21. února 2009, Soňa Jahelková
Asi před pěti roky se v zahradě u našeho domu objevil velký neznámý kocour. Byl celý černý s bílým flíčkem pod krkem. Měl silné tělo, velkou hlavu a krásný dlouhý ocas. Dali jsme mu jméno Faust.
Mírumilovný nebyl ani co by se za nehet vešlo. Naše usedlé společenství asi deseti venkovních koček a kocourů, které chodí pravidelně na tři krmicí místa pro potravu a spí různě na půdě, v krbové chatičce a u garáže, začal prohánět a uzurpovat. Všichni jsou kastrovaní a on byl
náhle přes ně pánem. Vše si hned označkoval a stihnul se nakrmit na všech stanovištích. Co však nevěděl bylo, že jedno stanoviště je sklapovačka a dny jeho drsného kocourovství budou brzy sečteny.
A tak jednoho krásného dne spadla za kocourem klec, ale Faust se jen tak lehko nevzdával. Při přendávání do přepravky prokousl manželovi tlustou koženou rukavici, ten zařval bolestí, kocoura pustil a osvobozený Faust zběsile lítal až u stropu krbové chatičky, naštěstí zavřené. Byli jsme na něj dva - přesila, přesto s námi bojoval jak se dalo. Drama pokračovalo i na veterině. Faust se znovu vysmekl a lítal po ordinaci – okno – záclona - skříň s nástroji…, no úplná spoušť. Znova se zakousnul manželovi do ruky, ale ten ho už tentokrát nepustil. Faustínek usnul až po dvojité narkóze a posléze pan doktor Beneš zapsal do naší karty třicátou pátou kastraci. Návrat s narkózou utlumeným divochem byl bez jakýchkoliv problémů. Kocourek podřimoval jak andělíček, ale když se doma úplně probral z narkózy, vystřelil z klece ven, s prskáním a syčením (nechtěla bych slyšet, co by mi řekl, kdyby uměl mluvit lidskou řečí), proletěl jak neřízená střela pootevřenými dveřmi a zmizel přes ploty.
Hledali jsme ho, volali, číčali, ale marnost nad marnost, po černém Faustíkovi jakoby se slehla zem. Po několika měsíčním hledání jsme se smířili s tím, že si Faustík našel lepší bydlo a přáli mu hodně štěstí do života.
Jenže asi za rok jsme našli černého kocoura s bílým flíčkem pod krčínkem ležet přejetého u silnice za vsí. To bylo nářku, chudinko Faustíčku, co tě to potkalo, proč jsi nám utekl, broučínku tohle sis přece nezasloužil! S výčitkami a smutkem jsme kocourka pochovali na zahradě a oplakali Faustíkův smutný konec.
Po čase jdu jako obvykle krmit kočičky, zvednu hlavu a spatřím zázrak. Na skále za domem, v plném slunci stojí krásný černý kocour s mocným ohonem. Až se mě srdce zastavilo radostnou předtuchou. Schovala jsem se a pozorovala ho. Důstojně dokráčel do zahrady, obhlédl krmná stanoviště a začal hodovat. Když zvedl ocas a neměl kuličky, bylo to jasné.
Je to náš FAUST!!!
Konec je jako z pohádky. Z Fausta - drsoně se stal Faustík - mazlík. Ochočil se tak, že za mnou chodí jako pejsek. Chce se pořád hladit. Když ho drbe manžel, láskyplně olizuje jizvy, které mu zůstaly na rukou po jeho zoubkách. Dominantní postavení si ovšem zachoval, k jídlu jde vždycky první a cizí kocoury zahání, jen se objeví v dohledu.
Však se ne nadarmo říká, že „dlouhý život bude mít ten, koho zaživa opláčeš“.
Tak ať se ti to FAUSTÍKU vyplní!!!
|
Asi před pěti roky se v zahradě u našeho domu objevil velký neznámý kocour. Byl celý černý s bílým flíčkem pod krkem. Měl silné tělo, velkou hlavu a krásný dlouhý ocas. Dali jsme mu jméno Faust.
