Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Matěj, aneb strastiplné hledání ztraceného kocoura
21. srpna 2005, Jana Petrželková
28.7. se na nás obrátila zoufalá paní Petrželková s prosbou o pomoc v hledání jejich milovaného kocourka Matěje a po strastiplném hledání završeném úspěchem nám poslala 1. díl svého vyprávění.
“Tak si náš Matěj udělal prázdniny” – to si říkáme, aby nám nebylo smutno, protože pravda je taková, že se nám Matěj ztratil.Matěj je desetiměsíční kastrovaný šedostříbrný kocourek mourek s hnědým nosíčkem a černým pruhem přes záda, od hlavičky až k ocásku.. Také je to dobrodruh. Všechno začalo tím, že kamarádka našla u popelnice zavřenou kníkající krabici. Opodál se pohybovala želvovinová drobounká kočička, která nevěděla jestli se má dát na útěk nebo krabici s nasazením života bránit. Všechno dobře dopadlo, kočička i 6 koťat dostali teplou garáž v domku s přilehlým dvorkem a když přišel čas, vypravil se Matěj na svojí první dlouhou cestu, přes celou Prahu. Byl statečný, cestou ani necekl, dokonce v přepravce v autě usnul a také byl od maminky dobře vychovaný: nikdy neudělal ani jednu loužičku, ani jednu hromádku mimo svůj záchůdek a baštil úplně všechno. Zpočátku si sice pletl naše talíře se svými miskami a jídlo nám zpravidla zalehával a také to byl perousek, jenže co chtít od kočičího chlapečka, který si musel všechno vybojovat mezi sourozenci? Tohle se dělo koncem loňského roku.
Letos Matěj vyrostl v suverénního mazla, už neusínal na koberci mezi dvěma skoky, řádně si nás vychoval, společensky konverzoval s kolemjdoucími z okna v přízemí a pózoval při fotografování cizincům z vedlejšího hotelu. A vůbec to byl kocour velepříjemný a velemazlivý, začal se mnou jezdit na chatu a stal se tak majitelem reality, kde na zahradě na všechno dohlížel a zejména dbal na to, aby se nějaký drzý pes nevloudil na jeho teritorium. Dařilo se mu a tak mu možná sláva stoupla do hlavy, možná byl jen zvědavý jak to vypadá taky jinde. Zkrátka: v Praze, jedné červencové noci, už takhle nad ránem, v nestřeženém okamžiku proběhl do pokoje s otevřeným oknem , vyskočil do dvorů a tradá za dobrodružstvím, byl fuč.
Nevím jestli bych to co nastalo nazvala dobrodružstvím, možná za pár let, teď to spíš vidím jako čas smutku i nadějí. Ze všeho nejdříve jsme kocourka nazvali starým pacholkem a začali ho volat domů – tak jako na chatě, ale marně. To jsme zkoušeli zhruba 3 hodiny a volné chvíle mezi voláním jsme využili k hádce o tom, čí vinou kocour utekl. Následovalo obíhání bloku a volání do všech dveří a pod všechna auta. Marně. Zkoušela jsem se dostat do dvorů bloku – vše uzavřeno na 100 západů, léto a dovolené – nikde nikdo kdo by mě pustil. Odpoledne už visely všude po okolí první letáky: na domech, telefonních budkách, bankomatech, stanicích MHD, v obchodech……..já poletovala a manžel, který je invalidní a na vozíku, vytrvale vyvolával oknem. Nic, kocour jako by se propadl do země, úspěch neměla ani věta která doposud nikdy nezklamala: “Matěji, večeře!” a chrastění miskou. Obtelefonovala jsem všechny útulky, veterináře a obchody s chovatelskými potřebami v okolí a všude nechala vzkaz. Psala jsem maily na všechny strany, hledala rady na internetu. Už jsme měli pořádný strach, ale pořád jsme doufali, že někde ve dvorech Matěj sedí za bukem a směje se nám pod vousy, užívá volnosti a večer, až dostane hlad, přijde. No, nepřišel, za to já jsem vyšla znova do ulic v 10 večer, ve 2 ráno a pak zas ve 4 ráno…všechno zbytečné. Druhý den jsem vylepila po širším okolí další cedulky, slibovala odměnu a nehynoucí vděčnost, ubrečená se ptala lidí, pejskařů, dělníků, bezdomovců, dětí, navštívila hospody a holiče (tam prý se ví vždycky všechno) a večer a v noci zase vyrazila na další cesty a průběžně jsem volala a volala a volala. Mezitím jsem se snažila dostat do těch uzamčených domů, abych prohlédla dvorky a sklepy, nosila sebou telefonní seznam a podle jmen na nefungujících zvoncích se snažila najít telefon, někoho zastihnout doma a poprosit, aby mně přišli odemknout a pustili mě čmuchat po jejich domě……Byla to hrůza časově nesmírně náročná a navíc byly ty nejhorší letošní vedra.
