Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Všechno je pro kočku
28. února 2009, Jarka Svobodová
Koupili jsme do naší kuchyně křeslo. Když jsme pro něj se synem jeli, zařekli jsme se, že na tom křesle v kuchyni budou odpočívat jen členové rodiny po dobrém obědě, když se již odsunuli od kuchyňského stolu. A že tohle křeslo nebude plné chlupů od našich zvířat, i když jsou to rovněž členové rodiny. Prostě pro ty chlupatý členy tohle křeslo nebude, a hotovo!
Sice je dost neobvyklé mít v kuchyni křeslo, ale člověk má dělat věci, které mu dělají radost a vytvářejí v bytě pohodu a útulnost. Poté, co křeslo bylo postaveno do kouta v kuchyni, všichni jsme si ho ozkoušeli a já na něj dala pléd, který mi syn daroval k Vánocům, jsem s úžasem pozorovala naši kočku, jak ho obchází ze všech stran. Nakonec přišla na to, že pléd se dá podhrabat, takže se tam může zakutat a spát na křesle, nikým (ani našimi psy) nerušena.
Cožpak by někdo měl to srdce vyhnat kočku z kuchyňského křesla? Jenže na druhý den se na křeslo vyhrabal jeden z našich dvou psů a dopadlo to tak, že naše zvířata na sebe nevraží, vrčí na sebe a hádají se o něj. Kdopak myslíte, že to vyhrál?
No přece kočka. Měla dost drzosti a trpělivosti, takže teď je na něm, zahrabána pod vánočním plédem, pečená vařená.
Leč to je jen jedna z příhod, kdo vládne v naší domácnosti. V pokoji máme akvárium, u kterého naše Viki vysedává a používá k tomu dceřiny přikrývky.
Udělá si pohodlí, například na její ovčí peřince a vykuleně zírá na čichavce, který zrovna vylezl zpod nějaké rostlinky. Ten z ní tedy radost nemá, je to velice plachá rybička. Ale kočka, jak ho vidí, je úplně v tranzu. Hned se vrhá na akvárium, hrabe packou a snaží se mu dostat na kůži, vlastně na šupiny. Takže milý čichavec prchá do rostlinkové džungle. Našeho ještěráka madagaskarského Viki jednoho krásného dne vypustila z terária. Tak dlouho hrabala na opletená vrátka, až se jí podařilo do nich udělat díru. Ještěra asi musela vyděsit, protože normálně by z terária nevylezl ani za nic. Ale takhle se před ní musel zřejmě spasit útěkem z terária.
Vešla jsem do pokoje – a co nevidím! Na stěně malebně přisátý zelený ještěr Dráček. Protože není zrovna malý, myslela jsem si, že ho lehce chytím. Vzala jsem si rukavice (on docela pěkně kouše) a zkusila ho chytit. Ale ouha! Vždycky popolezl, anebo dokonce prchal, až nakonec byl někde u stropu. Pak zase v záclonách, zalezl dokonce do závěsů, no prostě to vypadalo, že si ze mě dělá legraci. Ale kočka, význačná pachatelka všech lumpáren, nikde.
Poté, co naštvaný Dráček seběhl po jedné z mých odchytávacích akcí na koberec a odtud se mi šplhal po noze (brr, to je teda pěkně hnusný pocit), jsem toho měla akorát tak dost.
Šla jsem pro syna, neboť syn Roman, na rozdíl ode mne, řeší věci v klidu a s rozmyslem. Ještěr ihned pochopil, že má silného soka a radši se za chvilku nechal chytit. Ve svém domečku - teráriu se pak pořádně zahrabal, aby měl konečně od lidí a kočky pokoj.
Znuděná kočka, protože venku je letos pořádná zima a zebe to do pacek, takže by ven vyhnal leda psa (což je jistě její vroucí přání), mezitím usilovně přemýšlela, co by se tak dalo dělat. Zjistila, že jsem na parapet hojně nasypala ptáčkům. Zamňoukala, že chce otevřít okno, a chvíli pak seděla na okně. Vylezla si na parapet, došla až na konec a tam z výšky jednoho patra zírala do zahrady. Ptáčkové se jí pochechtávali a ona aspoň ochutnávala, cože dobrého jsem jim připravila. Vyprskla slunečnicová semínka, ani čočka jí nechutnala, natož drobečky z pečiva.
„No, tos je teda moc neuctila!“ řekla mi znechuceným pohledem zelených očí a ladně seskočila zpátky do teplé kuchyně. Pak mě sledovala, jak jdu po schodech nahoru do špajzu. Ježto však nedosáhne na police, významně mňoukla, abych ji vzala do náručí a všechno jí tam ukázala. Má mě docela ochočenou, umí tolik různých skřeků a mňouků, že bych řekla, že má slovní zásobu větší než loskuták. I když netrumfne kočku sousedky odnaproti, která miluje krekry a prý doslova říká: „Kre-kry!“, když na ně dostane chuť, dokáže s naší rodinou mávat jak se jí zachce..
Zkrátka, kdokoliv z našich dvounožců přijde domů, první jeho kroky vedou ke kočce. A tak se nelze divit, že je z ní pěkně rozmazlená potvůrka. Nevím, čím to je, ale jí všechno projde. Prostě se s tím musím smířit, celá naše domácnost a všechno naše snažení je jen a jen pro kočku!