Příběhy a fotografie kočiček z depozit
Černí zloději
7. února 2009, Václav Vlček
Na zahrádce v modré zateplené boudě bydlí 9 mladých koček. 8 koček je černých a 1 kočka je "bílá vrána" - mourovaný kocourek. Tlupě šéfuje černý kocourek Karlík, který se narodil na pozemku ve skříňce na nářadí. Velice rád se stará o mladší kočky. Na podzim si odněkud dovedl šedočerné kotě o které pečoval tak, že jsem musel udělat 2x kontrolu zda je to Karlík nebo Karlička. Ostatní koťata se dostala na zahrádku tak, že byla hozena v krabici přes plot nebo jednoho dne se objevila a zůstala.Asi týden před Vánocemi jsem začal z ničehonic nacházet na jedné části pozemku perfektně očistěné menší kosti. Bylo mě divné odkud se tak najednou vzaly. Kosti jsem uklidil, ale druhý den ráno se objevily znovu. Jediné co mě napadlo bylo, že se někdo baví tím že je hází přes plot.
Na Štědrý den dopoledne sedělo osazenstvo modré boudy v čele s Karlíkem u plotu se sousedním pozemkem a velice pozorně všichni sledovali sousedův domek. Jejich soustředění bylo tak veliké, že na moji přítomnost nereagovali. Chvíli jsem i já sledoval co je tak zaujalo, ale nic jsem neobjevil. Dal jsem misky s jídlem do boudy a odešel.
Večer jsem nesl jako obvykle všem ubytovaným večeři. První co mě zarazilo bylo, že mě nikdo z černé smečky nevítal u branky, což se ještě nikdy nestalo. Vešel jsem na zahrádku a dal ostatním kočkám jídlo. I když jsem s nimi mluvil, nikdo z černých se neukázal. To už jsem byl dost vystrašený. Při otevírání dvířek modré boudy se neozvalo žádné harašení a rachocení a v tom okamžiku jsem byl celý zpocený. Něco se muselo stát! Pomalu jsem otevřel dveře a nakoukl do boudy.
Na podlaze i na poličce jsem uviděl černé stíny s podivnými pohyby hlavou. Po chvilce šoku jsem uslyšel mnohohlasé tlumené vrčení. Vlezl jsem dovnitř, rozsvítil baterku a před každou kočkou jsem uviděl hromádku. Byly to kusy vepřového žebírka větší než dlaň. Všichni za mručení pilně okusovali maso. Hlavou mě blesklo varování - otrávená nástraha! Rychle jsem vzal z police krabici a nemilosrdně všem odebíral jejich kořist. Vrčení podstatně zesílilo, utržil jsem i několik škrábanců ťapkami, ale nepovolil jsem. Zadělal jsem průlez aby nikdo nemohl ven a pelášil domů zjistit co se děje. Doma jsem opatrně vysypal obsah krabice na igelit, nasadil brýle, vzal lupu a pustil se do podrobné prohlídky. Krásná žebírka, hodně masa, do měkka uvařená, vypadala čerstvá. Nikde žádná stopa po něčem, co by mohl být jed, žádný podezřelý pach. Co teď?
Znovu jsem bádal a ještě jednou. Prostě nic. Jediné vysvětlení bylo, že někdo hodil jídlo kočkám přes plot jako "ježíška". Ale proč byly hody jen v modré boudě? Dal jsem žebírka do krabice a šel zpět na zahrádku. V boudě jsem přítomným rozdal "ježíška" což bylo přijato s mocným vrčením a celá smečka se opět pustila do přerušeného hodování. Ráno byly kočky v pořádku a tak jsem po několika dnech vše pustil z hlavy.
Asi za 2 týdny jsem uviděl, že celá tlupa je opět u plotu a bez hnutí sleduje domek souseda. Šel jsem asi o 10m dál a schoval se za druhou boudu s rozhodnutím, že zjistím co se děje i kdybych měl zmrznout. Zhruba po 8-10 minutách čekání se Karlík přikrčil, prolezl dírou v plotě a podél plotu vyrazil tryskem k terase domku. Za ním vyrazil i zbytek koček. Tlupa vběhla na terasu, bylo slyšet šustění igelitu a všichni upalovali zpět a jak rakety mizeli v boudě. Každý lupič měl v puse nějaký předmět. Vběhl jsem za nimi a ejhle - vrčení a před každou kočkou kus žebírka! Vše bylo jasné. Obyvatelé domku si dali na terasu maso a černí lupiči vyřešili bleskurychle problém co s masem. Parádní průšvih! Šel jsem domů, vzal peněženku a cestou k sousedům jsem dával horečně dohromady omluvu s tím, že to pěkně schytám. Zazvonil jsem, vyšla paní a když mě uviděla ztrápeného hned se začala smát. Než jsem stačil vykoktat omluvu a nabídnout uhrazení škody, paní mě předešla a začala vykládat jak vše bylo. Má hodně příbuzných, kteří jí před Vánocemi vozí zabíjačku a většina masa jsou žebírka, která nikdo nechce jíst. Tak je uvařila a dala na terasu, protože věděla, že tam chodí kočky na kontrolu. S dcerou potom oknem sledovala jak se blíží černí lupiči a jak bleskurychle mizí s kořistí. Byla to prý vždy taková podívaná, že se ještě několik dní tomu smála. Nasmála se prý více než když sleduje jednání Parlamentu nebo jednání místních zastupitelů.
S velkou úlevou jsem vyslechl povídání paní a kočičím zlodějům jsem vše odpustil. Od té doby, pokud najdu kosti,vím odkud jsou a že je vše v pořádku.
Předcházející příběh O Karlíkovi