Třetí den jsem rozdala asi 300 lístků za stěrače aut parkujících v okolí a odvolala 18tiletého syna z prázdnin. Byli jsme něco mezi detektivní kanceláří a blázincem. Roznesli jsme plakáty ještě dál od bydliště a on kromě toho prolézal znova dvorky, přelézal zdi, soukal se do všech možných i nemožných sklepních okének a otvorů, pročesávali jsme pořád dokola celé okolí, věnovali tomu dny i noci – nakonec jediný výsledek za 8 dnů hledání byla absolutně zanedbaná hladová domácnost s hromadou špinavého prádla a nemalé výdaje za telefony, tonery do tiskárny a papíry. Byly ale i chvíle úsměvné – například když nám 2x až do bytu přinesli lidi kocoura odchyceného nedaleko, toho samého, kterého jsme my sami na upozornění ulovili už potřetí. Byl krásný, měl jen jednu vadu: nebyl to Matěj. Co si asi chudák myslel, by mě docela zajímalo. Také nejméně 10 lidí telefonovalo a nabízelo náhradou koťátko, ale moje díky vždycky končily brekem “Já chci Matěje, bébébé”.
Zdálo se, že hledání uvízlo na mrtvém bodě, moje hysterie přecházela v trudnomyslnost a beznaděj, nejhorší byly výčitky svědomí: co asi chudinka kocourek, ještě vlastně kotě i když už odrostlejší, jestli někde netrpí, jestli ho někdo netrápí, jestli ho něco nezajelo, jestli se má v těch vedrech kde napít, přivolávala jsem svrab a neštovice na případného zloděje.…..naštěstí při mně celou dobu stála mailově paní Alice Oppová ze Společnosti za práva koček a ta mi dávala rady a hlavně dodávala naději, což je nejdůležitější, bez ní bych to možná už vzdala, každý den se zdál jako století. Takhle jsem se vždycky vzchopila a pokračovala pořád v hledání ve dne i v noci , ve volání a ve vylepování dalších a dalších cedulek.
Jednou v noci jsem měla Matěje téměř na dosah – přebíhal ulici kousek od našeho domu, já na něj volala a on se zastavil, sedl si a koukal, ale když jsem od něj byla už jen kousíček, všechno zkazila skupinka strašlivě halasících cizinců., Matěj se polekal a utekl. Proklela jsem s brekem každého cizince zvlášť a pak celý turistický ruch dohromady, to je jasné. A pak jsem znova volala a hledala a do oken bytu jsme dělali v noci cestičky z kočičích laskomin a někdo u těch oken měl vždycky službu vyvolávače a lapače. Známí se mnou chodili v noci hledat, abych se nebála a hlavně neusnula za chůze. Bylo jasné, že něco musím dělat – sám vykastrovaný kocourek, necelý rok starý, zvyklý doma na kompletní servis s obsluhou a teplo, moc šancí na přežití na ulici nemá. Utěšovalo mě aspoň to, že je léto, popelnice jsou plné a Matěj není žádná sušinka, navíc zdravý a řádně proočkovaný.
