Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Noční přízrak
25. dubna 2009, Jarka Svobodová
U nás v rodině má všechno svůj řád. Například já a dcera máme na noc rozděleno, kde jaké zvíře bude spát. Mourovatá kočka má hlavní pelíšek – samozřejmě polštář vedle mě na druhé posteli, který často povlékám, aby viděla, že se o ni starám, zatímco naši dva pejskové mají hlavní noční ležení v pokoji dcery. Moc je to k ní přitahuje, neboť ona spí na báječné obrovské molitanové matraci na zemi. A tam se spokojeně nastěhují i pejskové.
Sice je pravda, že než Eva usne, vyháže je na jejich psí peřinku, ale sotva oči zavře, už jsou u ní. Obloží ji jako bagetu a zahřívají svým dechem i tělem. Když se Eva někdy v noci vzbudí, zase je vyháže, a tak to jde pořád dokola, dokud není čas vstávat.
Zvlášť ten černý pes, Bello, je drzý a vlezlý. V poslední době se nám nějak „rozežral“. Dřív byl mlsný, až to dál nešlo. Sice je z útulku, ale choval se jako šlechtic. Nic mu nebylo dost nóbl. Zčistajasna je však najednou velice žravý. Aby nám dal najevo, jak u nás trpí hladem, každou chvíli se přižene do kuchyně a tam strčí svůj černý špičatý čumák do koše na odpadky, jestli se v něm nenacházejí nějaké lákavé zbytky a několikrát to opakuje, takže jen tupec by nepochopil, že ten pes má hlad. A to je podle Bella patrně náš případ. „Fuj, už ten pes zase somruje v koši!“ Zvolám a ženu ho svinským krokem z kuchyně.
Za chvíli jde zase okounět jinam. Zkrátka pořád hledá v naší domácnosti potravu nebo aspoň nějaké dobrodružství. Obzvlášť ho štve, že naše protekční kočka žere, kdy se jí uráčí. Což znamená každou chvíli a prakticky nonstop.
Zřejmě se dočetla, že k udržení štíhlé linie je zapotřebí jíst často a v malých dávkách. Jenže černý pes žárlivě střeží každé její sousto, takže mu musím dát taky, jinak by to přece bylo nespravedlivé. Fenka Aida je žravá už odmalička, ale vzhledem k její artróze je držená zkrátka, takže už ji ani nebaví žebrat. Říká si, že stáří musí udržovat nějaké dekórum. A protože jí už táhne na čtrnáctý rok, což je u bearded kolie docela pěkný věk, jde jí vlastně nedobrovolná dieta k duhu.
A tak jednou ráno dcera povídá: „To zase byla noc! V noci mě vzbudil nějaký zvuk z kuchyně. Zjistila jsem, že ten náš blázen tam zase něco čmuchá. Tak jsem na něj zavolala a vzápětí jsem usnula. Určitě jsem spala jen chvíli, když jsem měla takový divný pocit. Otevřela jsem oči a v tu ránu by se ve mně krve nedořezal! Ve tmě tam stála nějaká příšera, a co víc! Mířila přímo ke mně!“ Dcera byla srdnatá. Vyletěla z peřin a rozsvítila. Uprostřed pokoje stál náš nešťastný pejsek. Místo hlavy měl poklop z odpadkového koše, který mu při jeho kuchyňském nočním čmuchání uvízl na krku. Odpadkový koš máme dost velký, takže i poklop je objemný. Pes musel v koši dlouho slídit, než se mu poklop usadil na hlavě. Ale pak držel fest!
Dcera poklop sejmula, mrskla s ním někam na zem a opět zalehla. A šťastný černý pejsek se uložil na matraci a určitě v tu ránu usnul jako když ho do vody hodí.
Já když ráno přišla do pokoje, málem jsem se o ten modrý poklop přerazila.
Ale přece jen to bylo k něčemu dobré. Náš milý pejsek si to zapamatoval a dal tomu nevypočitatelnému odpadkovému koši pokoj!
Není třeba se o něj bát. Však on si zase něco najde.