Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Duhová zahrada
23. května 2009, Jana Petrželková
Letos jsme kocoury vyvezli na chatu prvně na velikonoce. Dle jejich názoru to bylo zoufale pozdě, ale my jsme si mysleli, že na to jaká je venku ještě zima a vzhledem k dispozicím chaty, je to od nás ve skutečnosti hrdinský čin.
Hrdinský čin to skutečně byl, protože před velikonocemi! a z Prahy! a odpoledne! Na chatu jsme těch pár kilometrů popojížděli přes město po krůčkách, víc jsme stáli než krůčkovali a sluníčko pralo přes sklo, hrůza hrůzoucí. Přes Prahu to máme 21 km, od Barrandovského mostu dalších 13 a my těch pár kilometrů jeli v autě bez klimatizace téměř 3 hodiny. Kocouři si ale byli vědomi důležitosti této cesty a ani necekli, ani nemňoukli, vůbec si nepostěžovali ani nedali jinak najevo netrpělivost, zkrátka zlatíčka ušatá. Možná byli hrdí i na nové přenosky – Čárýček letos zdědil krásnou zelenou plastovou po Matějovi kterou mu vždycky záviděl a Matěj trůnil v úplně nové přepravce, hezké tašce se sítí a s uchama a spoustou zipů. Původně měl tuhle novou tašku dostat Čárýnek, protože jeho přepravka potřebovala vyměnit, ale nakonec jsem se musela řídit velikostí přepravek a jejich budoucích obyvatel. Aspoň měli změnu oba a oba byli spokojení.
Konečně jsem dorazili. Klukům spadly bradičky. „Kams nás to přivezla, dyk tu není skoro žádná tráva a vůbec žádné listí a všechno je holé, kde se budeme schovávat, udělej s tím něco!“ mňaukali a dožadovali se svých práv. „Chlapečkové, to bych s váma musela letět na Kanárské ostrovy když chcete bujnou vegetaci, tady jste ve střední Evropě! Ale nebojte, ono to všechno rychle zaroste“ smála jsem se a šla větrat peřiny, abychom večer lezli do postelí a ne do bazénů se studenou vodou. Čára s Matějem ale pořád na zahradu zírali nevěřícně. Matějíček pak šel zkontrolovat,
jestli se teda třeba ibišek chystá brzy zarůst, ale ať koumal jak koumal, jasné mu to nebylo. Pak se šli kluci podívat, jestli by to na vedlejší zahradě nebylo jiné. Prolezli živým plotem který v tuto chvíli vypadal jak staré plaňky, ale ani tam to nebylo lepší. A co
teprve u vrátek do lesa! Místo hustého jasmínu který kryje jejich díru v plotě a tajnou cestu ven jen pár klacků a vchod pro každého drzého vetřelce
volný! „Hu a už se jeden blíží, pozor, honem domů na verandu a raději na stůl, jistota je jistota! Ale klid, vždyť je to náš starý známý
z loňska, hodný chlupatý pes, co se chodí každý den podívat jestli je všechno v pořádku a pořád se směje.“ Pak se kluci posadili na schody a přemýšleli, co budou dělat. A za chvíli už po nich nebylo ani vidu ani slechu, šli zkontrolovat všechna svoje známá místa. 
Večer kluci přišli nezvykle brzy. Byla přece jenom zima a byli teď zvyklí jenom na byt. Matějíček se schoulil na stoličku blízko kamen a Čára byl rád že jsem na chvíli odložila na gauč v kuchyni můj vlněný župan. Využil mojí nepozornosti a hned si do něj vlezl sám. Docela mu slušel. Velikonoce utekly raz dva a byl čas se vrátit domů do Prahy. „Jakže, už zase pojedeme domů?“ zděsili se Čára s Matějem a zmizeli kdesi v nedohlednu. Dál jsem poklízela a chystala se na balení.
Čára se objevil asi za hodinu – přivedl ho domů spolehlivě hlad, jako vždycky. Ale Matěj nikde! Volali jsme, hledali, chodili po lese, prohlíželi okolní zahrady, ale kocour nebyl. „No nic, tak ukliď prosím zahradnické náčiní a zamkni už kůlnu, já zatím uvařím kafe. Třeba když se budeme tvářit že nikam nejedeme, tak ten pacholek přijde“ poprosila jsem Jirku a šla to kafe vařit. Právě jsem ho hotové stavěla na verandu na stůl, když na mě Jirka od
kůlny kýval „pojď se podívat, to musíš vidět“. Šla jsem, samozřejmě. V nejzašším a nejtmavějším rohu kůlny, na staré úzké vysoké skříni ve které schovávám květináče, ležel schovaný Matějíček a tvářil se, že tam vůbec není. „Ty jsi troubík“ rozesmála jsem se. „Co kdyby si tě Jirka nevšiml! Tak by tu kůlnu zamknul a mohli jsme tě hledat klidně do rána a nakonec odjet bez tebe! My bychom tě oplakávali a trnuli strachem co je s tebou a ty bys tu trpěl zavřený a hlady než bychom zas přijeli“ promlouvala jsem k němu a snažila se ho ze skříně sundat. Jenže jeho 5 kg se bránilo seč mohlo, zatínalo drápy do jarmárky a shodilo mi na hlavu pár květináčů. „Né, Jano, né, já eště nechci domů, já chci být tady“ kvílel kocourek jak strhaný. Popadla jsem ho přes jeho protesty a odnesla do chaty. Šup s ním do pokoje a zavřít dveře, pak už ho budu lovit jen z pod postelí. 
Konečně došlo na to poslední kafíčko. Seděli jsme na verandě, pomalu ho upíjeli a přitom nahlíželi okenním sklem do pokoje. Kocourci byli schovaní bůhví kde oba. Bylo nám jich líto, Chápeme, jaký je to rozdíl: chata, les, volnost, sluníčko a na druhou stranu byt v Praze bez možnosti vystrčit hlavu. Jirkovi se jich nakonec zželelo: „Tak víš co, mám překládat v Praze nebo tady?
Tak já tu s nima ještě zůstanu, snad nezmrzneme.“ A tak bylo rozhodnuto. Vybalila jsem zas většinu tašek a Čára s Matějem, jako by pochopili, ani neutíkali zas někam do ztracena když jsem dveře do pokoje otevřela a osvobodila je. Byli spokojení a dokonale šťastní. A tak jsou kluci s Jirkou na chatě od velikonoc doteď. Já jen dojíždím dle možností a vozím zásoby a snažím se tam také trávit co nejvíc času. Jen trnu co bude, až je opravdu budeme muset odvézt, protože tam s nima nebude mít kdo
být.
Nemáte někdo zájem dělat kočičí au-pair? A proč se tohle povídání jmenuje duhová zahrada? Protože tam po ránu opravdu míváme duhu!