Za 14 dnů došlo k příznivému obratu: telefonovala paní, že do dvora kde jsou jen garáže na jejichž střechy hází z okna bytu jídlo venkovním kočičkám, už asi týden chodí nová kočka, napohled velmi mladá a plachá, popisem by se hodila na Matěje a že tam právě je. Popadla jsem dalekohled a cestou překonala určitě i světový rekord v běhu. Byl to Matěj! Krčil se jak oukropeček v uctivé vzdálenosti od místních koček a tím pádem i od žrádla a čekal, jestli něco zbyde. Volala jsem na něj z toho okna ve druhém patře – zvedal hlavičku a hledal odkud to je, ale jinak se ani nehnul. Problém byl, že ten dvůr s garážemi byl zamčený, okolo vysoká zeď…….než jsem se tam dostala, s vypětím všech sil přes několik zdí, kočky zahnaly Matěje pryč – utekl pod střechu jedné zborcené garáže. Zůstala jsem tam asi 2 hodiny a volala a volala a lákala ho – marně, byl moc vystrašený. I tak jsem ale byla šťastná (a na oslavu jsem zas jednou uvařila teplou večeři). Bylo jasné, že touhle cestou tam chodit nemůžu – je mi 48 let, v důsledku hormonální léčby mám asi 110 kg (to teda musel být pohled, když jsem lezla přes ty zdi!) a také to není příliš legální. Takže jsem skoro 4 další dny strávila hledáním někoho kdo mi půjčí klíč - pokud bych ho nezískala, byla jsem rozhodnutá ho klidně i ukrást nebo se přeměnit v buldozer. Mezitím jsem několikrát denně chodila aspoň volat k tomu dvoru a zásobila jsem tu hodnou krmící paní kočičím žrádýlkem a ještě pod vratama podstrkovala mističky s lahůdkama, aby si náš chlapeček taky oblízl. Špatné ale bylo, že na další dva dny zase zmizel jako by se do země propadl.
Shrnuto, podtrženo: Matěj se ztratil, pak se objevil v ohradě s garážemi, jednu zborcenou si vybral za svoje letní sídlo a zase zmizel. Byla jsem nešťastná jak šafářův dvoreček, ale úsilí jsem zdvojnásobila – nevěděla jsem, jestli se vydal znova hledat svůj domov když mě slyšel, nebo jestli sedí někde vystrašený a vůbec nevylézá. Pak jsme dostali další zprávu od té krmící paní: Matěj se už zase objevuje na střeše garáží a snaží se bojovat s ostatními kočkami o jídlo, ale je to moula, nic nevybojuje a dokonce se nechává i klovat od strak které také čekají na zbytky – a ani se po nich neožene, jen se krčí. Strašná zpráva pro krvácející srdce, člověk sice na jednu stranu chápe přirozenost přírody a zákony přežití, ale na druhou stranu by tam nejraději vlítnul a se všemi si to vyřídil, protože jak si to dovolují ubližovat našemu kocourkovi, pud matky ochranitelky spolehlivě fungoval. No tak jsme tam tedy vlítli a zjistili, že on ten Matěj není až tak úplně pitomoučký, protože si přinejmenším dobře vybral bydlení: domů leze dírou ve střeše garáže a bydlí v 30 centimetrovém prostoru mezi střechou a stropem, všechny trámy kolem jsou prohnilé a střecha sama je z dehtového papíru, takže se tam rozhodně žádný člověk nedostane. Vedle stojí strom, jeho horní větve sahají nad střechu a spodní jsou uřezané, takže zase ideální – on vyleze, člověk ne. Krmící paní kvůli němu změnila zvyky: začala házet jídlo dolů v igelitovém pytlíku, Matěj ho vždycky popadne a utíká s ním do své skrýše.
