První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

28. března 2009, Soňa Jahelková

Potkalo nás velké neštěstí. V pátek , 6.3. v 1:45 hod, nás opustila nadevšechno milovaná britka Cherri, dcera naší úplně první kočičky Sally, které bude letos v létě 16 let. Cherrince selhaly ledviny, museli jsme ji nechat uspat. Byli jsme z toho strašně zdrcení a nešťastní, ale jen jsme ji pochovali, přišla další rána. Ztratil se znovunalezený Faustík.

Nepřišel domů, nikde jsem ho nenašla, lítala jsem tu jak blázen, volala, prosila, Faustíku kde jsi, vrať se domů, papat…, ale kocourek nikde. Po tom hrozném pátku, kdy jsme s Edou pochovali naší milovanou Cherrinku, ještě tohle! Usilovně jsme hledali Faustíka na zahradě, v altánku, v okolí, v domku, zkrátka ve všech úkrytech, až jsme ho večer objevili zalezlého na půdě, ale v tak špatně dostupném místě a navíc se nechtěl nechat chytit. Byli jsme dočista vyřízení, takže jsme to po dvou hodinách marného snažení, prošení, tahání, vzdali a nechali na ráno.
Ráno naštěstí vylezl z úkrytu sám, zavolala jsem Faustíčku, přišel ke mně, nechal se odevzdaně chytit, zbědovaný, zesláblý, stěží dýchal. Eda mezitím nastartoval auto a už jsme jeli na tu naší veterinu. Pan doktor zjistil, že Faustík má zánět horních i dolních cest dýchacích, že nemůže polykat, dostal injekci na posílení, zavodnění a antibiotika, další pilulky nám dal domů. Musela jsem je drtit, ředit vodou, dávat stříkačkou, zavodňovat, protože Faustíček sám nepil, ani nejedl. Moc se mu to nelíbilo, ale na odpor byl příliš slabý, nedrápal, nekousal, pěkně polykal tabletky a dokonce se sám dvakrát vyčůral, hurá, sláva!

Jenže co čert nechtěl, začala mu vypadávat srst a vznikat takové lysinky s boláky. Tak zas honem na veterinu, s Faustíkem na konzultaci a na kontrolu, s Pussy a s Matesem se zoubky a se Sisinkou a Peggy na očkování.

Holt, když člověk pečuje o tolik kočičáků, je stálým hostem veteriny a musí dbát na karanténu. Faustíka jsem umístila v pokojíčku kluků v prvním patře a děkovala pánubohu, že letos můžu lítat po schodech nahoru a dolů, což by loni po operaci páteře nešlo ani náhodou. Každou hodinu jsem kocourka hladila, zavodňovala vodou s glukózou a ionty. Ze strachu před nákazou se imrvére převlékala, myla, dezinfikovala, prala, zkrátka byla v jednom kole, že jsem na smutnění za Cherrinku pomalu neměla čas. Zato Faustíkovi se vedlo den ode dne lépe.
Cca po týdnu jsme s ním jeli na kontrolu a s Nellynkou na čištění zoubků. Málo jedla a z tlamičky byl cítit aceton, bála jsem se, aby neměla to samé co Cherri a požádala o odběr krve. Nález dopadl dobře, vytrhli jí dva zoubky, odstranili zubní kámen, bylo po zápachu, teď vypadá jak z Hollywoodu a doma se hned hnala k jídlu, ale antibiotika brát musí, aby nedošlo k zánětu.

Aspoň, že mě tu necha ten telefon, když už zase jde pryc

S Faustíkem to také dopadlo dobře, i když ještě musí brát pilulky a navíc dostal oční mast do pravého očíčka, které bylo rovněž zasaženo tou strašnou infekcí, ale v tom spěchu jsme si toho nevšimli. Naštěstí je to jen doléčování. V pátek, 3.4., jsme objednaní na kontrolu Faustíka a s Jamesem na zoubky. A tak to bude pokračovat dál, dokud nebudou ošetřené všechny kočičky. Do toho ještě musíme polapit divouska Bolka na kastraci. Je to venkovní rváč usídlený na půdě a strašně prohání naše kočičáky. Tak to je zatím o našich milovaných kočulinkách všechno. Akorát, že už tady nejsou „Kočičí lázně“, ale kočičí sanatorium.
Na závěr moc děkuji svému muži Edovi, že je tak obětavý a hodný, bez něj bych to totiž nikdy nezvládla.

Zpět