První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

11. dubna 2009, Jana Petrželková

„Není spaní jako spaní, ale spaní s paní, to je spaní!“ smávali se občas moji rodiče. To ale ještě nevěděli jaké je spaní s kocourem a nejsem si příliš jistá, jestli by se tomu nějak zvlášť smáli pokud by byli přímými účastníky. Čím jsem si ale naprosto jistá je to, že by v nich moje potíže vzbuzovaly bujné veselí a stala bych se terčem jejich dobrosrdečných legrácek.Byli oba moc fajn.
Nebudu teď psát nic pro majitele koček nového, ale přesto: chodím docela pozdě spát a to generál Matěj moc nesnáší. Nejpozději v půl jedné v noci mě začíná obcházet a nevrle mě vybízí k tomu, abych se konečně odebrala na lože. Jasně mi dává najevo, že on už by se rád také vyspal a kvůli mému ponocování nemůže. Chodí kolem mne v půlkruhu, doráží mi na kolena a řve mňoukem strašlivým a neurvalým. Pokud nereaguji, vyskočí mi na tělo kamkoliv to jen lze a kde se v danou chvíli udrží a zvýší intenzitu mňoukání. Aby dodal svému naléhání výraz opravdovosti, sem tam mě výchovně kousne – nic bolestivého ani krvavého, jen takový drobný pohlavek, který jasně značí „kolikrát ti to mám ještě říkat, sakra?!“. Čára se naléhání neúčastní a zpravidla zaujme polohu ležícího střelce. Jen vyčkává.
Konečně ulehnu do postele na břicho, s rozsvícenou noční lampičkou a knihou pod kterou mám naňahňaný polštář. V tu chvíli vystartuje Čárýnek a zalehne mi bokem knihu. Začne mi láskyplně olizovat obličej (možná si myslí že jsem se předtím špatně umyla) a předvádí mléčný krok. Že mi přitom šlape po krku, tvářích, že mi strká drápky do očí je mu srdečně fuk, oni, kočky a kocouři, to tak přece dělají. Ještě si nestačím ani vyndat z pusy největší nadílku Čárových chlupů a bum! Na zádech mám 6ti kilový ruksak. Matěj. Usadí se mi na zádech tak naplacato jak jen může a tlapky mi zastrká kolem těla – přesně jako popruhy na ruksaku. Dvě přes ramena, dvě kolem hrudníku. Hlavu mi zaboří někam pod vlasy za ucho a spustí svoje brumendo, při kterém blahem slintá. O nějakém čtení v posteli si můžu nechat jen zdát. Namísto toho potřásám hlavou abych si vyklepala mokro z uší, doluji knížku zpod Čáry a vehementně mu oplácím lásku drbáním a mazlením. Přitom se snažím přežít, tj. uchránit si svoje nemocné oči a nezadusit se. To všechno ale musím provádět velmi velmi opatrně, protože můj ruksak nesnáší nějaké velké vrtění. Po čtvrt hodině mám dojem že už toho bylo dost. Natahuji ruku a zhasínám lampičku. To je pokyn pro oba kocoury – Čára odchází do obýváku spát do křesla, zatímco Matěj si udělá ještě větší pohodlí, protože už nemusí být ve střehu kvůli bráchovi. Že třeba ležím nepohodlně, že mě možná něco tlačí nebo se mi špatně dýchá, že bych si třeba chtěla lehnout na bok? „Koho to zajímá, to je tvůj problém holčičko, to sis měla rozmyslet než jsi mě přivezla k sobě domů“ myslí si Matěj a trvá na svém místě. Tak ještě chvíli vydržím, ale pak už toho mám také dost a prostě se přetočím, kocour nekocour. Matěj se urazí, znovu mě rafne, protože takováhle neukázněnost zasluhuje potrestat – a zmizí. Asi jde zkontrolovat Čáru. Vzápětí je zpátky a nastane ta známá situace. K vám do postele chce pustit docela malilinkatý