Většinu dní i nocí jsem začala trávit v té ohradě. Lákala jsem kocourka, volala, předkládala lahůdky, chrastila miskou s krmením a pytlíkem od něj, otvírala plechovky (známé lup) a jezdila v plechovce lžící – nic, nic, nic i když jsem bezpečně věděla, že tam právě je. Nemohla jsem se smířit s představou, že je tak blízko a přitom k nedosažení, nevěřila jsem, že by na mě úplně zapomněl . A tak jsem sedávala opřená o tu garáž a hodiny mlčela a pak zas mu potichu povídala cokoliv, jen aby slyšel můj hlas, konejšivě jsem mu recitovala Erbenovu Kytici a předpisy na knedlíky a seznam nákupů, jen abych mluvila a pak jsem mu zase zpívala to, co jsem mu od mala zpívávala večer v posteli, tj. houpy houpy náš Matěj je hloupý protože jí kroupy….a volala na něj Matěji, Matěji proč tě holky nechtějí a už tradičně Matěji večeře – a přitom jsem přemýšlela, za jak dlouho mě pustí z blázince, pokud je někdo z okolních domů na mě přivolá. Dělala jsem cestičky z kozlíkových kapek ze kterých byl vždycky u vytržení, zkoušela jsem přinést v přepravce jeho kočičí kamarádku která s námi jezdila na chatu a kterou miloval, předkládala oblíbené kočičí bonbony, žádný úspěch. Přinesla jsem jeho přepravku – míval ji rád, rád se vozil a často v ní i přes den spal a také občas do ní lezl, když mi chtěl dát najevo, že je čas jet na chatu – to pak běhal od přepravky ke mně a nazpátek, jako pes…..no a stejně jako pes musel být první u dveří, pokud někdo zazvonil, ale vzít sebou domovní zvonek jsem opravdu nedokázala.
Pořád jsem váhala mezi možnostmi, jestli by Matěj domů chtěl, ale je něčím tak děsně vystrašený že se bojí, nebo zda rozhodl, že je to venku lepší a že už z něj prostě domácí kocour nebude, ale vzhledem k tomu, jaký obrovský mazel to byl, se mi tomu ani nechtělo věřit. Někdy tak moc žebral o chování i když jsem právě neměla kdy, že jsem si dávala kolem krku malou plátěnou tašku s dlouhým uchem a v té tašce jsem ho nosila po bytě a dělala s ním různé práce – a on vrkal blahem, posadit se znamenalo automaticky mít kocoura v náručí s tlapkama kolem krku a čumáčkem za uchem a odskočit se smetím vyžadovalo stejný vítací rituál v předsíni jako když jsem byla pryč několik dnů. Moc málokdy byl doma sám a pokud vůbec, tak krátce, 2-3 hodiny, byl na nás opravdu zvyklý. Ze zoufalství jsem se vypravila k veterináři – vzpomněla jsem si totiž, jak strašně rychle mi usnul v náručí po injekci před kastrací a jestli by to nešlo nějak použít, např. v jídle apod…nemůžu říct že by byli příjemní, spíš jsem vypadla ven hodně rychle a málem i s ostudou. Doporučili mi odchytovou službu – na internetu jsem zjistila, že to je taková “laciná” službička, za pár tisíc vám přijedou v určitou hodinu, objednávat se musí pár dnů předem, okamžitě přijedou jen v nebezpečí, takže nepoužitelné.
Bylo jasné, že čas je proti nám. Matěj sice bydlel relativně v bezpečí a hlady také neumíral, ale začal prý vypadat špatně a kromě toho jsem si uvědomila, že s pozemkem garáží sousedí učňovské středisko. Kluci tam odtud prý utíkají právě přes garáže a do téhle opuštěné patrně chodí kouřit nebo se ulejvat – svědčí o tom různá stará sedadla podél zdí a stovky vajglů a tak pokud Matěj nebude mít pocit bezpečí, mohl by se znova odstěhovat. Kontaktovala jsem (už pošesté či sedmé) hodnou paní Oppovou. Zase poradila, zase pomohla – jela jsem k ní pro sklopec a Matěje jsme přestali krmit. Když jsem za ním šla s laskominama naposledy, zahlédla jsem ho dříve než jsem odemkla ohradu škvírou mezi vraty a zdí. Seděl na trávě na sluníčku a vyhříval si kožich, snad 7 metrů ode mne. Volala jsem na něj tou škvírou – stoupl si a pozorně poslouchal, koukal směrem ke mně, ale víc se ani nehnul. Po 20 minutách volání a lákání jsem zkusila potichoučku odemknout. Jakmile jsem ale začala pootevírat dveře, utekl. Byl to rozhodně on. Vypadal trochu divoce, hodně smutně a jako by přemýšlel, jestli těch prázdnin už přece jenom nebylo dost.