsičky Whiskas, misku suchého krmení a vodu a pak jsem na trávě otevřela vězení. Kocourek vylétl ven, zbyla po něm jen žíznivá čára. Zase jsem brečela, bylo to jako ztratit druhého kocoura. Tak sbohem, ty matěji, snad budeš mít šťastný život podle svého gusta i když možná trochu kratší. Bydlení máš, krmící paní je vedle a já ti taky budu podstrkovat pod vrata, měj se hezky. A nezapomeň se na silnici vždycky rozhlídnout, mám o tebe strach, za těch pár dnů jsi mi přirostl k srdci.

P.S. A co s pravým Matějem? Nevím, rozhodně to nevzdám a budu ho dál hledat, ale tak intenzivně už to nejde. Roznesla jsem za tu dobu co není doma přes 700 lístků a cedulí, naběhala desítky kilometrů, věnovala tomu stovky hodin a veškerou energii, zrušila dovolenou, jsem strašně unavená. Pokud by tu někde poblíž byl, asi bych na něj už narazila. A pokud ho někdo má doma, po takové době ho nevrátí. Zbývá jen doufat, že přijde kluk sám. Tak Matějíčku, pořád čekáme, vrať se, prázdniny opravdu končí !!!

P.S. Na té veterině mi nabízeli koťátko kocourka, kterého k nim někdo odložil. Je černobílý, srandovní a mazlivý. Nemám pořídit Matějovi kamaráda?

Zpět