kocourek, který nezabere vůbec žádné místo, vejde se stočený do klubíčka na prostor jak když babička sepne ruce a ani se nehne, vůbec vás nebude rušit…necháte se ukecat a kocoura vpustíte. Ten zaujme minimísto mezi vámi a zdí a pak nastane ta blažená chvíle, kdy konečně usínáte. Zdají se vám sny. Nejdříve příjemné a hřejivé, protože kocourek je k vám přitisknutý, hřeje a tichounce přede. Pak se ovšem něco změní. Začínáte se kdoví jak dostávat do davu který se na vás tlačí a křičí. Nakonec ve snu vypadnete z tramvaje, narazíte si koleno a probudíte se. Zjistíte, že ležíte na zemi, kocour se zvětšil do velikosti hrocha, leží na zádech všechny 4 roztažené a zabírá bezezbytku celou vaši postel, takže vás z té tramvaje vlastně vyhodil on a chrápe až se hory zelenají. Je v pořádku, dokonale šťastný. Takováhle nespravedlnost vám ovšem zákonitě přijde líto, takže se zvednete ze země, popadnete kocoura a nesete ho za dveře. „Spi si kde chceš, moulo, já se chci taky vyspat“ informujte ho během jeho letu z ruky na zem. Kocour protestuje, nelíbí se mu to. Vyhrožuje Spolkem pro ochranu zvířat a žalováním paní Oppové. Zůstávám tvrdá, zavírám dveře a blaženě lezu pod peřinu. Že se něco děje ovšem neunikne Čárovi v obýváku a tak se přijde podívat. Jakže, dveře jsou zavřené? Co je to za pořádek? Pročež se do dveří pořádně opře a tepe je tlapkami ze všech sil. Dveře nedoléhají a tak bouchají a sklo v nich řinčí, Za chvíli toho mám dost, znovu vstávám a mezi dveře a rám strkám cokoliv, jen abych je utěsnila a přestaly dělat randál. Igelitovou tašku, ponožku, papír – všechno se hodí. Čára sleduje pohyb v pokoji a je přesvědčený o tom že jsem vstala jen proto, abych ho vpustila dovnitř. Když zjistí že jsem si znova lehla a dveřmi už na mě zapůsobit nemůže, spustí takový nářek, že to musí být slyšet po celém domě a mě to trhá srdce. „Chudinka kocourek, o maminku přišel moc brzy, na ulici málem umřel, kdoví co všechno zkusil, trauma z toho má nadosmrti a ty ho ještě ani nechceš pustit k sobě“ vyčítám si a znovu lezu z postele. Uklidněný Čára vchází, uléhá na židli a já konečně usínám s peřinou přetaženou přes hlavu. Děj se co děj, mě už je to všechno jedno, já teď budu spát. V polospánku ještě slyším jak se uražený Matěj domáhá vstupu k Lukášovi a později během noci cítím že už mám zase zavazadlo na zádech, ale spím příliš tvrdě na to, abych s tím cokoliv udělala. Poraďte si kluci jak umíte, já mám ráda kromě vás i sebe a už se rušit nenechám.
Ráno zvoní budík, Čára seskakuje z okna a jde mi zase umýt obličej. Mám to zapotřebí, sotva mžourám, ospalé oči nemůžu otevřít ať se snažím sebevíc. Poslepu jdu do kuchyně, na čaj dám a než se voda v konvi uvaří, nandám kocourkům papání. Pak sleju čaje a kafe – a zase začíná další den, už jsem se probudila. Zbývá ještě probudit Lukáše – také si stěžuje že ho v noci něco budilo. Pěkně jsme si ty kluky vychovali, co? Jsou to pacholci, ale nedali bychom je za nic na světě.
A tak abychom dohnali noc, navykli jsme si držet polední klid, jako děti ve školce. Odpoledne spíme. V obýváku – já na trojsedačce a kluci každý v jednom křesle. Nebereme telefony, neotvíráme, nereagujeme na maily. Tak nám prosím tu hodinku přejte.

Zpět