Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Zvěřinec nebo Medvědín?
15.března 2009, Jana Petrželková
Tak si mi onehdy Čára stěžoval: „Jano, hele, dyť já už se tu pomalu začínám cítit jako v útulku“„Jako v útulku???“ užasla jsem a šla pohlédnout do misek zda jsou řádně naplněné, i když nevěřím tomu, že by nějaká kočka v útulku strádala hlady. „Jak jsi na to přišel, prosím tě?“ vyptávala jsem se, když jsem se uklidněná vrátila ke kocourkovi. „No jen se podívej kolik nás tady je!“ mňoukal Čárýček. „Jsi tady ty, já, Lukáš,
Matěj, často Jirka a kromě toho medvěd, medvěd, medvěd, medvěd, slon, nosál, tygr, medvěd, medvěd, medvěd, medvěd, had, zase slon, desítky dalších medvědů, koza, kočka a já nevím kdo ještě a tuhle jsem tady dokonce někde zahlídl i růžovou krávu s ruksakem na zádech!!!!!! Je nás tady nejmíň 100 a tolik nás teda v útulku rozhodně nebylo“ triumfoval Čára a já se zamyslela. „No jo, Čáro, to máš pravdu, krávu tady někde máme, malej Lukášek ji před lety vyhrál na pouti. Asi bude v Obludáriu v peřiňáku, pročpak tam lezeš?“ „Jen nezamlouvej že mám pravdu, je to tu jak v cirkuse ve zvěřinci“ bránil se Čára a já se musela urazit „No počkej, jakej zvěřinec, jakej cirkus, houpacího šaška jsme už dávno někomu dali, tak jakej cirkus, he?!“ To Čárýnek uznával, nicméně trval na svém : „My nebydlíme ani v Praze, ani ve Vysočanech, my bydlíme na Medvědíně!“ A to jsem musela uznat, to už jsem se přestala s kocourkem dohadovat, protože medvědů máme nejmíň, ne-li více, prostě moc.Čárýk byl rád že tuhle debatu vyhrál, shodil cvičně z gauče pár medvědů když přebíhal po opěradle směrem k oknu, usadil se na parapetu a
vyhlížel ven. Právě přestalo pršet a vysvitlo sluníčko a to Čára rád kouká. Šla jsem si po svých, ale v tom mě vyrušilo hulákání kocourka z okna. Koho to tam ten kluk vidí, kdo k nám asi tak jde, pomyslela jsem si a šla se podívat, protože známí raději ťukají na okna než zvoní na zvonek a kocouři s nimi pokaždé přes sklo zdvořile konverzují a už předem je vítají. Pod oknem ale nikdo nestál Chtěla jsem zas odejít, jenže Čára povykoval dál. „Jano, Jano, podívej, támhle u kontejneru sedí medvěd!“ přešlapoval rozčileně po okně, protože nechápal mojí slepotu. Koukla jsem hodně vlevo a fakt! Na chodníku opřený o kontejner seděl Panda v trenýrkách a tričku veliký jak hrom. „Kde se tam ten chudák vzal?“ uvažovala jsem a současně volala na Jirku: „Skoč prosím tě vysypat koš a přitom nenápadně omrkni toho medvěda. Kdyby za něco stál, tak ho přines, ale dej pozor, aby tě nikdo neviděl“ rozdávala jsem instrukce, protože se o mě přece jen nemusí po Vysočanech povídat, že seberu u popelnic co se dá, obzvlášť když jsem tuhle sebrala skartovačku. Jirka teda vyběhl s košem a musím ho pochválit že velmi ochotně, protože ho medvěd také zaujal. Kluci ušatí a já jsme se mezitím přemístili do předsíně, tvořit vítací výbor. Za chvilku jsme se dočkali – dveře se pootevřely a skulinkou (aby Čára zas nevzal roha do sklepa) se vsunul nejdříve koš, pak se protáhl Jirka a nakonec – ach, to překvapení! – se objevil medvěd. Ten byl krásný! Byl sice hodně podivně postrojený a také mokrý z nedávného deště, ale bylo na něm vidět, že je „mladý“, tedy že toho za sebou má hodně málo. Na sobě měl přišpendlenou cedulku v angličtině: Postarejte se prosím o mne, budu vás mít rád! „Ukaž se, ty chudáčku zmoklej, já z tebe tu parádu sundám, to víš že se o tebe postaráme“ litovala jsem medvěda a hned z něj svlékala mokré trenýrky a tričko a z packy zbytky nějaké vlajky.
Jirka mu oprašoval vodu z hlavy a kocouři si ho pořádně „četli“, tj,. očuchávali ho ze všech stran. Na takovéhle věci je ale naše předsíň moc malá, ani jsme se tam nemohli všichni vejít a tak jsme se přesunuli do obýváku, medvěda posadili do křesla a koukali na něj a přemýšleli, kdo mohl vyhodit takového pěkného a nového medvěda a proč. Matěj hned utíkal do skříně že medvědovi vybere nějaké suché oblečení. „Vezmu mu něco od tebe, Jano, nikdo jiný takové břicho jako medvěd nemá než ty“ halekal a do džentlmena měl v tu chvíli hodně daleko, ale výjimečně mu to prošlo bez poznámky. Čára ale Matěje brzdil : „nech toho Máťo, medvěd má kožich, jen co uschne, bude mu teplo. Já ho zatím zahřeju“.
A pak začal olizovat medvědovi uši a čumák a bylo jasné že z nich budou kamarádi a já jsem šla a pustili víc kamna, aby ten náš nový podnájemník opravdu brzy uschnul. Nakonec jsme s Jirkou usoudili, že si ho patrně koupili nějací hosté z vedlejšího hotelu kde spí samí kluci a holky, měli ho tady jako maskota a pak se jim nechtělo tahat se s ním domů, takže ho více-méně nabídli k adopci.
No a Čára, když si toho obrovského Pandu našel, se tak vlastně stal jeho adoptivním otcem a náramně si toho považuje. Vždyť je to príma mít děti, ať jsou sebevětší.