První společnost za práva koček - Příběhy a fotografie kočiček z depozit

14. února 2009, Dan Zelinka

V loňském roce jsme díky vykastrování všech koček v nejbližším okolí naší chalupy nezaznamenali žádné další přírůstky. Občas se k nám sice přicházejí najíst kočky i s mladými z okolí, ale vzhledem k tomu, že to nebývá pravidelné, mají asi své sponzory. V dubnu mi sice něco malého půl dne mňoukalo v motoru auta, ale nedalo se to ani chytit a ani nijak nalákat na dobroty, i když jsme se snažili a pak to zase někam samo odešlo a tak jsme vloni zůstali bez kotěte. Ale o zvířátka nouze nebyla.

Za zmínku stojí nález a odchování rorýse Emila, kterého syn našel ležet v Praze na chodníku před naším činžákem a přinesl ho domů. Zprvu jsme si mysleli, že ho nepůjde odchovat, protože do tak malého zobáčku se přeci nedá nic nacpat a dosud jsme byli zvyklí na větší opeřence. Ale Emil nás hned po pár minutách mile překvapil, protože otevřel hlavu a začal se dožadovat krmení.

Tak jsme začali kuřecími řízky, které předtím tak chutnaly našim dříve odchovaným strakám Káčám, pak Hanka obstarala v ZOO nějaké červíky, které jsme mu posypali drcenými krevetkami + další delikatesy. Rorýs byl jeden z nejvzornějších chovanců, jaké jsme kdy měli. Při krmení krásně spolupracoval, nebránil se, nechal se kdykoliv sebrat do ruky, otvíral pusu jak krokodýl a vždycky když chtěl další sousto, tak začal cvrlikat.

Po jídle si zalezl do krabičky od mýdla, po chvíli vycouval do rohu krabice, kde se vyprázdnil, zase zalezl do svého domečku a usnul. A tak to probíhalo každé cca 3 hodiny po asi 20 dní. O víkendech s námi jezdil na chalupu, kde se o něho velmi zajímali naši kocouři, takže při krmení Rorýse jsme je museli vždy vykázat z pelechů ( = našich postelí), což samozřejmě těžce nesli. Mimo dobu krmení byl pro jistotu Emil rorýs zavěšen v kleci po papoušcích u stropu nejvyšší místnosti nebo pod střechou kůlny na zahradě, kde mu bodyguarda dělal náš invalida Packa.

Po necelých třech týdnech jsme ráno v Praze našli milého rorýse na zácloně, pod kterou měl na topení svou krabičku a tak jsme usoudili, že už je čas. Bylo to poprvé, kdy použil nožičky a zamířil k oknu.

Původně jsme ho chtěli vynést na střechu (jak nám radili odborníci) a hodit – měli jsme to vymyšlený tak, že Hanka bude ptáčka házet ze střechy a já budu dole na zahradě stát pod nimi se záchranou plachtou a chytat, kdyby se pipinkovi nechtělo letět. Pak jsme ale náhle změnili rozhodnutí, měl jsem v ruce kameru, Hanka rorýse a vyšli jsme na zahradu, kde ho Hanka vyhodila do vzduchu s výkřikem „leť pipinku, leť, ty to dokážeš“. Rorýs vyletěl asi do 5 metrů, pak začal klesat k zemi, ale znovu se zvednul a pak už jsme jen viděli jak stoupá vzhůru, obletěl dvory a nad střechami se připojil do hejna dalších rorýsů, kde jsme ho po chvilce ztratili. Byli jsme moc rádi, že to dokázal – vlastně Hanka to opět dokázala, postarat se a úspěšně odchovat další zvířátko, u kterého nám předem jen málokdo dával šanci. A dnes si jen říkáme, kde je teď asi náš Emilek a jak si po třítýdenních hodech s kuřecími řízky, vajíčky, krevetami a tlustými červíky asi zvykal na ty hubený mušky, které si navíc sám musel ulovit a že by vůbec nebylo špatné, kdyby se někdy stavil u nás za oknem na něco vydatnějšího.

V Mláce se nám v červenci ztratila Mijuna, naše nejchytřejší, nejkrotší a moje nejmilejší kočka (on to byl vlastně mini kocourek, ale když jsme to zjistili, už to nešlo přejmenovávat), vůdce našich Mláckých divošek, která se po celé její tři roky nikdy nevzdálila ze zahrady.

A najednou jeden víkend tam nebyla. Prošel jsem celé okolí, všechny louky, silnice, příkopy, prohledal jsem celou zahradu i stavby, ale Mijú nikde, a tak stále doufám, že jednoho dne, až přijedeme, objeví se za rohem chalupy a poběží nám se vztyčeným ocáskem a syčením (vymňoukala se už někdy před dvěma lety tak, že pak už jen syčela) naproti ke vratům.

Na Mijunino místo ale velmi rychle nastoupil její nevlastní brácha ze společného vrhu – Čenda – do té doby největší plašan, kterého se nešlo dotknout jindy než při krmení a který po Mijunině odchodu tak zkrotnul, že nejde projít po zahradě, aby člověk o něho nezakopl, jak se neustále otírá a plete se pod nohy a každý večer s námi tráví u kamen jak kočka domácí (i když s každým naším pohybem se zvedá a odchází, aby se vzápětí vrátil a usednul na nyní svůj, po Mijuně uvolněný hadr).
Naopak Čendova matka - stará a plachá Bezocasá (které říkáme Bezva) změnila trvalý pobyt a odstěhovala se z neznámých důvodů od nás ze zahrady naproti přes cestu k Hulíkům (asi líp vaří, mají hezčí stodolu nebo ji zaujal jejich Kokršpaněl a jeho miska). K nám už chodí pouze na obědy a nedá se přesvědčit, aby se vrátila.

V dubnu jsme také nechali vykastrovat naše „koťata z pařezu“, ze kterých jsou dnes už pořádní kocouři. Pařez je sice největší kocour v Mláce, ale jinak je to miláček se stále kotěcím výrazem, se kterým si každý může dělat, co chce (syn ho používá místo polštáře), když chytí myš, tak neví co s ní a dokonce mi jí víceméně dobrovolně i když s nevolí vydá. Celé dny prospí (v posteli) a vzruší ho jen, když zaslechne nebo ucítí, že se připravuje něco k jídlu, nebo když na něho z ničeho nic skočí jeho invalidní bratr Pacina. To je jeho pravý opak, který asi díky svému postižení váží pouze 3 kila, ale chvilku neposedí a i když normálně chodí po třech, tak ve chvílích zlobení, což je skoro pořád, zapomíná, že je mrzák a že kulhá a běhá po stromech a po zdech a používá všechny čtyři. A pak napadne chudáka bratra, skočí mu na krk, ale hned si lehne na záda, protože ví, kde je jeho silná stránka a kope nebohého Pařeza do hlavy zadníma, které má vypracované jak zajíc, zatímco bezvládnou přední packou si sám kryje krk, aby se do něho silnější Pařízek nemohl jen tak zakousnout.

FOTOGALERIE

Minulé příběhy

Třeboň prosí o radu
Naše mise byla napodruhé úspěšná
Když se chce, všechno jde

Zpět